S rabínem Jehudou Ješarimem a jeho manželkou Ošrou jsme si povídali o jejich prvním působení v Praze, změnách, které se za tu doby udály, o současné situaci v Izraeli i o tom, že v našich životech neexistují náhody.

Vím, že českou obec znáte již velmi dlouho. Můžete nám říct, kdy jste poprvé přijeli do Prahy?

J. J.: Do Prahy jsme přijeli v červenci 2000 a zůstali do… července nebo srpna 2004.

Vybavíte si svůj první dojem? Cítili jste se vítáni?

J. J: Rozhodně. Samozřejmě že si to pamatujeme. Především jsme byli třetí šlichim v Praze. První byl rabín Dešev a pak rabín Ben-David. Obec trochu věděla, co očekávat, a velmi vřele nás přijala. Měli jsme pocit, a myslím, že Ošra bude souhlasit, že máme otevřené dveře, a opravdu se nám tu líbilo. Když říkáme, že Praha je náš druhý domov, neříkáme to jen ústy, ale vychází to i z našeho srdce – jak se říká v hebrejštině.

O. J.: Souhlasím. Pražská židovská obec je náš druhý domov, protože ji opravdu vnímáme jako rodinu. Patříme k ní.

Prahu jste si vybrali, nebo jste se tu ocitli náhodou

J. J.: Víte, v našem životě neexistují náhody. (smích) Účastnil jsme se programu pro mladé rabíny pro diasporu, který organizoval přípravu na misi. Když nám vedoucí programu řekli, že bychom se podle nich hodili do Prahy, mluvili jsme o tom spolu a zaujalo nás to. Než jsme se rozhodli, přijeli jsme se do Prahy podívat a teprve pak jsme přijeli. A baruch hašem, rozhodli jsme se správně.

Vaše působení bylo velmi úspěšné a v Praze vás měli moc rádi. Když jste studoval na rabína, představoval jste si, že v budoucnosti budete mít takové poslání?

J. J.: Ve vaší otázce je věcná chyba, kterou musím opravit: zpočátku jsem rabínem být vůbec nechtěl. Studoval jsem sice v ješivě, ale chtěl jsem působit spíš jako pedagog. Jenže člověk míní a Bůh mění. Otec mě ve studiu podporoval ne nutně proto, abych se stal rabínem, ale abych měl víc možností v kariéře. Ani když přišla smicha, nenapadlo mě, že bych se skutečně stal rabínem obce. Když mě program oslovil, nejdřív jsem si nebyl jistý, jestli je to něco pro mě. Ale pak jsme to s Ošrou probrali a rozhodli se, že odjedu do Tel Avivu a programu se zúčastním. A podle všeho to pro nás bylo, i když jsme tehdy ještě uvažovali o tom, že budu působit ve vzdělání jako učitel nebo ředitel školy, a ne rabín.

Věděli Pražané, že rabín, který toho pro ně tolik udělal a kterého si tak oblíbili, vlastně rabínem být vůbec nechtěl? (smích)

J. J.: (smích) Když se ohlédnu zpět, ti, kteří mě znali, viděli, že se na to místo hodím, ještě než to došlo mně. A podle mě měli pravdu.

Souhlasím. A co vy, Ošro? Jste původně zdravotní sestra, ale do Prahy jste přišla jako manželka rabína. Jaké bylo vaše působení vzhledem k tomu, že se vám tu narodily děti?

O. J.: Na dobu strávenou v české obci mám krásné vzpomínky. Když jsme přijeli, narodil se nám syn, a během našeho působení jsem měla dceru. Pracovala jsem z domova a mohla jsem obci v mnohém pomáhat, například u mikve i při pohřbech. Prováděla jsem taharu, přípravu těla k pohřbu, věnovala se studentům ve škole a organizovala programy pro ženy na obci. Pořádali jsme odpolední přednášky, oslavy roš chodeš a zvali domů hosty na šabat. Někdy jsme se sešli a studovali v pátek večer, jindy v sobotu odpoledne. Byla jsem v úzkém kontaktu s mladými ze Židovské unie. Často k nám chodili, brali jsme je jako rodinu a je úžasné vidět, že dospěli a často už mají vlastní děti!

Jezdíte sem už přes dvacet let. Jak se podle vás obec mění? Jaká byla před dvaceti lety a jaká je dnes?

O. J.: Za posledních dvacet let jsem byla svědkem pozoruhodného vývoje. Růst a rozvoj obce je patrný. Je radost sem jezdit a vidět, jak se vedení ujímají naší „staří“ přátelé, rozvíjí se činnost Židovské federace nebo vznikají iniciativy, jako je projekt Šabat společně. Ukázkovým příkladem tohoto pokroku je škola, jejíž situace se s dřívějšími lety téměř nedá srovnávat. Pokroky ve vzdělávání podtrhují odhodlání vychovávat silnou a vzdělanou obec.

