Nový rok stromů –- ראש השנה לאילן nebo též 15. den měsíce švatu – ט“ו בשבט (letos svátek vycházel od středečního večera 24. do čtvrtečního večera 25. ledna). Nový rok stromů je svátkem, který se začal slavit v době druhého Chrámu.

V Mišně, traktát Roš hašana 1:1, se uvádí, že prvního dne měsíce švatu je Nový rok stromů – to říká škola Šamajova, kdežto mínění Hilelovy školy je, že patnáctého švatu. Tato skutečnost ukazuje, že zhruba ještě před dvěma tisíci lety nebylo přesně stanoveno datum svátku. V talmudickém traktátu Eruvin 13b čteme slova amory rabiho Aby (počátek 4. stol. o. l.) a amory Šmuela (2.–3. stol. o. l.), kteří uváděli, že tři roky se ohledně data svátku přela škola Šamajova s Hilelovou školou. Jedni říkali, že halacha je tak, jak oni tvrdí, a druzí říkali, že halacha je tak, jak oni tvrdí.

יצאה בת קול ואמרה:  „אלו ואלו דברי אלהים חיים הן והלכה כבית הלל

Z nebes vyšel hlas Boží a pravil: „Toto i toto jsou slova živého Boha, ale halacha je podle školy Hilelovy.“ Toto obecné pravidlo učinilo konec sporu o datum svátku, a proto dodnes slavíme Nový rok stromů 15. dne měsíce švatu.

Nový rok stromů bychom mohli nazvat též chválou plodnosti a krásy země Izraele. Je mnoho midrašů věnovaných svátku nebo jedné z jeho tradic – sázení zvláště ovocných stromů:

Od počátku stvoření světa se Hospodin nezabýval ničím jiným než sázením. Neboť je řečeno: „A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě“ (Gn 2,8). Proto také vy, když přijdete do země, nebudete se zpočátku zabývat ničím, jen sázením, neboť je řečeno (Lv 19,23): „Až přijdete do země a budete sázet různé ovocné stromy…“ (midraš Vajikra raba 25:3).

V podobném duchu se nese i midraš Tanchuma, parašat Kedošim 8: „Až přijdete do země a budete sázet…“ Hospodin řekl Izraeli: „I když najdete ji (zemi) plnou všeho dobrého, neřeknete si: ‚budeme sedět a nebudeme nic sázet.‘ Naopak, když jste přišli do země a viděli jste tam stromy, které zasadili jiní před vámi, tak i vy budete také sázet pro své potomky. Ať nikdo neřekne: ‚Jsem starý, kolik mi ještě zbývá let a já se budu namáhat pro druhé? Co když třeba zítra zemřu?“ Proto ať žádný člověk nevynechá sázení, ale tak, jak nalezl zemi osázenou, ať vysází další stromy, dokonce i když bude starý.

Rabi Jochanan ben Zakaj říkal: Měl-li jsi v ruce sazenici a tu ti řekli: „Hle, přichází Mesiáš“ – zasaď sazenici a teprve potom ho jdi přivítat. (Avot d’rabi Natan, nusach ‚bet‘, kap. 31).

Hezký příběh, jak stromy přišly ke svému svátku. Když Hospodin stvořil první lidský pár Adama a Evu, tak v ten den jim daroval svátek Roš hašana – Nový rok. Když se to stromy dověděly, přišly za Hospodinem a řekly mu: „Bože, koho jsi stvořil dříve, nás, nebo člověka?“ Bůh jim odvětil: „Vás.“ Stromy se opět zeptaly: „Pro koho jsi nás stvořil?“ Hospodin jim odvětil: „Pro člověka.“ Stromy pokračovaly: „Ano, člověk se kochá naší krásou, s chutí jí naše sladké plody a odpočívá v našem stínu. Vidíš, Hospodine, jak jsme člověku užiteční! Člověku jsi však dal svátek a na nás jsi zapomněl.“ Bůh se zamyslel a stromům dal za pravdu. Pak jim řekl, že jim daruje také svátek – Nový rok stromů, který budou slavit prvního švatu. Stromy poté poprosily Hospodina, zda by jim Nový rok neodložil na později, protože jejich život závisí na deštích a prvního švatu ještě nekončí období dešťů. Proto jim Bůh dal Nový rok patnáctého dne měsíce švatu – ט“ו בשבט.

