Jako Židé v diaspoře můžeme k válce v Izraeli přistupovat ve strachu, že nás všichni, kteří se vydávali za naše příznivce, nakonec nechají ve štychu, protože košile je bližší než kabát. Přitom není divu, že si právě u nás, v srdci Evropy, nemůžeme vymazat z paměti nejen šoa, jež zasáhla naše židovské rodiče a prarodiče, ale ani českou zkušenost, že nás západní demokracie kvůli svým košilím v osma – a devětatřicátém vydaly nacistickému Německu a v pěta – a osmačtyřicátém Sovětům. O osmašedesátém roce, kdy k tomu nebyly vázány smluvně a nikdo už je také o pomoc nežádal, ani nemluvím.

Pro židovský národ platí tato zkušenost mnohonásobně silněji. To, že většina států poválečné OSN dospěla k rozhodnutí, že alespoň na papíře umožní legální existenci židovského státu, nic nemění na tom, že se už desítky let poměr států v této instituci k existenci Izraele měnil v náš neprospěch. To se naposled potvrdilo nedávno, když Valné shromáždění OSN, poté co Izrael přistoupil k odvetě, 120 hlasy pro, 45 absencemi a 14 hlasy proti přijalo jordánskou rezoluci volající po složení zbraní. Naštěstí k těm 14 patřily kromě ČR i Spojené státy.

Nebýt toho, že v Radě bezpečnosti sedí představitel Spojených států, který by – můžeme doufat – podobnou rezoluci zatím vetoval, pamatujeme si dobře, že tak končily všechny války, které Izraeli vyhlásily arabské státy, aniž by USA byly proti. Jestliže si někdo naivně představoval, že záměrně okatá krutost útočícího Hamásu musela tentokrát každému člověku připomenout, že ani nacisté nedělali rozdíly mezi židovskými muži, ženami a dětmi, musí být zklamán. V okamžiku, kdy se napadený začal bránit, zafungovala arabská ulice, vychovávaná v tradicích hitlerovského a ruského antisemitismu, a to nejen v zemích, kde je islám státním náboženstvím. Jsme toho bohužel svědky dokonce i v závětří české diaspory.

Tím spíše bychom jako Židé měli ale uvažovat o tom, co jako malá židovská komunita máme a můžeme dělat tady a teď. Vždyť bychom se – nedej Bože – mohli dočkat toho, že Valné shromáždění odvolá legalizaci dvou států v Palestině a vyslyší volání Palestinců po Palestině až ke Středozemnímu moři. Už jsme to párkrát zaslechli i v Praze. Ne náhodou jsem přerušil větu zvoláním „Nedej Bože“, poněvadž po tom, co už víme, nám žádný počítač nedává na vybranou. Když si odmyslíme neodmyslitelné rozdíly, probíhá i tato válka ve stejném duchu jako ty předchozí. Pokud izraelský premiér o ní mluví jako o druhé válce za nezávislost, je v tom skryta víra, že tentokrát dovedeme svou válku k vítězství, které nebude současně prohrou. Předpokládaná převaha Izraele na poli bitevním a stejně předpokládatelně váznoucí pomoc Izraeli ze strany Západu tváří v tvář vyhecované arabské menšině nás v Izraeli i v diaspoře staví do pozice, kdy musíme vkládat víru sami v sebe a v pomoc Boží.

Zázraků, které umožnily vítězství Izraele v předchozích válkách, bylo vlastně dost na to, abychom si ověřili věrnost Boha Izraele lidu Izraele, a že nás neopustí, protože nás neopouští, ani když ho opouštíme my. Tím spíše však stojí za připomenutí i skutečnost, že se tak dělo za předpokladu, že ohrožení existence národ stmelilo. Politické a ideologické spory pokaždé spadaly se stromu jako zčervivělé hrušky.

Židé v Izraeli od nás v tuto chvíli nepotřebují pomoc na bojišti, ale právě tady, v diaspoře, kde žijeme, abychom statečně čelili v arabském světě vypěstovanému antisemitismu. Ze stejného důvodu bychom se ale měli varovat přilévání oleje do ohně názorových sporů v Izraeli, které koneckonců vedly k této válce, protože nepřítel vycítil naši slabinu a skutečnou slabost. Připojme se tedy k těm, kdo i v Izraeli vědí, že složení ideologických zbraní je z naší strany podmínkou naděje ve vítězství. A ze stejného důvodu zachovávejme věrnou loajalitu vládě Izraele, která má v tuto dobu na práci rozhodování, na jehož správnosti záleží tisíce a tisíce lidských životů. A modleme se se všemi Židy na světě co nejpozorněji a nejpokorněji Modlitbu za mír státu Izraele, jež zazněla i na demonstraci jednoty s Izraelem na Staroměstském náměstí. Protože naše modlitba má posluchače, ne že nemá!

RABÍN KAROL E. SIDON