Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, v Izraeli probíhá osvobozování některých izraelských civilistů, kteří byli uneseni během sedmého října. Netřeba popisovat události onoho šíleného dne. Myslím, že snad všichni z obcí a vůbec židé v nejširším slova smyslu zažili velký otřes.

Nejen že židé byli masakrováni, znásilňováni a unášeni takovým způsobem, který nemá od dob holocaustu obdoby. Navíc jsme se stali svědky surových kampaní a myslím, že na mnohé z nás dolehlo, že ohromné množství lidí liberálního založení, lidskoprávních aktivistů a třeba studentů se vymezilo vůči Izraeli. Očekávali jsme možná, že se nám ozvou známí, nežidovští přátelé budou zděšeni a budou se hlasitě domáhat potrestání teroristů a propuštění izraelských rukojmích. Nechci příliš zobecňovat nebo být lítostivý, ale na počátku celého temného období jsme slyšeli hlasy odpůrců Izraele, množství lidskoprávních organizací a aktivistů, kteří se minimálně necitlivě, ale spíš skutečně krutě postavili na stranu vrahů, zločinců a darebáků. Zdá se mi, že se situace od té doby trochu zlepšila a veřejnost stále silněji vnímá zločinnost Hamásu. Krutosti napáchané a dále působené islamisty z Gazy přece jen vychylují vnímání celé situace a mění některé zaběhlé představy o tamějším konfliktu.

Naneštěstí se nejedná o jedinou událost v historii židovského národa, která má takto tragické dopady. Století za stoletím židé zažívali pogromy, vyhnanství a kruté dopady všelijakých válek. Stát Izrael je kromě jiného zárukou, že podobné věci se nestanou bez toho, aby byly potrestány. Doufám, že se obranným silám Státu Izrael povede Hamás zničit a že se rukojmí vrátí co nejdříve domů. Židé jsou mistry paměti. Zachováváme si tradici čtení a tvoření textů, které nám umožňují držet v živé paměti události stovky a tisíce let staré. Boj s římskou říší pro nás zůstává stejně živý jako křižácká tažení. V reakci na masakr obyvatelstva ve městě Bejtar během římsko-židovských válek rabíni ustanovili čtvrtý odstavec Birkat Hamazonu. Každý šabat si říkáme modlitbu Av Harachamim složenou na připomínku katastrofálních křižáckých tažení skrze německé země. Slova rabiho Avigdora Kary připomínající pogrom na pražské židy roku 1389 se prolínají modlitbami na Jom kipur v naší oblasti po staletí. Tyto verše: „Přes to všechno, co nás potkalo, jsme Tvé jméno nezapomněli,“ (Et kol hatlaa) si ve svém machzoru na Jom kipur podtrhl brněnský žid Cornelius Strach v Terezíně a v Brně tato slova zazněla i v divadelní inscenaci Příběh knihy v rámci festivalu Štetl Fest a vzpomínky na tohoto muže a jeho rodinu, ale vlastně na celou komunitu, jež prošla holocaustem.

Židovská tradice má jedno datum, ke kterému se vrací a jež považuje za kořen všech ostatních událostí. Jedná se o devátý Av (Tiša be-Av), den, kdy byly zničeny oba dva chrámy a opakovaně byla zničena židovská samostatná státnost. První chrám byl zničen Babyloňany a byl po 70 letech obnoven. Druhý chrám byl zničen Římany a dva tisíce let obnoven nebyl. Na jeho místě, nejsvětějším místě judaismu, dnes stojí mešita Al-Aksá a skalní Dóm. Druhý chrám stál zhruba čtyři sta let a během jeho existence se židé utkali s Řeckem. Alexandr Veliký dobyl většinu tehdy známého světa a po jeho smrti se obrovská říše rozpadla do menších celků, které spolu zápasily. Izrael se nacházel na pomezí egyptské a asyrské části a dostal se v druhém století před občanským letopočtem do mlýnice zápasu. Řekové se za vlády Antiocha IV. Epifana rozhodli potlačit svébytnost židů a asimilovat je do své říše. Soustředili se na boj proti židovskému náboženství, znesvětili chrám, změnili jej na místo modloslužby a nutili představitele židů, aby se veřejně zřekli víry svých předků. Nakonec narazili na rodinu Judy Makabejského, jehož otec Matitjahu odmítl veřejně vystoupit a obětovat k modloslužbě. Následovala táhlá revolta, kdy k naprostému překvapení původně pouhá hrstka rebelů postupně úspěšně porazila vojenskou moc jedné z nejmocnějších říší tehdejšího světa. Židé osvobodili Jeruzalém, znovu zasvětili chrám a na památku tohoto vítězství ustanovili svátek Chanuka.