V midraši Kohelet raba 7:19 se uvádí, že když Bůh stvořil prvního člověka – Adama –, provedl ho křížem krážem po celé zahradě Eden a ukázal mu všechny její stromy a řekl mu: „Podívej, jak krásné a nádherné je to, co jsem učinil! To vše jsem učinil pro tebe. Dej pozor, abys nic nezničil, protože potom nebude již nikdo, kdo by to po tobě napravil.“

Tato Hospodinova slova, kterými Bůh promluvil k Adamovi šestého dne stvoření světa, jsou přímo nadčasová. Dnes, kdy ochrana přírody a přírodních zdrojů je nejen důležitou součástí ekologické politiky jednotlivých zemí, ale je považována za celosvětovou prioritu, nenalezneme výstižnějšího varování pro současné lidstvo než výše uvedená Hospodinova slova. Hospodin stvořil přírodu včetně flóry a fauny, aby sloužila člověku. Člověk má právo využívat přírodu a její zdroje k svému dobru a rozvoji, to je vůle Boží. Bez využívání přírodních zdrojů by lidská civilizace stagnovala. To však neznamená, že lidé mají právo přírodu a její zdroje drancovat ve smyslu ‚po nás potopa‘. Povinností člověka je přírodu chránit a obnovovat, tedy snažit se, aby i příští generace mohly využívat v rozumné míře její zdroje. V této souvislosti jsem si vzpomněl na film pro mládež „Cesta do pravěku“, který před 68 lety natočil a režíroval Karel Zeman. V jedné scéně se uvádí: „Jirka litoval, že jsme si s sebou nevzali flintu, ale to bylo dobře. Řekli jsme si, že jsme výprava vědecká, že přírodu necháme na pokoji a budeme ji jenom pozorovat.“ Možná si jen málo lidí uvědomilo, proč tato nevinná slova ve filmu zazněla. Mám za to, že v nich byla skryta kritika poměrů, které tehdy u nás panovaly. My přetvoříme přírodu, lid je vládcem přírody a poručíme větru dešti. Míra pokroku a blahobytu lidu se vyjadřovala tunami narubaného uhlí, tunami oceli, počtem rozoraných mezí a družstevních lánů atp. Nikdo však neviděl zdevastovanou přírodu hnědouhelné pánve severních Čech, která se časem proměnila v neutěšenou ‚měsíční krajinu‘. Podobně tomu bylo i na Ostravsku, kde se těžilo černé uhlí. Přímo ve městě byly železárny a koksárna. Nikdo nezjišťoval mnohdy jasně negativní vliv těžkého průmyslu na zdraví obyvatel. Nikdo si netroufl říci, aby nebyl označen za podporovatele kulaků a zpátečníka, že rozorání mezí má velmi špatný vliv na živočichy předtím tam žijící. Toto nešetrné zacházení s přírodou a ovzduším se lidem vymstilo ve zvýšeném počtu respiračních nemocí, rakoviny plic a dalších onemocnění spojených se zhoršením životního prostředí. Nešetrně k přírodě se chovali též i na Západě. Co byla ona příslovečná londýnská mlha? Byl to smog – kouř z mnoha tamějších továren silně znečišťující ovzduší.

Koncem 20. století si lidstvo začalo uvědomovat neudržitelnost ničení životního prostředí a zahájilo projekty na ochranu zdevastované přírody a přírodních zdrojů.

Vraťme se ke slovům Tóry a midrašů o důležitosti sázení stromů:

Obecně jedním z důležitých kroků k regeneraci přírody a životního prostředí je právě výsadba nových stromů. V naší vlasti, v Izraeli, se již od počátku 20. století stalo tradicí sázení stromů na Tu bi-švat. Tento zvyk byl přijat spolu s procesem návratu našeho lidu do jeho země. První olim chtěli posílit spojení s půdou prostřednictvím sázení stromů
V posledním desetiletí přibyla Tu bi-švatu nová tradice. Týden, v němž slavíme Nový rok stromů, se stal Týdnem ochrany přírody a životního prostředí.
V dnešní době, kdy se menšina zabývá zemědělstvím, a většina z nás tudíž neplní přikázání související s obděláváním půdy, je zvykem slavit Tu bi–švat tím, že vyjdeme do přírody, sázíme stromy. Na počátku ט“ו בשבט v mnoha obcích nejen v Izraeli, ale i v zemích diaspory pořádáme podle vzoru cfatských kabalistů sedery Tu bi-švat – סדרי ט“ו בשבט, kdy jíme 15 nebo i více druhů ovoce. Na našich stolech by nemělo chybět ovoce, jímž se pyšní země Izraele (vinná réva, granátová jablka, fíky a datle) nebo alespoň některé z nich. Svátek Tu bi-švat můžeme též nazvat Dnem ochrany stromů v naší zemi.

Strom je nejvýznamnějším faktorem v krajině a životním prostředí, jeho vliv je po mnoho let důležitý esteticky i ekologicky a zvyšuje hodnotu životního prostředí. Strom krášlí své okolí listy, květy a ovocem.
Strom má pozitivní vliv na snižování teploty a tepelné zátěže, pohlcuje znečišťující látky, uvolňuje kyslík a pohlcuje kysličník uhličitý.
V dnešní době, kdy se celý svět zabývá snižováním globálního oteplování a snižováním znečištění kysličníkem uhličitým, je velmi důležité zachovat a chránit i velké staré stromy.

Každý z nás v diaspoře může pomoci obnově přírody nejen tam, kde žije, ale i přírody naší staronové vlasti – Izraele. Každý může přispět do Židovského národního fondu Izraele – KKL, který za tyto prostředky vysazuje v Izraeli nové ovocné i okrasné stromy, vysazuje také nové lesy a všestranně se stará o kvalitu životního prostředí. 

                                                                                                      RABÍN DANIEL MAYER