Bylo těžké odejít? Byli jste čtyři roky na jednom místě s dětmi, které zapouštějí kořeny a získávají kamarády.

Oba: Ano, když jsme se rozhodli odejít, bylo to smutné. Moc se nám tu líbilo. Ale měli jsme pocit, že je čas vrátit se kvůli dětem do Izraele. Jedním z důvodů bylo najít jim to správné vzdělání. Původně jsme chtěli přijet na rok, možná na dva, a nakonec jsme zůstali čtyři. Jsme moc rádi, že můžeme obec navštěvovat a vidět, jak roste…

Kdyby se v Praze objevilo další volné místo, uvažovali byste o návratu, nebo ještě ne?

Oba: I když po tom v hloubi duše toužíme, v tuto chvíli to komplikují praktické důvody. Na možnost návratu nepochybně myslíme a těší nás každá příležitost obec navštívit. A pokud jde o budoucnost, kdo ví…

Kdy vás v Praze uvidíme příště?

Oba: Pokud víme, přijedeme na limmud.

To je skvělé! Moc se těším, až vás zase potkám. Teď k Izraeli. Od návratu do země sloužíte jako rabín v sekulární obci v Lapidu a působíte jako rodinný mediátor. Naučil jste se v Praze něco, co využíváte ve svém současném působení?

J. J.: To nejdůležitější, co jsem si z Prahy odnesl, je zásadní význam podpory jednoty a vztahů v obci. Po návratu mě znovu přesvědčili, abych se stal rabínem v obci, která se v mnoha ohledech podobala té pražské. Lapid je sekulární vesnice. Podstatou mého poslání je působit jako rabín, který s lidmi naváže osobní vztah, respektuje jejich individualitu a podporuje smysl pro židovskou identitu bez vnucování náboženských povinností – musím brát každého, jaký je, být mu partnerem. Tento přístup byl v Lapidu klíčový. Díky tomu jsem byl svědkem rozvoje modelu, který dříve v Izraeli neexistoval – myšlenky, že rabín může sloužit sekulární obci. Když jsem přemýšlel o náročném období, které Izrael zažívá, zejména hluboké sociální krizi, uvědomil jsem si, jak naléhavé je lidi sbližovat. Mým úkolem bylo podpořit jednotu a porozumění. Každý z nás je jiný, a právě to je úžasné.

Velmi důležité je to zvlášť v dnešní době, že?

J. J.: Přesně tak. Domnívám se, že uprostřed války naším skutečným vítězstvím bude nejen překonání bezprostředního konfliktu, ale i zachování jednoty, která se v těchto časech vytvořila. Právě v tom tkví tajemství naší existence, tajemství toho, čemuv hebrejštině říkáme necach – nekonečnost izraelského lidu.

To rozhodně ano. Jak válka ovlivnila Lapid, obec, ve které žijete?

J. J.: Válka naši obec v Lapidu velmi zasáhla. Máme zde 550 rodin a jednu dívku bohužel zavraždili 7. října na festivalu, matku jednoho z našich obyvatel zavraždili v Be’eri a mnoho našich dětí je nyní v armádě a bojuje. V reakci na sílící obavy o bezpečnost se obec zorganizovala do týmů věnujících se bezpečnosti, lékařské pomoci a vzdělávání, které se podílejí na řešení okamžitých potřeb a v této náročné době přispívají k blahu naší obce.

Jak jsem pochopila, jste také v kontaktu s Kalchaimovými, kteří působili v Praze po vás. Nedávno jste jim přivezli peníze, které česká obec vybrala na podporu terapeutického divadla Malky Kalchaimové.

J. J.: Ano, to bylo velmi pěkné. Dostala všechny peníze.

A jak jako odborník na manželské poradenství a řešení konfliktů vnímáte konflikt v Izraeli?

J. J.: Zaprvé chci říct, že jsem mírumilovný člověk a snažím se o smír mezi lidmi. Jako mediátor a párový poradce mám za úkol především řešit spory, a když to není možné, snažit se je alespoň zvládnout. Někdy spor nedokážeme vyřešit, ale člověk se ho naučí zvládat a naučí se s ním žít – nějak zvládat to musejí obě strany. Musíte však také vědět, kdy je to nemožné a kdy už se spor vyřešit nebo zvládnout nedá. Pokud si myslíte, že se dá vyjednávat o všem a že všechno se dá vyjednat, zvládnout a vyřešit, máte obrovský problém.

