Spisovatel Petr Balajka se soustřeďuje především na detektivky, které vydává pod pseudonymem Petr Eidler. Má jich na svém kontě už dvanáct a letos vyjde třináctá. Odskočil si ale i do životopisného žánru, když napsal knihu o dceři Franze Kafky Ottla, která vyšla i v němčině. Věnuje se také fotografování – teoreticky i prakticky. Náš rozhovor se však točil především kolem detektivní prózy. 

Jsi zřejmě jediným současným českým spisovatelem detektivního žánru, který se soustavně zabývá židovskou tematikou. Nebo znáš někoho dalšího?

V detektivním žánru jsem asi naštěstí jediný, kdo je takto zaměřený, i když konkurence by byla motivující.

Většinou se témata zločinů v tvých knihách točí kolem historie, často jde o příčiny vzniklé už za holocaustu, což je u tohoto tématu přirozené. Ale ani v detektivkách nelze donekonečna opakovat příběhy, které jsou si v mnohém podobné, i když jsou založené na realitě. Jak hledáš nové, neotřelé náměty? 

To je samozřejmě problém, protože nejsem z těch, co sypou nápady z rukávu nebo jich mají v notýsku zapsaných několik, jako se chlubívala třeba Inna Mirovská, později provdaná Rottová. Kdykoli dokončím jednu detektivku, mám obavy, že mě nic dalšího nenapadne. Často získávám podnět od někoho z přeživších, stačí třeba jedna věta, jeden náznak, který mě inspiruje k celému příběhu. Zatím to pořád nějak jde, mám rozepsaný další příběh, ale obávám se, že tahle studna nápadů jednou vyschne. To by byl ale spíš jen problém můj, protože lidských osudů je tolik, kolik je lidí.

Použil jsi někdy v příběhu skutečnou epizodu z prostředí své vlastní rodiny?

Epizodu vysloveně ne, ale postava mé krásné mladičké izraelské příbuzné Jael mě inspirovala k postavě stejnojmenné kurážné dívky, která v detektivce Nahá s Davidovou hvězdou (to ovšem není ona!) přijíždí do Prahy, aby společně s detektivem pátrala po vrahovi své matky.

V tvé literární tvorbě se to hemží různými zločiny – zažil jsi nějaký zločin zblízka i ve svém civilním životě?

Dosud naštěstí nikoliv. A ani po tom netoužím…

Nejsi zrovna boxer ani nechodíš s pistolí v kapse, přitom píšeš o zločinu – jak blízké ti je prostředí, které popisuješ ve svých knihách?

Zločin sám o sobě mi nepřijde zrovna zajímavý, ostatně v mých detektivkách ani nehraje hlavní roli důmyslnost vedení vyšetřování. A nejsou ani napsané tak, aby měl čtenář dostatek indicií k odhalení pachatele. Mě zajímají osudy lidí, jejich historie, vztahy, psychologie… Pokud dojde ke zločinu, znamená to, že se cosi v těch vztazích vyhrotilo natolik, až došlo k vraždě.

Detektivku zpravidla nelze psát bez specifických znalostí. Kde jsi nabyl informace, jak policie při vyšetřování postupuje?

Všechny detektivky vyprávím v ich formě, já jsem tím soukromým očkem, který se této profesi věnuje proto, že se nedokáže se svým klasickým humanitním vzděláním v dnešní době jinak uživit. Takže skutečné, paralelně vedené policejní vyšetřování probíhá vlastně v pozadí a detektiv se o něm dozvídá buď prostřednictvím své přítelkyně, která bývala mluvčí prvního oddělení kriminálky, nebo prostřednictvím jejího vedoucího, kapitána Hackenschmieda, s nímž ho pojí přátelství. Mám pročtené staré učebnice kriminalistiky a kriminalistické sborníky, takže jakousi představu o postupech policie mám. Přiznejme si ale, že ve většině detektivek právě tyto postupy moc realistické nejsou, autoři spíš vycházejí z ustáleného klišé, které odpovídá literárním požadavkům.

Viděl jsem, jak pečlivě si připravuješ poznámky, z nichž pak vyrůstá děj budoucí knihy. Dodržíš potom vždycky plánované uzlové body, nebo tě psaní strhne a text si sám řekne o jinou cestu?

