Přinášíme vám komentář k paraše Acharej mot z nově vydaného překladu knihy Jonathana Sackse Týdenní čtení z Tóry: Kniha Leviticus. Vybrali jsme ji pro vás nejen díky tomu, že v ní bývalý vrchní rabín Velké Británie zmiňuje parašu Be-chukotaj, která se čte druhý pesachový den, ale hlavně pro její aktuálnost.
Ve svých úvahách nad touto parašou pokládá Nachmanides vážnou otázku o náboženském významu izraelské země. Jaký k ní máme vztah? Je snad jen historický, protože tam náhodou na Boží výzvu putoval Avraham a Moše vedl svůj lid ke svobodě? Nebo je snad něco víc?
Ve své knize Téma Pentateuchu David J. Clines přináší přesvědčivé argumenty, že ústředním příběhem Tóry je slib a následná cesta do země izraelské. Ale proč tomu tak je? Proč potřebuje národ smlouvy svou vlastní zemi? Proč se judaismus nestal náboženstvím, které jednotliví lidé mohou praktikovat kdekoli, nebo proč se nestal náboženstvím podobným křesťanství nebo islámu, jehož hlavním cílem je konvertovat všechny na světě, aby všichni následovali tu jedinou pravou víru?
Nachmanides to vysvětluje z velmi nečekaného úhlu. Kapitola Leviticus 18 vyjmenovává dlouhý seznam zakázaných sexuálních vztahů a pokračuje takto:
Ničím z toho všeho se neznečišťuj, neboť tím vším se znečišťují pronárody, které před vámi vyháním. Jimi byla znečištěna země. Proto jsem ji ztrestal pro její nepravost a ona vyvrhla své obyvatele. Vy tedy dbejte na má nařízení a na mé řády […]. Nebo i vás země vyvrhne, kdybyste ji znečistili, jako vyvrhla pronárod, který byl před vámi. (Leviticus 18:24−28)
Narážíme zde na problém. Odměna a trest jsou v Tóře založeny na základním principu mida ke-neged mida, „oko za oko“. Trest musí odrážet vykonaný hřích či zločin. Dávalo by pak smysl, kdyby Izraelité následkem zanedbání nebo porušení micvot ha-tlujot ba-arec, nařízení vztahujícího se k izraelské zemi, byli potrestáni vyhnanstvím. Tak praví Tóra v kletbách uvedených v paraše Be-chukotaj: „Po celou dobu zpustošení bude odpočívat, protože nemohla odpočívat ve vašich letech odpočinutí, když jste v ní sídlili,“ (Leviticus 26:35) jinými slovy, takový bude váš trest za nedodržování zákonů šmita, sedmého sabatického roku. Šmita je nařízení, které se váže k zemi Izraele, a proto trest za jeho nedodržení je vyhnanství. Ale sexuální přestupky přece s izraelskou zemí nesouvisejí. Jsou to micvot ha-tlujot ba-guf, nařízení vztahující se k člověku, nikoli k místu.
Vysvětlení z pera Nachmanida je určující:
Toto znamená výrok rabínů: „Kdokoli žije mimo zemi Izrael, jako by neměl Boha.“ […] Jako by se tím říkalo, kdyby to bylo možné, nejste-li v kenaánské zemi, nejsem vaším Bohem […]. Neboť hlavní naplnění přikázání je, když přebýváme v Boží zemi. Proto rabíni v Sifre řekli: „A budete ji vlastnit a v ní přebývat, a budeš dodržovat všechna tato nařízení […] To nás učí, že přebývat v zemi Izrael je stejně důležité jako všechna přikázání Tóry.“ (Nachmanides, komentář k Leviticus 18:25)
Podle Nachmanida jsou všechna přikázání ze své podstaty směrována k izraelské zemi. Samozřejmě že přikázání nejsou všechna životem v izraelské zemi podmíněna, ale tam nabývají svého hlavního naplnění. Z jakého důvodu? Nachmanides přichází s mystickým vysvětlením. Mimo Izrael není podle něj možné se s Bohem setkat přímo. Nad ostatními zeměmi Bůh ustanovil prostředníky (anděly, hvězdy, nebeské síly). Jen v Izraeli je jeho prozřetelnost přímá a nezprostředkovaná a to tuto zemi činí svatou. Proto tato země „nesnese modloslužebníky nebo ty, co se dopouštějí nemravností“. Proto byli Kenaánci trestáni za modloslužebnictví a sexuální rozvolněnost, zatímco Egypťané, kteří se dopouštěli podobných hříchů, nebyli, protože na rozdíl od Kenaánců nežili ve svaté zemi.
