Začátkem února jsem se setkala s předsedkyní České unie židovské mládeže (ČUŽM) Emmou Günsberger a členem její rady Vilémem Janečkem. Povídali jsme si o nedávných úspěších unie, akcích, které pro svoje členy dělají, i o reakci na stoupající antisemitismus.

Od posledního rozhovoru v Maskilu se v Radě České unie židovské mládeže trochu obměnilo vedení. Řeknete nám, kdo teď v čele unie figuruje?

E. G.: Když jsme v květnu 2022 dělali rozhovor s Aničkou Bendovou, předsedkyní ČUŽM byla Barbora Lišková. Spolu s ní byli ve volbách v lednu téhož roku do rady zvoleni i Helena Preissová, Matěj Podlešák, Ron Stern a já. Barbora ale začala studovat v Liberci a na svou funkci z nedostatku času rezignovala. Pozici předsedkyně jsem po ní převzala já a do rady byl místo ní kooptován Hugo Marx. Ron o něco později uspěl ve volbách do rady European Union of Jewish Students (EUJS), což je zastřešující organizace všech národních unií v Evropě. Dopředu deklaroval, že pokud se tak stane, svého místa v Radě ČUŽM se vzdá. Do rady byl poté kooptován Vilém Janeček.

Dostat se do Rady Evropské unie židovských unií je určitě veliký úspěch.

E. G.: Ano, byl to opravdu velký úspěch. Když jsme v tomto složení rady v ČUŽM začínali, naše pozice v Evropě nebyla zvlášť výrazná. Pak se nám podařilo uspořádat několik zajímavých lokálních i mezinárodních akcí a na letošním setkání Summer U jsme dokonce obdrželi dvě ceny. Jednu za nejlepší židovskou iniciativu, kterou jsme sdíleli s německou JSUW (Jüdische Studierendenunion Württemberg) a unií ze Stuttgartu, za společný třídenní pesachový víkend. Z Německa přijelo asi 25 lidí a v jednu chvíli nás bylo dokonce sedmdesát. Součástí oslav byl pesachový seder v Libeňské synagoze a několik dalších setkání. Druhou cenu jsem dostala já za unijního lídra roku. Nicméně Ron měl dobře připravenou skvělou kampaň a na již zmiňovaném Summer U byl zvolen do Rady EUJS. Nyní se aktivně věnuje své funkci a aktivně zastupuje zejména menší a východoevropské unie. Mezi další velké úspěchy patřilo i zvolení našeho kandidáta Bruna Polevoje do Rady WUJS – Světové unie židovských studentů, která sídlí v Jeruzalémě.

To je skvělé. Na jakou věkovou skupinu v unii cílíte a jak vnímáte svoji roli v židovské komunitě?

V. J.: Řekl bych, že naší cílovou skupinou jsou primárně lidé ve věku 18–35 let, přičemž jádro tvoří zejména studenti ve věku kolem 25, možná až 30 let. Naše organizace je, co se týče aktivních členů, podobná uniím židovské mládeže a uniím židovských studentů v okolních zemích. Jak z názvů vyplývá, někde jsou více zaměřeni na studenty, jinde na širší okruh lidí včetně mladých profesionálů. My se snažíme o diverzifikaci členství. Naším cílem je sdružovat lidi se židovským původem a kořeny, kteří se chtějí aktivně podílet na židovském životě. Chceme pro naše členy vyplnit mezeru po Lauderkách. Pražská židovská obec se zaměřuje především na děti, rodiče s dětmi a na starší generaci, což je samozřejmě v pořádku. Naším cílem je sdružovat mladé lidi bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení a sílu jejich vyznání. Chceme nabídnout alternativní formu komunity, která bude atraktivní pro mladé lidi.

Jaký typ akcí pro svoje členy organizujete?

E. G.: Teď jsme hodně zaktivizovali sílu a organizujeme toho opravdu hodně. Pořádali jsme oslavu ke každému židovskému svátku — mezi nejpovedenější patřila purimová party, již zmíněný pesachový seder nebo společné sukotové setkání na Štvanici.