Stává se obojí. Uzlové body, postavy a hlavní linii příběhu mám předem vymyšlené, ale při psaní mě samozřejmě napadají další zápletky, nové motivace jednání jednotlivých osob. Detektivní román představuje už díky svému rozsahu a počtu postav dost komplikovanou strukturu s obrovským, ne-li nekonečným množstvím možných interakcí, takže autor by asi musel být génius, kdyby měl předem vymyšlené vše do posledního detailu. Mě by ale vlastní psaní nejspíš ani nebavilo, kdyby bylo ochuzené právě o ty momenty okamžité inspirace.

V zaměstnání připravuješ Obecní noviny, měsíčník Židovské obce v Praze. Nemáš někdy psaní a redigování až nad hlavu, anebo si čas pro svou další detektivku nacházíš snadno?

Obecní noviny připravuji rád a i po více než patnácti letech, kdy je pro obec dělám, mě práce stále baví, i když to zabírá dost času. Zvlášť když k tomu připravuji i týdenní internetový Zpravodaj/Newsletter a starám se o webové stránky ŽOP. Když začnu psát novou detektivku, snažím se na ní pracovat pravidelně a každý den napsat alespoň 3 až 4 tisíce znaků. Ten čas si vždycky udělám. Ale nejlépe se mi samozřejmě píše v létě, kdy mám od novin na měsíc klid.

Letos 17. října se slavilo 100. výročí založení české polonistiky. Ty jsi také vystudovaný polonista, využíváš polštinu nějak ve své literární tvorbě? Nesleduješ třeba polské detektivky?

Polonistiku jsem vystudoval spíš náhodou, lákaly mě dějiny umění, ale ten rok se neotevíraly, tak jsem zvolil nejjednodušší cestu a přihlásil se na bohemistiku a polonistiku. Polsky jsem uměl, protože dokud žila babička, doma se mluvilo polsky – ta se česky nikdy nenaučila. Máma byla překladatelka a tlumočnice a otec, literární historik, taky mluvil dobře polsky. Při vlastním psaní sice polštinu nijak nevyužívám, ale pro rozhlas jsem přeložil několik her. Polské detektivky si občas přečtu, velmi mě zaujal Marek Krajewski nebo svým originálním pojetím i Olga Tokarczuk, mimochodem nositelka Nobelovy ceny za literaturu.

S příbuznými v Izraeli mluvíš polsky?

Jen s některými. Je zvláštní, že v některých spříbuzněných rodinách přeživších, kteří po šoa odjeli do Izraele, si polštinu zachovali a mezi sebou polsky mluvili i se svými dětmi, zatímco v jiné rodině, a zrovna v té, u níž při návštěvách bydlíme, už druhá generace polsky neumí, takže komunikujeme výhradně anglicky.

Už je to pár let, co jsi učinil životní změnu a pobýváš teď často ve Francii u své – řekněme – blízké příbuzné. Jak ti Paříž přirostla k srdci? Neplánuješ tam umístit děj některé ze svých dalších knih?

Ano, moje žena má dvojí občanství a v Paříži strávila větší část svého života, takže logicky má k tomuto městu velkou citovou vazbu. Společně tam v posledních letech trávíme několik měsíců ročně. Francii a Paříž jsem od dětství díky zájmu o malířství vnímal jako nejdůležitější centrum světové kultury. Skutečně – muzea a galerie jsou úžasné, výstavní aktivity jednotlivých institucí jsou ohromující, takže pokaždé, když tam přijedeme, obejdeme všechny nové expozice. Samotné velkoměsto ve mně vyvolává rozporuplné pocity. Na jedné straně obdiv a úctu, na straně druhé nelze nevidět obrovské problémy počínaje dopravou a konče napětím ve společnosti.

Hodně jsi poslední dobou cestoval po Evropě, navštěvoval kulturní památky, muzea a obrazárny, ale i historická místa spojená se židovskou kulturou, od Anglie, Holandska, Švýcarska po Itálii a Izrael. Co bylo pro tebe největším objevem?

Nedokážu říct, co by bylo největším objevem. Pokud jde o Paříž, tak tam mě příjemně překvapilo, kolik připomínek šoa ve městě najdeme. Nemám na mysli jen to, že tam jsou tři muzea věnovaná Židům – Mémorial de la Shoah, Musée d’art et d’histoire du judaïsme a Mémorial des martyrs de la déportation, dvacet synagog, ale především to, že na mnoha školách jsou umístěny pamětní tabule o počtu jejich židovských žáků deportovaných do koncentračních a vyhlazovacích táborů a zavražděných. Ve čtvrti, kde bydlíme, žije mnoho Židů, kteří běžně chodí s kipou na hlavě, v sobotu ráno spěchají do synagogy nebo modlitebny a jejich děti s pejzy a cicity si hrají v parku s ostatními. V jiných částech Paříže by ovšem byl takový přirozený způsob života kvůli velkému antisemitismu nemožný… Co mě ještě překvapilo, je neexistence samostatných židovských hřbitovů v Paříži. Židé tam jsou pohřbíváni hned vedle hrobů křesťanů, muslimů a příslušníků dalších náboženství.

