Ve jménu Hanuše Treichlingera, představitele hlavní role v dětské opeře Brundibár, a dalších šesti milionů obětí se nesla letošní připomínka transportů idů z Plzně a okolí, jejichž smutné výroční vždy připadá na leden.

Tento rok jsme v neděli 21. ledna 2024 vzpomněli již 82 let od uplynutí této tragické události, jež navždy změnila ráz města Plzně i jeho okolí, poněvadž dlužno podotknout, že poměrně velká část z více než 2600 židovských obyvatel, kteří byli nuceni v lednu 1942 město opustit, pocházela z míst i poměrně vzdálených od Plzně, např. z Kralovic, Manětína, Plas, Rokycanska a z dalších koutů severního Plzeňska. Od té doby židé v podstatě přestali být součástí těchto měst a vesnic a stali se pouhou vzpomínkou. Železářství na náměstí v Kralovicích dnes sice nese zcela jiné jméno, velká část obyvatel Kralovic ale stále chodí nakupovat „k Popperům“, po kterých zbyl kromě obchodu a Stolpersteinů v dlažbě před vchodem už jen pomníček na kralovickém hřbitově: z velké a početné rodiny deportované v lednu 1942 nepřežil nikdo.

Hanuš Treichlinger, jehož jméno bylo v souvislosti s letošní připomínkou několikrát zmíněno, byl nadaný zpěvák narozený v roce 1929 v Plzni. V šesti letech osiřel a vyrůstal u své tety, ve třinácti byl spolu s její rodinou deportován do ghetta Terezín. Odcházeli transportem prostředním, označeným písmenem S, který bývá hodnocen jako vůči obětem nejkrutější jak z hlediska počasí (teploty klesaly až k–18 °C), tak i z hlediska chování dozorců z SS: dle pamětníků bylo nebývale kruté.

V Terezíně strávil Hanuš více než dva roky, a protože hezky zpíval, byla mu zhruba v polovině roku 1943 nabídnuta hlavní role v dětské opeře Brundibár, která se v té době v Terezíně začínala zkoušet. Premiéra se konala v září 1943 a opera se dočkala 55 repríz, přičemž její osazenstvo neustále bojovalo s „odlivem“ herců i hudebníků, kteří odjížděli transporty na východ.

Role Brundibára ve stejnojmenné opeře je záporná, přesto ji Hanuš, po domácku zvaný Honza, přijal. Zlý flašinetář nejen že dvěma chudým dětem neumožní získat peníze na mléko pro nemocnou maminku, ale když se dětem za pomoci zvířátek podaří peníze přece jen získat, Brundibár jim je sebere. Spojenectvím všech dětí a zvířátek se nakonec podaří Brundibára přemoci a v závěru opery společně zpívají: „Brundibár poražen, už jsme ho dostali, že jsme se nebáli…!“

Hudebník Rudolf Franěk, který vedl nácvik opery, později na Hanuše vzpomínal: „Naučil se, mrskat‘ vousama, které měl nalepené pod nosem. Mrskal jimi tak bravurně a v pravou chvíli, že povolilo napětí, které se v hledišti právě vytvořilo, a bylo často slyšet ulehčené dětské oddechnutí.“

Brundibár se stal velkým terezínským symbolem a mladý Hanuš Treichlinger coby představitel hlavní role rovněž; jedna z rodin v ghettu ho dokonce coby sirotka chtěla adoptovat. V říjnu 1944 byl bohužel zařazen do tzv. „transportu umělců“, transportu, kterým z Terezína odjelo a už se nikdy nevrátilo mnoho osobností tamější umělecké scény.

Plzeňské vzpomínání na oběti transportů se koná každoročně v lednu. Podmínky bývají vzhledem k ročnímu období poměrně drsné a nejinak tomu bylo i letos: V neděli 21. ledna 2024 klesla teplota k přibližně –7 °C. Stará synagoga, která stejně jako v jiných letech i letos přijala spoustu příchozích, nenabízela „teplotu“ o mnoho vyšší, spíše naopak. „Alespoň máme představu o tom, jak se tehdy cítili,“ poznamenal na adresu účastníků transportu poměrně trefně jeden z návštěvníků.

Hosté se sjeli z celého Česka, opět možno s příjemným pocitem u srdce konstatovat „od Varů po Olomouc“, což je vždy milé a povzbudí to. Svoji řeč přednesly a vždy jednu ze šesti svíček za šest milionů obětí zapálily osobnosti židovské i nežidovské, od předsedy FŽO Petra Papouška přes konzulku vyslanou izraelskou ambasádou Iris Malka, ministra kultury Martina Baxu, biskupa Tomáše Holuba a starostu MO Plzeň 3 Davida Procházku až po vrchního zemského rabína Karola Sidona, kterému byl svěřen závěrečný obřad modlitby v prostoru památníku plzeňským obětem holocaustu zvaném Zahrada vzpomínek. Zde mohli všichni zúčastnění umístit k některému ze jmen napsaných na oblázcích na zemi hořící svíčku. Počasí bylo opravdu mrazivé, pomalu se stmívalo, na obloze se ukázal měsíc a vyšly první hvězdy. A letošní vzpomínka na plzeňské zavražděné, nazvaná Zahrada hvězd, byla u konce.

JANA ŽÁČKOVÁ
Ilustrace: Miriam Žáčková
Foto Federace židovských obcí v ČR