Takový problém je Hamás. Mysleli jsme si, že tento konflikt zvládneme, a o to jsme také celá léta usilovali. Snažili jsme se dělat věci, které byly dobré pro nás i pro ně a občas i mlčet. Teď už ovšem chápeme, že to opravdu není možné. Hamás je čiré zlo, které se musí zničit. I když se samozřejmě snažíme škody tam i u nás minimalizovat. Jsme v situaci, kdy je v sázce existence Izraele. Nejde totiž jen o Hamás, ale i o Hizballáh v Libanonu, [povstaleckou skupinu] Hútíů v Jemenu a hrozby v Sýrii, Iráku a v Íránu i všechny ostatní, kteří by nás chtěli zničit a zabít, protože jsme Židé. Což je také další důležitý bod: někteří si totiž mysleli, že mohou být jen Izraelci, nikoli Židé – zkrátka jen milí sekulární Izraelci. I ty přitom bez milosti zabili. Proto snad poprvé v dějinách Izraele existuje jakási společná shoda na tom, že když mluvíme o tom, co se stalo, můžeme použít slovo holocaust. Dřív jsme si mysleli, že k holocaustu došlo v dějinách jen jednou, že se s ním nedá nic srovnávat. Tohle je poprvé, kdy v Izraeli panuje shoda na tom, že jsme bohužel zažili přinejmenším jeden den holocaustu.

Ošro, vy nyní pracujete v nemocnici jako zdravotní sestra. Jaké to je?

O. J.: Pracuji v náboženské, nejen židovské nemocnici, což je to trochu zvláštní, protože jsme pod jednou střechou, ale pracujeme s velmi různými obcemi. Přesto máme pocit, že léčíme především bratry a sestry. Do nemocnice Ša’arej Cedek bohužel někdy přivážejí teroristy a jejich léčba je emocionálně dost náročná. Přesto jsme většinou rádi, že můžeme lidem pomoci. V nemocnici panuje neustálý ruch. Pamatuji si, že když jsem rodila v Praze, tamní porodnice mi připadala ve srovnání s tím, jak to vypadá v Izraeli, prázdná.

Léčili jste některou z obětí teroristických útoků?

O. J.: Ano, několik jich u nás bylo. Jsme pod velkým tlakem, ale člověk má pak dobrý pocit. Jsme vděční, že můžeme léčit je i vojáky a pomáhat i jejich rodinám.

Co vidíte častěji, naději, nebo strach?

J. J.: Víte, na začátku to byl hlavně šok a trochu strach. Ale teď je opravdu cítit posun a pomalu také velká naděje. Lidé se spojují a navzájem si pomáhají. Na šabat Ošra vaří pro 160 vojáků – to není malá hostina. Je povzbudivé vidět, že se všichni snaží pomoct, kde mohou, a to civilistům i vojákům. Zajímavé je, že se v takových dobách role rabína rozšiřuje i na roli sociálního pracovníka, či dokonce psychologa. Lidé mají pocit, že mohou přijít, promluvit si, vyhledat pomoc. Měl jsem službu také u bezpečnostní brány a každý týden kontroloval auta. Nejde přitom jen o bezpečnost, dělal jsem i tak trochu poradce a byl to způsob, jak lidi spojit. Minulý týden jsme uspořádali hafrašat challa [požehnání při pečení chally], do kterého se zapojily ženy z různých osad – náboženských i sekulárních. Bylo to neskutečně dojemné. Lidé si uvědomili, že spolu navzdory předsudkům mohou mluvit a navázat vztah. V Izraeli se něco mění, a to i mezi charedim. Mladí muži projevují touhu vstoupit do armády. Je to novinka a naším úkolem je pokračovat v rozvíjení vztahů, zejména po válce. Až změníme dějiny Izraele, bude to stát za to i přes tu obrovskou cenu, kterou jsme zaplatili – makar, jak říkáme tragédii v hebrejštině.

Moc vám děkuji! Byl to moc pěkný rozhovor. Chtěli byste něco dodat?

J. J.: Rád bych dodal něco, co se týká Ošry. Když se někdy účastním aktivit obce, třeba přípravy našich dětí na bar micva, dělám to raději osobně. Naše synagoga je jedinečné místo – patří celé obci Lapid, nejen věřícím. Je otevřená všem a nabízí úžasné zážitky i těm, kteří do ní nechodí pravidelně. Lidé mi často vyjadřují vděk a chtějí mi na oplátku něco darovat. Obvykle to odmítám, protože se jim opravdu věnuji ze srdce rád. Ovšem pokud na tom někdo trvá, řeknu si o něco pěkného pro Ošru. Protože jen díky ní a její podpoře můžu dělat to, co dělám, a jsem jí za to opravdu vděčný. 

PTALA SE: RADKA LÍM LABENDZ
Foto: archiv rodiny Ješarimových