V. J.: Přesně tak. Takovou naší pomyslnou vlajkovou lodí je Judafest, který se loni opravdu povedl. Je to jedna z našich veřejných akcí, na kterou může přijít kdokoliv. Součástí programu byly loni v Holešovické tržnici koncerty, přednášky, workshopy, diskuze, výstavy, občerstvení z Mamacoffee nebo jídlo z Papriky.

E. G.: Judafest je skvělý. Navíc pro naše členy organizujeme i vzdělávací semináře a různé workshopy. Předchozí rok jsme například společně vyráběli keramické mezuzy nebo – ještě před tou nešťastnou válkou – uspořádali přednášku o situaci v Gaze. Zapojujeme se i do veřejných akcí. Tou největší byla v poslední době demonstrace na podporu Izraele, kterou pořádala federace.

A co na jiných místech v České republice?

E. G.: Určitě. Společně jsme se zúčastnili například brněnské akce ŠTETL FEST nebo (znovu)otevření Velké synagogy v Plzni. Mezi naše větší každoroční akce také patří úklid židovského hřbitova na místě, kde už není přítomna žijící židovská komunita. Byli jsme takhle uklízet už v Nové Cerekvi a v Úštěku, letos se chystáme do Jičína. Kromě toho také pořádáme semináře, které se vždy konají mimo Prahu, naši členové také iniciovali pokládání Stolpersteinů v Pardubicích. Na těchto akcích, a vlastně kamkoliv jsme pozvaní, se vždycky snažíme oslovit lokální židovskou mládež. Ne vždy se nám to ale podaří. Valná část aktivní židovské komunity je v Praze a v několika dalších větších městech.

V. J.: Ještě bych rád dodal, že se naše aktivity přesahují i do zahraničí. Emma již zmínila Summer U, což je týdenní vzdělávací společenská akce, na které se sejde okolo 300 mladých lidí z Evropy. Z Česka nás tam bylo loni sedm. Pro spolupráci jsou pro nás samozřejmě nejzajímavější unie v sousedních zemích. Je to skvělá příležitost, jak se podívat do zahraničí a poznat život ostatních komunit. Tahle setkání jsou pro nás velmi cenná. Mají skvělou atmosféru.

Viléme, ty nejsi z Prahy, jak ses o unii dozvěděl a kdy jsi s ní začal spolupracovat?

V. J.: Ano, jsem z Plzně, studoval jsem ale v Praze. Když jsem sem přišel, přihlásil jsem se dokonce na obec. O unii jsem věděl, ale žádných akcí se neúčastnil. Měl jsem trochu jiné zájmy, svoji vlastní studentskou partu. Později jsem byl pozván, abych se zúčastnil Taglitu, kam jsem o dva roky později vyrazil. A tam jsem potkal Emmu Günsberger a Zuzku Brodovou. Je skvělé, že obě holky teď vedou úspěšné organizace pro mladé lidi — Emma unii a Zuzka Moshe House. Obě jsou pracovité a silné osobnosti. Díky tomu, že se dobře znají, se myslím prohloubila i spolupráce mezi těmi organizacemi, které si dříve, i když neúmyslně, chvílemi konkurovaly. Pak jsem vyrazil na nějaký čas do kibucu v Izraeli. Dění v unii jsem zpovzdáli sledoval a po svém návratu se i aktivně zapojil. Mám silný vztah ke sportu a v tuto chvíli bych také rád aktivoval členy, kteří tuto moji zálibu sdílejí. Rád bych se například spojil s již existující organizací Hakoach. V unii je silně zastoupena intelektuální a umělecká složka, rád bych posílil tu sportovní. (smích)

Emmo, zmiňovala jsi účast unie na (znovu)otevření Velké plzeňské synagogy. Chystáte v Plzni nějaké další akce?

