1. část

Letos na počátku března si připomeneme 81. výročí slavné události novodobé československé historie – bitvy u Sokolova. Ta se odehrála 8.–13. března 1943 a je považována za počátek existence československého organizovaného vojenského odporu na východní frontě během druhé světové války. Byl to skutečný křest ohněm, kde se čs. vojáci ve stejnokrojích Rudé armády mohli konečně utkat s nenáviděnými nacisty se zbraní v ruce. A jeden z nejzajímavějších a také nejméně obecně známých faktů je, že naprostá většina těchto vojáků byli českoslovenští Židé.

Pro komunistickou propagandu za minulého režimu snad nebylo významnější vojenské akce nežli bitvy u Sokolova. Byl vytvořen mýtus o československo-sovětském přátelství „zpečetěném krví“ a pod nánosem legend a pokřivených faktů se téměř naprosto vytratila pravda. Průběh bitvy, její účastníci a vlastně i vše s tím související bylo v zájmu ideologické manipulace tak pokrouceno a zahaleno do mýtů, že se z pojmu Sokolovo stala pouhá fraška. O sokolovské operaci byl vydán nespočet článků, publikací a knih, bylo po ní přejmenováno několik ulic, natočen dvoudílný celovečerní film, fotbalový klub Sparta se dokonce stal načas Spartakem Sokolovo. To vše jako nástroj posílení moci strany. Současně s tím se s typickým „vděkem“ sobě vlastním režim zachoval k tehdejším veteránům.

V článcích a publikacích vydaných těsně po listopadu 1989 se v honbě za „absolutní“ pravdou objevovaly taktéž záměrně zkreslené a tendenění údaje, které naopak tvrdily, že operace byla úplně zbytečná, že šlo o masakr atp. To není až tak úplně pravda. Sověti Čechoslováky neobětovali – naopak se jim snažili jejich bojovou premiéru co nejvíce ulehčit. Málokterý sovětský oddíl na tak nízké početní úrovni měl k dispozici jako podporu těžkou techniku – tanky a kaťuše, i když vinou předchozích bojů byly tyto podpůrné zbraně naprosto zdecimovány. Akce to byla v poměru k obrovitým číslům východní fronty prakticky nevýznamná, ze strategického, psychologického a z propagandistického hlediska ale byla veleúspěšná. Úkol udržet obrannou linii se Čechoslovákům mimo jiné díky tajícímu ledu podařilo splnit a německé jednotky byly zdrženy. Historik Eduard Stehlík k tomu říká: „Sokolovo bylo bohužel dříve ideologicky zneužíváno. Vytratilo se, čím Sokolovo bylo – ukázkou fantastického odhodlání vojáků, kteří u Sokolova bojovali, obrovského hrdinství, kdy za skutečně těžkých podmínek proti nesmírně tvrdému protivníkovi byli schopni dosáhnout toho, čeho dosáhli. Nezklamali v prvním bojovém nasazení. Byli nesmírně důležití pro naši exilovou vládu v Londýně, protože ta mohla ukázat, že českoslovenští vojáci jsou schopni bojovat, a to i ve velice těžkých podmínkách.“

Židovští vojáci v jednotkách

Pokud někdo před nasazením na frontu pochyboval o Židech jako o vojácích, pak po Sokolovu už tomu tak nebylo. Vždyť právě zde Židé tvořili nadpoloviční většinu jednotky (asi 600 z celkového počtu 1000). Všichni se statečně bili a většina tam padla. I když byly v některých případech vyzdvihovány jejich hrdinské činy, samozřejmě nepadlo oficiální zmínky o tom, že to byli Židé. A drtivé většině se země, za kterou bojovali, po roce 1948 odvděčila nařčením ze „sionistického spiknutí“, popřípadě ze „špionáže ve prospěch imperialismu“, takže většina jich stejně v poúnorové ČSR nezůstala – našla nový domov v Izraeli a jinde ve svobodném světě. Podobně se komunistická diktatura zachovala i k přeživším hrdinům nežidovským…

