Poznámky k projekci filmu Supernova – masakr na hudebním festivalu

Byl jsem požádán zástupci organizace JCC a festivalu Kolnoa, abych 6. března 2024 v několika minutách uvedl promítání dokumentu Supernova o masakru Izraelců u Gazy ze 7. října předchozího roku.

Chtěl jsem vyhovět lidem, kterých si vážím, ale potíž spočívala v tom, že jsem se rozhodl film nezhlédnout před jeho uvedením ani během promítání s ostatními. Považoval jsem i takto zprostředkovanou zkušenost za příliš tíživou.

Současně věřím, že ti, kdo film vytvořili, ti, kdo ho přivezli do Česka, stejně jako ti, kdo se rozhodli ho zhlédnout, udělali správnou věc.

Místo toho jsem mohl nabídnout svůj pohled z pozice někoho, kdo se ze zájmu dlouhodobě zabývá reflexí židovských dějin. V tomto ohledu 7. říjen 2023 považuji za jeden ze zásadních momentů ne izraelských, ale celých židovských dějin.

Zde je několik volně souvisejících poznámek, které jsem přednesl před pražským promítáním.

Zničit a obnovit se

Dokonce i pozorovatel zpovzdáli nemůže nevidět zvláštní povahy tragédie 7. října. Nebyla to masová vražda ani běžný teroristický útok. Bylo to sadistické běsnění. Současně ovšem očividně nešlo jen o výbuch nějakých skrytých běsů konkrétních pachatelů. Bylo to systematické, předem připravené a plánovitě provedené násilí, zejména na ženách.

Co jím mohli jeho původci a pachatelé zamýšlet?

Jistě mohlo jít o jakýsi odkaz na rané doby islámu, kdy jeho tehdejší vyznavači překonávali odpor jak „modlářů“, tak tehdejších židovských kmenů žijících na Arabském poloostrově. Podobně bojovaly i četné jiné skupiny v lidských dějinách, ale události jsou chápány jako něco už překonaného. V současném džihádistickém diskursu je odvolání na období prvotních bojů a vzestupu „ummy“ stále platné a má mobilizační povahu. Je to symbolický návrat k dobám, které jsou v představivosti některých islamistických hnutí stále chápány jako nejslavnější a vzorová éra.

Podobný druh násilí, bez ohledu na konkrétní konflikt, je často „vzkazem“ mužům na druhé straně, a také vlastním mužům – násilí na ženách nepřítele je obvykle výrazem převahy a nástrojem ponížení poražených.

Má v sobě i silnou symbolickou kvalitu, zničení těl nepřátel, jejich zohavení a spálení, je v tomto případě také symbolickým zničením Izraele jako takového.

V neposlední řadě je systematické páchání násilí pokusem některých Gazanů obnovit svou hrdost. Hrdost je důležitá položka politické psychologie blízkovýchodní oblasti. Izrael je Palestinci vnímán jako ten, kdo arabskou stranu ponížil, a je třeba dramatického činu, aby toto ponížení odčinili. Izrael je též chápán jako mocný aktér, každý jednotlivý Izraelec reprezentuje ostatní celek, a tak násilí na bezbranných včetně žen, dětí a starých lidí je převrácením tohoto stavu – teď najednou vítězí slabá strana a stává se alespoň dočasně tou silnou.

Řízená bestialita

Podoba tohoto násilí mnohým mohla připomenout ohavnosti páchané Islámským státem v době jeho vzestupu před několika lety. I to mělo své „teologické“ důvody, jakési symbolické „očistění muslimské země“ od jinověrců.

ISIS někdy mluvil o „řízeném barbarství“, tedy zcela vědomém provádění brutálního násilí, a to někdy i na jiných muslimech, kteří nebyli dostatečně blízko imaginárnímu prvotnímu stavu.

Hamás pod vedením Jahjá Sinwára se posunul od dosavadní podoby ozbrojeného hnutí k této inovativní podobě vědomě kruté bojující skupiny, která boří všechny hranice včetně těch, které jsou chápány jako závazné i samotnými muslimy.

Jahjá Sinwár byl mnoho let v Izraeli vězněn, naučil se hebrejsky a podrobně studoval izraelskou mentalitu. Nemohl si nevšimnout citlivosti na lidské ztráty. Vědomá zvláštní brutalita byla pravděpodobně míněna i jako pokus o otřes izraelským sebepochopením, vyvolání hrůzy, zpochybnění Izraele jako bezpečného přístavu. Někteří izraelští specialisté dodávají, že Sinwár je možná vyšinutý, že se vzdálil i řadě jiných palestinských radikálů.

V neposlední řadě odrážela povaha útoku širší přesvědčení, že Izraelci nejsou nikdy „civilisté“, že i děti nebo staří lidé jsou budoucí nebo bývalí vojáci sionismu. Izrael není „stát“ a Izraelci nejsou „národ“, jsou to další křižáci, kteří musejí být poraženi. A to za jakoukoli cenu na vlastní i nepřítelově straně. Skutečnost, že mnohé z obětí byli členové kibuců, izraelští levičáci, „peacenici“, nehrála roli. Hamás si těchto lidí neváží, jejich postoj nepovažuje za nabídku ke smíru.