Loni jsi přestoupil do jiné nakladatelské stáje, z Brna do Prahy, nyní tě v Garamondu čeká první kniha. Jaká bude?

Jmenuje se Kandidáti na vraha, samozřejmě se opět odehrává v prostředí židovské obce a možná bude nejvíc kontroverzní ze všech mých knih, protože se točí kolem fiktivních voleb předsedy obce a tematizuje se otázka halachického původu tatínkovců, směřování židovské komunity a podobně. Měla by vyjít v dubnu letošního roku.

Myslím, že změna nakladatele povede i k vyšší kvalitě grafického zpracování knihy. Na druhou stranu se Garamond, který dnes už patří do koncernu Albatros Media, víceméně specializuje na knihy se židovskou tematikou – a bude tam tedy pro tebe i větší konkurence.

V žánru detektivky tam konkurenci nevidím. A že Garamond díky Petru Himmelovi často vydává knihy se židovskou tematikou, považuji pro sebe za výhodu, protože to možná přiláká i čtenáře, kteří by si jinak kriminálku nekoupili.

V tvých knihách řeší zapeklité případy bezejmenný soukromý detektiv. Neplánuješ mu dát v další knize jméno?

Ne, nad tím neuvažuji. Vyprávím to v první osobě, takže by to měl být Petr Eidler? Nebo Petr Balajka? Asi u bezejmennosti zůstanu, i když to pro některé čtenáře může být problém.

Na podzim vyšly ve vydavatelství Tympanum první dvě audioverze tvých knih, Na šábes se nevraždí a Nahá s Davidovou hvězdou. Za osm až devět hodin může posluchač „vstřebat“ celou knihu, pokud bude mít najednou tolik času a trpělivosti. Ty sám audioknihy posloucháš?

Sám dávám přednost četbě. Na tak dlouhý poslech v jednom zátahu nemám prostě čas. Ukázky svých textů jsem si samozřejmě pustil a ocenil jejich interpretaci.

Velmi profesionálně obě knihy načetl herec Martin Preiss, v jeho podání vyniknou i emocionální stránky textu. I graficky obě CD dopadla velmi dobře. Kdy vyjde další audiokniha?

Postupně, jak se budou uvolňovat vydavatelská práva, by měly za sebou vycházet audioverze všech mých detektivek ze židovského prostředí, jichž je zatím šest, nepočítaje dvě připravované. Letos vyjde v Tympanu Smrt konvertity, opět by ji měl číst Martin Preiss.

Máš mezi autory detektivek svého oblíbence, ať už českého, nebo zahraničního?

Mám přečtenou – a vlastním – skoro kompletní odeonskou edici 3x, kde je mnoho vynikajících detektivek. Z těch zahraničních bych jmenoval v první řadě Georgese Simenona, jehož klidné vyprávění s hlubokou psychologičností postav mi je blízké, dále třeba E. S. Gardnera, Patricii Highsmithovou, P. D. Jamesovou, Pierra Boileaua, Ruth Rendellovou a mnoho dalších. V současné době u nás tak populární tzv. severská detektivka mě nezaujala, ze švédských autorů mám však rád dvojici Per Wahlöö a Maj Sjöwallová. Z našich bych zmínil alespoň Jana Zábranu s Josefem Škvoreckým nebo Václava Erbena, tedy klasiky žánru. Přiznávám se ale, že českou produkci moc nesleduji.

PTAL SE LUBOR FALTEISEK
Foto autor a Miroslava Weibelová

Petr Balajka Novinář, fotograf, spisovatel, nar. 1958 v Praze. Vystudoval češtinu a polštinu na FF UK. Kromě románu Viktor a Lady ze Shalottu (2006) a prózy Ottla (2018), která zpracovává příběh sestry Franze Kafky Ottly Davidové, napsal pod pseudonymem Petr Eidler třináct detektivek. Šest posledních zpracovává židovskou tematiku včetně holocaustu. Jsou to: Na šábes se nevraždí (2015), Nahá s Davidovou hvězdou (2016), Smrt konvertity (2018), Kdo zabije Evu S.? (2020), Případ Aleny Struskové (2021) a Přerušený řetězec (1922).