Slovo Chanuka znamená zasvěcení a odkazuje na očištění chrámu od modloslužby a obnovení chrámové služby. Během čištění a přípravy chrámu došlo k zázraku, kdy olej, který měl vydržet pouze jeden den, zázračně vydržel dní osm. Na paměť tohoto zázraku pak i my zapalujeme chanuková světla. Rabíni dvou slavných rabínských škol se přeli o to, jakým způsobem se mají světla na chanukii zapalovat. Bejt Šamaj tvrdili, že první den má být zapáleno všech osm světel a každý další den má světlo chanukie ubývat. Stejně jako se krátí svátek, tak i ubývá světla na svícnu a s koncem svátku světlo zcela dohasne. Oproti tomu Bejt Hilel tvrdili, a taková je naše praxe, že první den zapalujeme jedno světlo a každý další den přidáváme. Na konci svátku chanukie září nejsilněji a dává naději do zbytku tmavé zimy. Tma se rozežene světlem, naděje sílí a odkaz svátku je optimistická zpráva o tom, že temnotu je možné rozsvítit, rostoucí světlo zůstává v našich srdcích a představách a neseme si do dalších týdnů a měsíců posílení.

Slovo Chanuka má společný kořen se slovem chinuch, vzdělání. Svátek Chanuka je podle mého názoru poměrně nesamozřejmou oslavou vítězství ve válce. Kromě pár slov v modlitbách a možná několika slok v chanukových písních nijak vojenský význam porážky Řeků nevzpomínáme. Chanuka je totiž mistrovskou lekcí v tom, že přežití náboženství a svébytné kultury je především založené na smysluplnosti, a to dokonce více než na vojenské síle. Musíme být schopni se ubránit svým nepřátelům a k tomu Izrael potřebuje silnou armádu. Skutečně bez toho, aby se izraelská společnost semkla a postavila bojové jednotky a vojensky rozdrtila teroristy, nebude v Izraeli bezpečně. V dlouhodobém horizontu ale potřebujeme hlavně vnitřní sílu a přesvědčení, která vychází z hodnot, jež dokážeme zvnitřnit a také předat dál. Tóra nás vyzývá ke spravedlivé společnosti, která si vybírá život. Židovská tradice dokázala po tisíciletí vyprávět o příbězích bolesti a dokázala vytvořit a udržet paměť, jež nezapomíná ani na tak vzdálené události, jako je útlak působený faraony v Egyptě. Zároveň bylo židovství vždy schopné neklesat v pesimismu k beznadějnosti. Židé, podobně jako Bejt Hilel, vždy dokázali nalézt vnitřní sílu a i uprostřed bolesti myslet na lepší budoucnost, spravedlivější svět, laskavější společnost, hodnotové zakotvení a mír. Přeji nám, aby Chanuka byla okamžikem, kdy se temnota posledních týdnů začne prosvětlovat lepšími okamžiky a do budoucna ať slyšíme jen dobré zprávy.

Chanuka sameach!

RABÍN ŠTĚPÁN MENAŠE KLIMENT