Proto také podle Nachmanida přišlo Ja’akovovi v pořádku oženit se s dvěma sestrami – Leou a Rachel –, když s Lavanem pobýval v Charanu, i přesto že to odporuje zákonům Tóry (Leviticus 18:18). Praotcové se řídili nařízeními Tóry ještě předtím, než byla vůbec darována, ale jen tehdy, když pobývali ve svaté zemi (podle Nachmanida je toto důvodem, proč Rachel při cestě do kenaánské země zemřela na hranici svaté země). Z toho také vychází výrok učenců, jak ho cituje Nachmanides: „Kdokoli žije mimo zemi Izrael, jako by neměl Boha.“
Ve své argumentaci cituje Nachmanides dva pozoruhodné midraše. První zní takto:
„Vy byste v té dobré zemi, kterou vám Hospodin dává, rychle vyhynuli“ – i přesto že vás vyháním ze země pryč [říká Bůh], odlišujte se tím, že budete dodržovat přikázání, tak aby pro vás nebyla nová, až se vrátíte. Je to jako s mužem, který se hněvá na manželku, pošle ji zpět do domu jejího otce, ale zároveň jí řekne: „Zdob se nadále svými šperky, aby, až se vrátíš, ti nebyly cizí.“ (Sifre, Parašat Ekev, 43)
Podle tohoto midraše jsou přikázání, jež dodržujeme mimo Izrael, formou počítání času, dokud se nevrátíme do země. Jakési nacvičování, ale ještě ne naostro.
Druhý midraš vychází z verše proroka Jechezkela:
Říkáte: „Budeme jako pronárody, jako čeledi jiných zemí budeme sloužit dřevu a kameni.“ Ale to, na co myslíte, se nestane. (Ezechiel 20:32)
Podle Talmudu přišli Židé, žijící v babylonském vyhnanství, k proroku Jechezkelovi a tázali se: „Mistře Jechezkeli, pokud pán prodá svého služebníka, má pak na něj stále nárok?“ (Sanhedrin 105a) O co v těchto pasážích vlastně jde?
S odpovědí přišel, poněkud ironicky, Spinoza, jeden z největších židovských heretiků, který tvrdil, že všechny zákony s výjimkou univerzálních etických zásad jsou závislé na existenci určitého politického rámce, suverénního národního státu. Něčím takovým byla právě Tóra – ústava Izraele, právní rámec, politické těleso ve vlastní zemi. Z toho podle Spinozy vyplývá, že když Izrael pozbyl své země a svrchovanosti, Tóra už pro něj nebyla zavazující. Smlouva byla zrušena. Lidé Izraele přestali být národem pod Boží svrchovaností, protože už sami nebyli svrchovaným národem. Byli rozptýleni a roztroušeni pod nadvládou nežidovských králů a už nebyli pány svého osudu.
Podle učenců právě s tímto přišli Židé žijící v období po dobytí Izraele Babyloňany. Chrám byl v troskách, zemi nevládli Židé, mnoho z nich bylo zajato a odvedeno do vyhnanství. Nejlépe tuto zkázu vystihuje známý žalm: „U řek babylonských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Cion […] Jak bychom však mohli zpívat píseň Hospodinovu v té cizí zemi?“ (Žalmy 137:1, 4). Zákon praví, že když otrokář prodá otroka někomu jinému, už si ho nemůže jakkoli nárokovat. A taková je přece právě naše situace vůči Bohu, říkají Židé ve vyhnanství. Bůh nás prodal Babyloňanům. Cožpak jsme stále jeho národem, cožpak se na nás stále vztahují jeho zákony? To přece ne!
Jejich argument je neudržitelný, protože kdyby byl správný, judaismus by v tu chvíli skončil. Zarážející však je, jak velkou pozornost mu věnoval Nachmanides i další učenci. Je přece jasné, že Bůh svou smlouvu s židovským národem nezrušil.
Bůh přece říká, že „i když budou v zemi svých nepřátel, nezavrhnu je a nezprotivím si je“ (Leviticus 26:44). Manželství Boha a jeho lidu nemůže být rozvedeno (Izajáš 50:1). Když šli Izraelité do exilu, šchina, Boží přítomnost, šla s nimi, říkají učenci. [1]
Vztah byl však výrazně nalomen. Mimo Izrael Židům vládnou jiní mocnáři. Židé tam nejsou pod přímou, nezprostředkovanou Boží vládou. Proto se zdá, jako by neměli Boha. Přikázání neztrácejí na své síle, ale už nejsou přikázáními nezávislého národa. Jako by byla jen po staletí trvající zkouškou a přípravou na stav, který už sice není skutečný, ale na nějž si lidé pamatují z minulosti a doufají v jeho budoucí nastolení ve chvíli, kdy se celý Izrael navrátí domů a bude žít jako Boží národ v Boží zemi.
Nachmanidovo vysvětlení je mystické, ale Spinoza nám ho pomáhá chápat nemysticky s ohledem na příběh, jaký nám Tóra vypráví o lidech a o tom, jací jsou. Bůh toužil po lidstvu, jehož svobodnou volbou by bylo následovat vůli stvořitele, a byl v tom mnohokrát zklamán. Adam a Chava zhřešili. Kain zavraždil Hevela. Zanedlouho byla země „plná násilí“. Bůh způsobil potopu a začal znovu, tentokrát se spravedlivým Noachem. Lidé opět zklamali, když začali stavět věž, která měla sahat až do nebes. Následně si Bůh zvolil jiný způsob, jak získat uznání lidí. Tentokrát už ne za pomoci všeobecně platných pravidel (i když ta platila nadále zejména v podobě smlouvy uzavřené s Noachem a vztahující se na celé lidstvo), nýbrž za pomoci živoucího dobrého příkladu: Avrahama, Sáry a jejich dětí.