Svět se (ne)dívá

Hamás pácháním zvěrstev riskoval, že strhne soucit světa na stranu Izraelců, což se do určité míry stalo. Mohl ale také počítat s tím, že tento pocit vyprchá s časem, a také s tím, jak se válka potáhne a bude nevyhnutelně přibývat obětí na palestinské straně. Lidé ve světě často nevidí Izraelce jako oběti, ale jako pachatele.

Je charakteristické, že sexuální násilí páchané na Izraelkách zpochybňovaly i ženské organizace a osobnosti včetně úřadů OSN. Například Reem Amsalemová, zvláštní zpravodajka OSN pro násilí na ženách a dívkách, násilnosti na Izraelkách popírala, a pak se sama podílela na vypracování zprávy o (údajném nebo možná někdy i skutečném) porušování lidských práv palestinských žen a dívek ze strany izraelské armády.

Ta byla publikována současně s izraelskou zprávou tak, aby neutralizovala její vyznění. Otřesnost 7. října ztratila velmi rychle svou razanci – v očích velké části světa. Tak jak s tím Hamás počítal.

Být hodný a přežít

Každá skupina lidí má svá velká trvalá témata; tak je tomu i v případě Židů a judaismu. Některé jsou známé – „smlouva s Hospodinem“, „země“, „spravedlnost“, smysl a podoba „zákona“, „exil“. Přehlížen je jeden politický motiv, totiž otázka „moci“. Totiž moci a jejím nedostatku, bezmoci.

Když se například blíže podíváme na podstatnou část židovských svátků, uvědomíme si, že pojednávají právě o tomto motivu, ať je to Chanuka, Pesach, nebo Purim. Jsou o bezmoci tváří v tvář konsolidované cizí moci, někdy ozbrojené. Případně o židovském pokusu obnovit svou vlastní moc.

Někdy v tom Židé uspěli, ale ve větší části případů se jednalo o vítězství dočasné a omezené, které opět nadlouho ústilo v nějakou podobu bezmoci, někdy i vyhnání nebo fyzické vyhlazení.

Rabínská kultura po zkušenosti s povstáním Bar Kochby přišla s přesvědčením, že násilí ani úsilí o vlastní suverenitu nepřinese bezpečnost. Řešení našli v dodržování zákona, správném jednání a doufání v Boha. Tak je chápán i hebrejský nápis na Smíchovské synagoze: „Ne silou ani mocí, ale mým duchem, praví Hospodin“ (Zacharjáš 4).

Jenže Židé byli po větší část svých dějin kovadlinou, nikoli kladivem, od dob Říma přes Bohdana Chmelnického až do poloviny 20. století.

Moderní doba a zrod moderní tolerance a vlády zákony iniciovaly v židovském prostředí nejrůznější řešení – od úplné izolace od nebezpečně blahovolného světa (ultraortodoxie) přes vědomou ztrátu identity až po asimilaci a nějakou dohodu s novým typem moderního státu – liberálního nebo komunistického. Být jeho přizpůsobivým a loajálním občanem mělo zajistit bezpečnost před davem i před vládní svévolí. Někteří Židé hledali dodatečnou záchranu ve „vědění“ nebo v „majetku“. Tyto recepty opakovaně selhaly, protože vždy udržely Židy v roli slabé menšiny bez vlastní moci.

Nejvíce se to projevilo ve 40. letech 20. století během holocaustu. Ještě v témže desetiletí tedy došlo na poslední, dosud nejmenované řešení, totiž židovský stát v podobě Izraele, jenž vnikl ještě v téže dekádě. Ne Izrael jako vyústění židovských dějin do mesiášského věku, ale jako praktické řešení, mít „vlastní pevnost“ s vlastními klíči a vlastními děly.

Izraelská společenská smlouva nabízela občanům námahu, pot a někdy slzy a krev, ale odměna byla jasná. Nabízíme bezpečí. Ale budete-li přece jen umírat, pak jako svobodní lidé a jako Židé, se zbraní v ruce ve prospěch bezpečnosti ostatních, lidí vám podobných.

Zlom zlomů

Izraelské řešení fungovalo, ale ne bez chyb. Jedním z nejbolestnějších momentů izraelských dějin je známé selhání z roku 1973, kdy rozvědka, armáda ani vláda nedokázaly zabránit egyptsko-syrskému útoku a prolomení opevněných hranic. Do té míry, že se mluvilo o samotném přežití státu. Toto možná zbytečné pochybení stálo život tisíců Izraelců, jenže to byli vesměs vojáci. A tehdejší chyba byla vnímána jako dostatečné varování do budoucna. Připomínala se každý rok a velmi často v okamžiku padesátého výročí jomkipurské války v roce 2023 – dokonce se promítal film Golda na toto téma.

