„Ze churban nefeš,“ je neděle 8. října odpoledne, druhý den svátku Simchat Tora, a já připravuji velkou konvici kávy ve svém malém londýnském bytě, když mi tahle slova poprvé zaznějí v uších. „Tohle je katastrofa duše,“ říká jeden můj izraelský kamarád, s nímž se znám ze synagogy. Shodou náhod bydlíme v Londýně jen kousek od sebe a tohle šílené odpoledne se rozhodneme strávit společně. Nechceme těm hrozným zprávám čelit sami, zavření doma a izolovaní, přilepení ke zkázonosným displejům. Záhy se k nám přidávají další známí a můj obývák rázem dostává lehký telavivský nádech.
Předčítáme si navzájem zprávy, koukáme na pár brutálních videí, která jim jedno za druhým probleskují obrazovkami telefonů. Posílají jim je kamarádi z cahalu nebo z jihu Izraele. Nemůžeme tomu uvěřit, nechápeme, jak se to mohlo stát. Občas se snažíme odvést řeč na něco jiného, ale hovor se po pár minutách vždy stáčí zpět na to hlavní, co nás všechny naprosto převálcovalo. Ze churban nefeš. Tohle je katastrofa duše.
Když jsem tahle slova v ono nedělní odpoledne poprvé uslyšela, netušila jsem, jak často se mi budou v nadcházejících dnech a týdnech vracet a jak hluboký význam pro mě nabydou. Popisují ten okamžik, kdy se uvnitř mě něco zlomí. A že se v posledních týdnech něco láme často. Představuju si to jako malý štěp, co se z mé duše odlomí vždycky, když na mě udeří nějaká zlá zpráva. Odlomí se a odskočí. Někdy je větší a někdy menší, pak dopadne na zem. Někdy se neodlomí úplně a zůstane jen tak trčet. To se o něj pak dá zavadit a to bolí.
Když jsem četla první šokující zprávy z Izraele. Křach. Když nám rabín jedné synagogy na severu Londýna, kam jsem šla oslavit druhý den Simchat Tora, doporučil, ať si nad kidušem povídáme radši uvnitř a venku se neshromažďujeme. A po cestě domů ať veškeré vnější znaky židovství radši schováme do kapsy. Prásk. S neustále narůstajícím počtem zabitých a zajatých. Prásk, prásk, prásk. S první rozbitou výlohou židovského obchodu v Golders Green. Křup. S bobtnajícími průvody skandujícími protižidovská hesla na ulicích Londýna. Křup. Ve chvíli, kdy jsme z budovy Westminster Synagogue sundali cedulku s nápisem synagoga. Au. S každou vtíravou myšlenkou, jestli už to ze strany Izraele není moc. Lup. S masami teenagerů a bojovníků za svobodu a svět bez útlaku, kteří by nás židy nejradši nahrnuli do moře.
Je z toho taková obouchaná a rozpukaná a celá bolavá, ta moje duše. A přesto mě její síla nepřestává fascinovat. Jako lidé a jako židé máme neuvěřitelnou schopnost adaptace a regenerace. Umíme se zahojit a umíme hojit i druhé. Co zahojit nejde, na to si zvykneme a přijmeme to za vlastní. Tahle naše lidská schopnost mě v posledních dnech drží nad vodou.
Na každý churban nefeš, každou katastrofu duše, zkouším reagovat jejím pravým opakem – opravou duše. Takový tikun nefeš bude u každého vypadat jinak, u mě je to chvilka ztišení, chvilka sama pro sebe. Na procházce nebo s knihou, telefonát s přáteli, modlitba, být spolu s naší komunitou.
Cílem není přehlušit vlastní pocity a bolest. Právě naopak, pocity se v oněch chvílích učím pojmenovat a přiznat si je, dopřát si čas na truchlení, zmatenost nebo vztek. Něco se ve mně neustále hýbe a mění, jedna část mě samotné spolu se spoustou mých starších přesvědčení mizí, je zklamaná a otřesená a já se postupně učím adaptovat na novou situaci.
Hlavním pilířem opravy duše je pro mě pokus o alespoň malé nebo krátkodobé vycentrování za pomoci vlastních sil a s využitím toho, co mě baví, motivuje, utěšuje, těší a jinak nabíjí. Drobné okamžiky normálnosti v rozervaném světě, které mi pomáhají najít pevnou půdu pod nohama.
RABÍNKA KAMILA KOPŘIVOVÁ