Po porážce Němců u Stalingradu na začátku února 1943 postupovala Rudá armáda velmi rychle na západ. Německé velení ze strachu, že ztratí strategicky důležitou část Ukrajiny, poslalo do obrany proti postupující Rudé armádě třicet divizí, z toho třináct tankových či motorizovaných. Proto bylo rozhodnuto, že 1. čs. polní prapor posílí obranu na jihozápadním úseku fronty. 17. února, po téměř třítýdenním přesunu, dorazil prapor do Ostrogožska, kde bylo velitelství Voroněžského frontu, v jehož rámci měl bojovat. Den poté si velitel F. I. Golikov nechal předvést cvičný útok na tamní nádraží, které provedla zesílená četa židovského rtm. Františka Růžičky, a přestože se vyslovil pochvalně, navrhoval jednotku poslat na méně nebezpečný úsek fronty proti maďarským divizím. To však Ludvík Svoboda promptně odmítl se slovy: „Náš hlavní nepřítel jsou nacisté, hitlerovci, prosím, postavte nás proti nim!“ 1. čs. polní prapor byl tedy přidělen do svazku 3. tankové brigády, jíž velel generálporučík P. S. Rybalko, pozdější osvoboditel Prahy.

Prapor pokračoval vlakem do stanice Valjuky, odkud se ještě téhož večera vydal na pěší pochod do téměř 400 km vzdáleného Charkova. Byla to nesmírně náročná a namáhavá cesta, obzvlášt pro osoby, jež prošly sovětskými lágry, zejména také proto, že se pochodovalo v noci a po úsecích přesahujících čtyřicet kilometrů. Zde se poprvé objevila solidarita uvnitř jednotky, kdy silnější pomáhali fyzicky slabším, a zejména zdravotnice se vyznamenaly. Malvína Friedmannová vzpomíná: „Mnozí vojáci, kteří byli po příchodu z lágrů odvedeni a posláni bojovat na frontu, se necítili tělesně dobře a normálně by nemohli být odvedeni, protože neměli ani potřebnou tělesnou váhu.“ Erich Kulka dále píše: „Vozy s potahem byly jen pro velitele praporu, osvětového důstojníka a trén. Zdravotníci vlastní povoz neměli… Zdravotnice Friedmannová zůstala s nemocným vojákem ve sněhu u cesty sama. Požádala kolemjdoucího rotného Reicina, aby vzal nemocného dopředu, ale ten odpověděl, že už sám nemá sil. Pak se objevil velitel Svoboda. Když mu Friedmannová vysvětlovala, že ležící voják má horečku, Svoboda přikázal: ‚Počkej tady, pošlu dozadu své saně.‘ A saně poslal a sám pokračoval pěšky.“

Zastávka ve zničeném Charkově
Po dvanácti dnech vysilujícího pochodu došli příslušníci praporu 1. března 1943 do boji naprosto zničeného Charkova (sic!), kde byli ubytováni v budově relativně zachovalé střední školy. Vojáci měli naplánován tydenní odpočinek a následné slavnostní defilé městem. Avšak ještě téže noci byl pplk. Svoboda povolán k veliteli charkovské obrany D. I. Kozlovovi, který mu vylíčil situaci na frontě. Ta se vinou německé protiofenzivy, zamýšlené jako odveta za Stalingrad, rapidně zhoršila. Němci vrhli do boje třicet převážně tankových a mechanizovaných divizí, z nichž velká část náležela k elitním vojenským útvarům SS, které měly za úkol obklíčit Charkov útokem ze severozápadu a z jihu. V této situaci dostal 1. čs. polní prapor za úkol urychleně zaujmout v sestavě 25. gardové střelecké divize P. M. Šafarenka obranné postavení na desetikilometrové linii podél levého břehu řeky Mža, od osady Timošenkovo po osadu Aruchovka.