Jenže 7. říjen 2023 byl více než jen opakováním starého selhání. Přinesl scény ne jako ze snímku Golda, ale jako z nějakého filmu o holocaustu. Bezmocné lidi schovávající se ve sklepě, paniku, mučení a vraždění, často za přihlížení jejich blízkých, až na výjimky bez možnosti se bránit. A to ne v jednom okamžiku jako během teroristického útoku, ale po mnoho desítek hodin přímo v Izraeli, po prolomení jeho hranic. A obětmi nebyli především vojáci, ale civilisté. A vojáci byli zaskočeni, jeden velitel byl únosci vytažen na základně přímo z postele. Došlo k naprostému porušení smlouvy, na které byl Izrael založen. Lidé byli vydáni násilníkům napospas.

Jenže došlo ještě k jinému paradoxu. Hamás otevřeně prohlásil, že podobný útok hodlá opakovat tak často, dokud se Izrael nezhroutí. A přesto následný pokus Izraele eliminovat vedl k obrovskému nárůstu odporu k Izraeli jako „státu pachateli“, ale i k bezprecedentní vlně antisemitismu ve světě.

Židé se tak v důsledku 7. 10. ocitli v nebezpečí jak v Izraeli, který je neochránil, tak mimo něj, kde jsou závislí na ochraně svých států. Vlna odporu je tedy vlastně dostihla všude a často k tomuto projevu nenávisti vůči diasporním Židům vedla samotná existence Izraele.

V „liberálních“ státech Západu Židé opět skrývají svou identitu a jsou chápáni jako předem odsouzené údy Izraele, státu, který je v očích nemalé části publika vždy vinen.

Je to když ne selhání, tedy přinejmenším velké pošramocení určité koncepce řešení židovskému problému přežití ve světě.

Židé byli vždy kanárky v dolu, jejich osud tváří v tvář určitému extremistickému hnutí, vybavenému jak zbraněmi, tak i výkonným PR, je předzvěstí dilemat, kterým možná budou brzy čelit i západní společnosti. Budou tyto společnosti a jejich státy méně tolerantní vůči jinakosti včetně tolerance vůči svým Židům? Nebo budou ustupovat až ke svému zhroucení?

Traumatizovaná společnost

Není pochyb o tom, že Izraelci ztratili pocit bezpečí a důvěry ve stát, i když současně platí, že rozhodně nejsou ve stejné situaci jako na začátku holocaustu. Mají svůj stát i svou armádu a ta v tuto chvíli s Hamásem bojuje, částečně s pomocí Západu, částečně proti jeho mínění.

Pravděpodobně se ale dá říci, že Izrael je skutečně traumatizován v klinickém smyslu. Média neustále připomínají oběti ze 7. 10., jejich jména, tváře i životy, těch, kdo zahynuli, stejně jako těch, kdo se na celé měsíce ocitli v situaci zajatců a rukojmích.

Někteří odborníci před tímto postojem a neustálým „přehráváním“ tragické situace varují.

I lidé, kteří útok Hamásu osobně nezažili, mohou trpět příznaky traumatu, říká například Danny Horesh, přední izraelský výzkumník traumatického stresu. Podle jeho názoru to, co se nyní děje v Izraeli v důsledku války v pásmu Gazy, splňuje definici „složeného traumatu“, symbolického zranění, které se dále šíří. Společnost nesmí zapomenout, ale také musí vykročit vpřed, své trauma nějak překonat. Kritici Izraele krom toho tvrdí, že tamní společnost kvůli tomu ztrácí citlivost vůči palestinským obětem války.

Zcela nově se formulují postoje jednotlivých proudů, zejména izraelské levice, která je zklamaná jak z Palestinců a jejich neochoty se od brutality Hamásu distancovat, tak i západní levice. Ta podle svých izraelských protějšků neprojevila žádnou snahu pochopit, co se 7. 10. doopravdy stalo, a najela na oblíbenou notu „antikolonialismu“.

Vše se děje v období, kdy v Izraeli před loňským říjnem vyvrcholilo období společenského rozdělení a vinou pravice i krajní pravice trvá i v době, která by vyžadovala více jednoty. Je to období, kdy Izrael bude muset nějak využít svého vítězství nad Hamásem, pokud jej dosáhne. Anebo nějak zpracovat neúspěch, pokud se ukáže, že Hamás (či „ducha Hamásu“) porazit nedokáže.

Izrael bude dříve nebo později muset pokročit dál, trauma nějak zpracovat a přetvořit v něco nového. Ale k tomu potřebuje tento zážitek konfrontovat a uchovat tak, jak se jevil v měsících poté, co se odehrál, těm, kterých se bezprostředně týkal. I svět potřebuje rozumět, co se opravdu stalo, a jak na věc nahlížely oběti a ti, kdo jim přišli na pomoc. JF

K tomu může přispět i film Supernova – jakkoli jsou lidé, kteří ani téměř po půl roce nedokážou podobný dokument zhlédnout.

JAN FINGERLAND