E. G.: Já doufám že ano. Rýsuje se, že tam v létě uspořádáme seminář, což je třídenní setkání s cílem poznat židovskou historii, památky i současnou židovskou komunitu nějakého velkého mimopražského města.

V tuto chvíli je pro všechny unie mládeže určitě aktuální téma vzrůstajícího antisemitismu.

E. G.: Ano, je to tak. Antisemitismus se stal pro nás bohužel naléhavým tématem. Díky aktivnímu kontaktu s kamarády a s kolegy v západní Evropě a v Americe jsme věděli, jak ovlivňuje jejich každodenní životy, ale měli jsme možná naivní pocit, že nás se to netýká. Nicméně události 7. října toho hodně změnily. Začalo to tím, že se nám stávalo, že někdo popíral, nebo popíral rozsah toho, co se 7. října stalo, zlehčoval to, nebo dokonce vyjadřoval názor, že si to oběti zasloužily. Postupem času, tím jak válka a bombardování Gazy pokračují, se situace zhoršuje. Už nezažíváme jen zpochybňování a racionalizaci násilí a utrpení, začínáme zaznamenávat obviňování českých Židů za to, co se děje v Izraeli. Jako kdybychom nesli nějakou zodpovědnost za válku v Izraeli. Máme už zaznamenané útoky jak z řad spolužáků, tak z řad vyučujících. Naštěstí jsou ty útoky  tuto chvíli „jen“ verbální nebo online. Prozatím nedošlo k žádnému fyzickému napadení nebo vandalismu. Většina z nás má přesto strach, že se situace bude zhoršovat a že antisemitské útoky vyeskalují do té míry, která je denní realitou v jiných západních zemích.

Vidíte nějaké řešení, nějaký návod od kolegů ze zemí, které jsi zmínili?

E. G.: Diskutujeme o tom často, ale recept bohužel nikdo nemá. Každý stát má úplně jiný kontext, důležitá je historická zkušenost, počet migrantů i to, z jakých oblastí přišli. V každé zemi se potýkají s trochu jinými problémy. My se snažíme na boji proti rostoucímu antisemitismu aktivně podílet. Hned v pondělí po útocích 7. října jsme jménem ČUŽM a EUJS rozeslali dopisy univerzitám, ve kterých jsme vyzvali jejich vedení k ochraně jejich židovských a izraelských studentů. Tenkrát byla odezva velmi chladná. Měla jsem za unii proslov na demonstraci, kterou pořádala federace, dala několik rozhovorů tisku, sešla jsem se také s několika politiky, se kterými jsme zkoušeli vymyslet další aktivity. Nedávno jsme, u příležitosti výročí sta dnů od útoků, rozeslali rektorům dvaceti univerzit další dopis, ve kterém prosíme, aby pamatovali na izraelské rukojmí a věnovali pozornost rostoucímu antisemitismu na akademické půdě. Vyzvali jsme je, aby přijali definici antisemitismu, jak ho definuje IHRA. Tentokrát už byl náš apel úspěšnější a téměř všichni rektoři vysokých škol zareagovali. Někteří z nich projevovali velmi proaktivní přístup a bylo vidět, že se problematikou antisemitismu na vysokých školách zodpovědně zabývají. Vidíme, že už tento problém vnímají jako reálný a berou to jako podnět, kterému by se chtěli věnovat.

S antisemitismem souvisí i téma šoa. Letos jste se u příležitosti Dne památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti podíleli na několika akcích. Povíte nám o nich víc?

V. J.: Určitě. 25. ledna jsme se v Senátu účastnili vzpomínkového setkání, které pořádala Federace židovských obcí v ČR a Nadační fond obětem holocaustu ve spolupráci s Kanceláří Senátu Parlamentu ČR. Společně s Moishe House Prague a spolkem Madžlis – spolkem studentů katedry Blízkého východu a severní Afriky při FF UK jsme pak zorganizovali veřejnou besedu v Knihovně Václava Havla s paní Michaelou Vidlákovou. Ta s námi sdílela příběhy z období druhé světové války, kdy byla její rodina ovlivněna diskriminačními zákony proti Židům a následně byli deportováni do Terezína. Bylo to velmi dojemné odpoledne.