Tehdejší desátník Theodor Fiš vypravuje: „Došli jsme do Charkova, který těsně před námi osvobodila sovětská vojska. Město bylo zle rozstříleno. Bydlili jsme v nějaké škole a připravovali se na přehlídku, ke které měl přijít generálplukovník Golikov. To jsme stále ještě nevěděli, zda půjdeme do boje. Sověti zprvu počítali, že budeme plnit druhořadé úkoly v druhém sledu. Chtěli nás trochu šetřit. Co to pro ně bylo 900 vojáků? Čistili jsme zbraně, fasovali nové uniformy a všechno nasvědčovalo, že se bude konat slavnostní přehlídka a ne odjezd na frontu. V průběhu těchto příprav přišel v noci poplach a v těžké sněhové bouři, za krutého třicetistupňového mrazu jsme nastoupili pochod směrem na jih od Charkova.“ Sovětské jednotky byly v okamžiku začátku protiofenzivy vzdáleny i 180 kilometrů a více od týlu a téměř 600 kilometrů je dělilo od jejich zásobovacích základen, takže musely být zásobovány letecky, což v dané situaci ovšem nestačilo. Byly boji takřka zdecimovány a s posilami se mohlo počítat až za osm deset dní. Za této situace se 1. čs. polní prapor přemístil do obranné linie mezi obcemi Timenkovo, Sokolovo, Mirgorod a Aruchovka, přičemž rozkaz generálporučíka Kozlova zněl doslova: „Nepustit ani jeden německý tank přes řeku!“

Rozdělení praporu
Dne 3. března 1943 v 02.30 hodin vyrazily jednotky praporu z Charkova a dvěma proudy urychleně pochodovaly do úseku svěřené obrany, kam se dostavily téhož dne v pozdních hodinách a okamžitě začaly budovat obranná postavení. Prapor byl rozdělen do tří rot:

1. zesílená pěší rota pod velením npor. Otakara Jaroše dostala na jeho vlastní žádost pozici v předsunutém postavení na jižním břehu řeky Mža ve vesničce Sokolovo. Tato jednotka byla bezesporu nejvýznamnější a v první bitvě Čechoslováků proti nacistům nesla hlavní nápor boje. Rota byla zesílena četou těžkých samopalníků, četou protitankových pušek, minometů, třemi družstvy samopalníků (velitel ppor. Antonín Sochor), zákopníky a dvěma bateriemi protitankových kanónů.

V rotě byla absolutní většina vojáků židovského původu, podle odhadů přímých úastníků to bylo asi 70–75 %. Skládala se ze čtyř čet, přičemž každá četa měla čtyři družstva po 10 až 12 mužích. Každá četa měla dvě přidělené sanitářky (jež byly většinou také původu židovského). Uvážíme-li, že 1. Jarošova zesílená rota čítala asi 360 mužů, pak jich asi 270 bylo Židů. Dále zde sloužilo několik židovských děvčat: velitelka zdravotní hlídky čet. Malvína Friedmannová, sestry Tobiášovy, vojínka Tereza Rufeisenová u jednoho z minometných družstev, a Truda Rávková.

2. pěší rota pod velením npor. Jana Kudliče zaujala obrannou pozici za řekou v prostoru osady Aruchovka a měla za úkol bránit levé křídlo praporu. V této rotě bylo také značné procento židovských vojáků.

3. pěší rota, které velel npor. Vladimír Janko, kryla pravý bok praporu v oblasti vesnice Timošenkovo. Velitelství praporu bylo zřízeno v Mirgorodu. Prapor dostal později k dispozici ještě jednu sovětskou 179. tankovou brigádu o deseti tancích T-34, sovětskou raketometnou a dělostřeleckou brigádu a ženijní rotu.

Začátek bitvy

6. a 7. březen 1943 byl ve znamení sporadických potyček, většinou průzkumných hlídek v týlu. V jedné z těchto situací se vyznamenal jeden ze Sochorových samopalníků, vojín Josef Černý. Když jako spojka s důležitou zprávou spěchal za Jarošem, narazil ve vlastním týlu na dvanáčtičlennou německou průzkumnou hlídku, kterou zcela sám zlikvidoval.

7. března se pokusilo 15 německých tanků proniknout do osady Timošenkovo. Byly však zastaveny vyhozením mostu přes Mžu a sovětskou protitankovou palbou z prostoru obranného postavení 1. čs. praporu v Mirgorodu. Jeden německý tank byl zničen.