V kapitole Genesis 18 nám Tóra jasně popisuje, co Bůh od Avrahama žádal, totiž že naučí své děti a všechny, kdo přijdou po něm, dbát „na Hospodinovu cestu a jednat podle spravedlnosti a práva“. Lidé jsou společenští tvorové a spravedlnost a právo jsou podmínkami dobré společnosti. Z příběhu Noacha a jeho archy víme, že spravedliví jedinci mohou zachránit sami sebe, ale ne společnost, v níž žijí, pokud ji sami nedokážou proměnit.
Příkazy Tóry, díváme-li se na ně kolektivně, jsou předpisem budování společnosti, jež má ve svém středu Boží svědomí.
Bůh židovský národ žádá, aby byl vzorem pro ostatní tím, jakou formou mají budovat svou společnost postavenou na spravedlnosti a vládě práva, sociálním systému pečujícím o chudé a zranitelné, společnost, v níž se všichni rovně těší důstojnosti garantované Boží svrchovaností. Taková společnost by pak získala obdiv ostatních, kteří by se ji snažili napodobit:
Hleď, učil jsem vás nařízením a právům […], abyste je dodržovali v zemi, kterou přicházíte obsadit. Bedlivě je dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení. Když uslyší všechna tato nařízení, řeknou: „Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!“ […] A má jiný veliký národ nařízení a práva tak spravedlivá jako celý tento zákon, který vám dnes předkládám? (Deuteronomium 4:5−8)
Každá společnost potřebuje zemi, domov, místo v prostoru, kde si může tvarovat svůj osud v souladu s nejhlubšími ideály a ambicemi. Židovský národ od chvíle, kdy se před téměř čtyřmi tisíci lety Avraham vydal na cestu, má za sebou dlouhou a rozmanitou historii, v níž jeho příslušníci žili snad v každé zemi na světě, někdy za dobrých, někdy za špatných podmínek, někdy ve svobodě, někdy pronásledovaní. A přesto během celé té doby jen v jedné zemi tvořili většinu a byli skutečně svrchovaní. Tou zemí je Izrael, maličké území s nesnadným terénem a nedostatkem srážek, obklopené nepřáteli a velkými říšemi.
Pouze v Izraeli má dodržování Božích příkazů formativní význam pro celou společnost, jedině tam určuje charakter celé kultury. Jedině v Izraeli můžeme naplňovat přikázání v zemi, v krajině a v jazyce, které jsou naplněné až po okraj židovskými vzpomínkami a přáními. Jenom v Izraeli zaznamenává kalendář rytmus židovského roku. Pouze v Izraeli je judaismus součástí veřejné arény, nikoli jen soukromého, izolovaného prostoru synagogy, školy, domova.
Judaismus není jen metafyzickou vírou, soukromým počínáním duše. Není jen souborem mravních a duchovních zásad, podle nichž lze žít kdekoli. Judaismus je ústavou svatého národa ve svaté zemi. Základní pilíře Tóry – svoboda, spravedlnost, úcta k lidské důstojnosti a zákony svatosti uplatňované na všechny aspekty života od jídla a pití po manželství a věrnost v sexuálních vztazích – se týkají způsobů, kterými formujeme společnost a její zákony, a jako takové vyžadují nezávislou národní existenci.
Právě tento význam má moderní návrat na Cion. Emil Fackenheim to nazval židovským návratem do dějin, ale je to něco víc. Je to židovský návrat k úplnému naplňování smlouvy. Mimo Izrael se snažíme dodržovat přikázání coby jednotlivci a obce. Pouze v Izraeli jsou přikázání součástí veřejné sféry a formují kulturu a národní charakter. Židé jsou národem smlouvy a mají za úkol přinášet Boží přítomnost na zem ve sdílených prostorech kolektivního života. Svatý národ potřebuje svatou zemi.
Lord Jonathan Sacks (1948–2020) byl světově proslulý rabín, filozof, spisovatel a náboženská i morální autorita. Mezi lety 1991 a 2013 zastával funkci vrchního rabína Velké Británie a Commonwealthu. Princ Charles ho nazval „světlem národa“ a Tony Blair „intelektuálním velikánem“. Rabín Sacks pravidelně vystupoval v rozhlase, televizi a přispíval do tištěných médií jak v Británii, tak po celém světě a často přednášel na univerzitách. Týdenní čtení z Tóry: Kniha Leviticus je v pořadí třetí kniha cyklu pravidelných úvah nad tématy týdenních oddílů čtení Tóry, nazvaného Covenant & Conversation. U nás vychází díky nakladatelství P3K.
[1] Argument je neudržitelný také proto, že izraelský národ získal své zákony ještě předtím, než vstoupil do své země, což je v dějinách zcela jedinečné. Běžně je to tak, že národ získá nejprve zemi a až potom zákony, ale v případě Izraelitů dostali nejprve zákony a zemi až o generaci později. Tím pádem platilo, že i když zemi ztratili, zákony platily nadále. Smlouva byla platná.