E. G.: Jak už jsme zmínili, většina našich akcí je uzavřená, udělat besedu s paní Vidlákovou veřejně pro nás bylo důležité. S ohledem na to, že přeživších holocaustu ubývá, bychom se měli snažit co nejvíc jejich příběhy sdílet. My jako Židé a potomci přeživších holocaustu tyto příběhy známe. Je dobré si je připomínat, ale ještě důležitější je usilovat o to, aby je slyšela i širší veřejnost. V první řadě jde o památku obětí holocaustu, ale v druhé řadě to může sloužit i jako prevence šíření antisemitismu v současnosti. Ještě bych ráda dodala, že již poněkolikáté jsme se také zapojili do mezinárodní iniciativy Make Their Memory Shine a společně vyčistili Stolpersteiny Anny a Otto Goltzových. Dále jsme se zúčastnili rozsvícení obelisku na Pražském hradě s nápisem #WeRemember. Já osobně bych se také ráda více angažovala v mezináboženském dialogu a přispívala k boji proti šíření antisemitismu i touto formou.

S jakými organizacemi spolupracujete? A získali jste vytoužený prostor, o kterém jste mluvili v minulém rozhovoru?

E. G.: Jako přidružená organizace pod federací spolupracujeme primárně s ní. Také úzce spolupracujeme s pražskou židovskou obcí a s již zmíněným Moshe Housem. Už o tom mluvil Vilém, máme s nimi podobnou cílovou skupinu, i když máme trošku jinou roli. My máme zastupovat všechny mladé české Židy, oni mají svoji působnost jen v Praze. Moshe House má větší počet akcí, které jsou proti těm našim o mnoho komornější. Pečlivě naše akce koordinujeme, abychom komunitu mladých sjednocovali. Příležitostně spolupracujeme i s jinými organizacemi. A co se týče naší vysněné klubovny, po našem působení v Jáchymce se nám díky federaci podařilo získat prostor na Hagiboru. Je to takové naše administrativní zázemí i místo, kde se můžeme scházet. Jsme za to federaci moc vděční.

A spolupracujete při přípravě svátků s nějakým rabínem?

E. G.: Většinu akcí pořádáme sami. Díky tomu mají přátelskou, komunitní a autentickou atmosféru. Většina lidí, kteří chodí na naše akce, není striktně praktikující. Občas přece jenom nějaké rabíny pozveme nebo například při mezinárodních setkáních nabízíme pro příchozí několik alternativ, kam jít na bohoslužbu. Rádi také spolupracujeme s Alešem Weissem, který vedl například naši chanukovou oslavu a pověděl nám něco o symbolice tohoto svátku. 

V. J.: Já bych šel klidně společně častěji do synagogy, ale Emma má pravdu, většina naší členské základny upřednostňuje tento způsob oslav.

Jak nabíráte nové členy? Jak se vás mohou případní zájemci kontaktovat?

V. J.: To je dobrá otázka. Měli jsme například velký úspěch na Judafestu, kde se náš mailing list pěkně rozšířil. Bohužel jsou veřejné akce náročné na přípravu, výhledově bychom se rádi více zapojili do těch stávajících. Také se snažíme motivovat stávající členy, aby přivedli své známé. V tuto chvíli je nás kolem stovky a naší hlavní snahou je udržet si stávající členy a motivovat je, aby byli aktivní.

E. G.: Máme vlastní instagramový účet (@cuzm_official), facebookovou skupinu (Česká unie židovské mládeže), nebo i e-mailovou adresu (cuzm2011@gmail.com). Na všech výše zmíněných platformách nás mohou případní zájemci kontaktovat.

PTALA SE RADKA LÍM LABENDZ
Foto archiv ČUŽM