8. března 1943 vyrazilo hodinu a půl po poledni 14 německých tanků do útoku proti Sokolovu. Protitanková děla obránců přímými střelami zasáhla několik tanků, z kterých vyskočili esesmani a dali se na úprk do lesa. Obránci měli pochopitelně velkou radost, avšak jak se později ukázalo, byla to pouze lest zkušených německých válečníků. Ludvík Svoboda jmenuje „elitní divize SS ‚Totenkopf‘, ‚Das Reich‘, ‚Grossdeutschland‘, ba i divize ‚Adolf Hitler…‘“. V tancích totiž zůstal zbytek posádek, které pomalu zaměřily všechna palebná postavení 1. čs. praporu a následně je prakticky všechna vyřadily, což jim otevřelo cestu do Sokolova. Nato Svoboda poslal do protiútoku přidělené sovětské tanky, hned pod prvním se ale probořil led Mže, takže nastala patová situace. Nacistické jednotky postupovaly do Sokolova, nebylo jim to ale nic platné, protože přes řeku stejně nemohly. Úkol „nepustit přes řeku ani jeden německý tank směrem k Charkovu“ byl tedy splněn.

Bohužel Svobodův rozkaz ke stáhnutí ze Sokolova už Otakar Jaroš vinou přerušeného spojení nedostal, a tak se 1. rota 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR bila statečně s německou přesilou až do úplného konce. Přestože obránci čelili útoku čtyřiceti až šedesáti tanků, patnácti až dvaceti transportérů a dvou praporů pěchoty vyzbrojených plamenomety pouze lehkými pěchotními zbraněmi, dosáhli za cenu obětování svých vlastních životů impozantního výsledku. Němci přišli o asi tři sta až čtyři sta mužů, devatenáct tanků a o čtyři až šest obrněných transportérů. Naproti tomu Čechoslováci měli 86 padlých a 56 raněných a ztratili většinu výzbroje. Vojáci se bili statečně a jak německé jednotky postupovaly do středu vesnice, stahovali se ke kostelu, kde měl stanoviště velitel Otakar Jaroš. Palbou z kulometů kosili pronikající nacistické vojáky, bojovali do posledního dechu, a když už neměli náboje, došlo i na boj bodáky, ručními granáty a boje muži proti muži. Veliteli Jarošovi dělal pozorovatele a telefonistu čtyřicetiletý svobodník Hugo Redisch. Přihlásil se do jednotky navzdory tomu, že trpěl srdeční vadou. O něm se Svoboda taktéž ve svých memoárech v této souvislosti zmiňuje, ovšem opět ho označuje za „horlivého komunistu“, a nikoliv jako vojáka židovského původu.

Nejdéle hájili stanoviště před kostelem tři židovští vojáci kulometného družstva; velitel svobodník Ignác Spiegel, Hermann Schwarz a Peter Györi (sic!). „Palbou z těžkého kulometu dlouho zadržovali nápor německých automatčíků. Za pěchotou se však neúprosně valily nové a nové německé tanky, a tak nakonec v nerovném boji i tito jedni z nejstatečnějších ze sokolovských obránců zahynuli.“ Svoboda je také zmiňuje. Spiegela dokonce jako španělského interbrigadistu, o jejich židovství však opět nepadne ani slovo. Za dovětek ještě stojí, že Spiegel, vida bezvýchodnou situaci, když už byl bez munice, vrhl se s několika sadami granátů pod jeden z německých tanků, který i s ním explodoval. Mimochodem Ignác Spiegel byl bratranec pozdější ministryně zahraničí Spojených států amerických Madeleine Albrightové.

Vzpomínky pamětníků bitvy
Jedním z velitelů čet byl také rotmistr František Růžička, jenž vedl v Ostrogožsku ukázkový útok na místní nádraží. Jemu podřízení velitelé družstev byli taktéž Židé. Prvnímu družstvu velel svobodník Richard Fischl, jeho zástupcem byl vojín Erich Löwenbein. K ubránění svěřeného úseku mělo družstvo k dispozici jeden kulomet, dvě protitankové pušky a zbytek byl vyzbrojen lehkými pěchotními puškami. Z celého tohoto družstva, které bylo tvořeno 12 muži, přežili pouze Fischl a Löwenbein. Fischl vypovídá: „Když jsem leželi už dva dny ve vybudovaném okopu za řekou Mža, spatřili jsme ve vzdálenosti asi dvou kilometrů postupující německé tanky. Náš kulometník, ruský Čech, jediný nežidovský voják v našem družstvu, od kulometu utekl, jakmile se tanky přiblížily. Převzal jsem kulomet a spolu s ostatními jsme začali na přibližující se tanky a na doprovodnou pěchotu pálit. Účinné protitankové zbraně jsme však neměli, s našimi lehkými zbraněmi jsme nápor přesily zadržet nemohli, a tak německé tanky s automatčíky nezadržitelně postupovaly. Střelba z tankových kanónů rozbila naše okopy a naši obranu vyřadila. Dostali jsme rozkaz stáhnout se do středu vesnice a vytvořit kolem kostela kruhovou obranu. Velitel naší třetí čety František Němec byl při ústupu raněn a z našeho družstva nás zbylo šest. Se zbytkem družstva jsem zaujal obranu v jedné z chalup před kostelem. Němci však s velkou přesilou pronikali do středu vesnice, zapalovali domky. I stavení, ve kterém jsme se bránili, se vzňalo. Vojáci vyskákali okny z hořícího domu na silnici, kde je Němci soustřednou palbou zkosili. Löwenbein a já jsme se ukryli ve sklepě a tam nás zavalily trosky řítícího se stavení. Když se setmělo, uvolnili jsme zasypaný úkryt a nepozorovaně jsme ho opustili. Proplížili jsme se silnicí za kostel a odtud k náspu spadajícímu k řece. Chráněni tmou jsme se plazili po ledu řeky k lesíku. Jakmile Němci zjistili náš pohyb, začali nás ostřelovat svítícími střelami, které kolem nás létaly jako svatojánské mušky. Dostali jsme se však šťastně na druhý břeh, kde čekala v zákopech 2. rota nadporučíka Kudliče. Tam nás už nepřítel pronásledovat nemohl, protože si přes tající led netroufal. Němci zůstali i s tanky v dobytém Sokolovu, kde si vybudovali kruhovou obranu a prostor bojiště osvětlovali raketami. Löwenbein a já jsme byli jediní z našeho družstva, kteří bitvu o Sokolovo přežili.“

Další z pamětníků, tehdy desátník Hynek Strompf, člen kulometné čety přidělené k první rotě, vypráví: „Hned po příjezdu do Sokolova byla naše kulometná četa nasazena do první linie frontového úseku. Velitel čety padl hned na začátku boje a po něm převzal velení podporučík Albert Elovič z Berehova, který přišel k jednotce ze sovětského pracovního lágru. Elovič, aktivní kulometník již v československé armádě, rychle a bez chyb zvládl svůj úkol. Asi po hodinovém boji byly obě kulometné čety zničeny a vyřazeny z boje. Z osmi těžkých kulometů nám zůstal jeden a z 50 mužů, kteří šli do boje, zbylo 26, ostatní byli mrtví nebo těžce ranění. Naše ztráty byly tak vysoké, protože jsme šli proti německým tankům nedostatečně vyzbrojeni jen kulomety a puškami. Za našimi kulomety měla svá palebná postavení dvě ruská děla, ale ta byla hned na začátku boje vyřazena.“

To dokreslují slova židovského velitele zdravotnické čety, který si přál zůstat v anonymitě: „… Rusové nám poslali na pomoc jednu kaťuši, která zaujala pozici v blízkosti stanoviště štábu. Vystřelila směrem na postavení Němců jednu salvu a zmlkla. Více munice nebylo, a proto kaťuše odjela. Také dělostřelectvo bylo na této frontě už zničeno.“

Právě díky hrdinskému sebeobětování vojáků, kteří za cenu vlastního života zdrželi postup Němců, mohli být do bezpečí po zamrzlé řece Mža přesunuti ranění. Ti byli shromážděni v lodi kostela, jenž byl ostřelován německými tanky. Na záchraně mnoha raněných mají zásluhu zdravotnice, většinou taktéž ženy židovského původu. Bohužel několik židovských vojáků bylo Němci zajato a posléze popraveno. Bitva skončila okolo jednadvacáté hodiny naprostým spálením vesnice a masakrem civilního obyvatelstva. Poslední obránci Sokolovo opustili pozdě v noci ústupem přes tající led Mži. Druhý den ráno vyslovil představitel hlavního stanu maršál A. M. Vasilevskij 1. čs. polnímu praporu v SSSR za hrdinský boj své uznání́.

Pokračování příště

DAVID KRAUS