O jednom divadelním představení
Není běžné, že by diváci zaplnili hlediště, když na scéně jako host vystupuje zahraniční soubor a hraje se v cizím jazyce. Ani 3. října nebylo v divadle Komedie v centru Prahy zcela plno, ale ti, kteří na tuto nevšední dramatizaci dorazili, věděli dobře proč. A viděli jsme tu především mnoho známých tváří, které potkáváme v Maiselově 18…
Nevšední hra, jejíž název zasvěcené diváky nepochybně nalákal, se jmenuje Eichmann v Jeruzalémě a s jejím nastudováním do Prahy přijelo Zagrebačko kazalište mladih (Záhřebské divadlo mladých).
Kostru dramatu tvoří poměrně známá událost: V květnu 1960 agenti izraelské tajné služby Mosad unesli z Argentiny, kde se skrýval, jednoho z nejhorších nacistů Adolfa Eichmanna, který patřil k hlavním strůjcům tzv. konečného řešení židovské otázky, tedy holocaustu. Fascinující příběh, jehož záporným hrdinou je německý válečný zločinec, se může zdát nezasvěcenému až neuvěřitelný, jako by šlo o fabulovaný filmový příběh. Před spravedlností prchající Adolf Eichmann se dostal v roce 1950 přes Řím a s pomocí Vatikánu do Argentiny jako humanitární azylant pod falešným jménem Riccardo Klement. Izraelská zpravodajská služba Mosad na jeho identifikaci pracovala několik let. Když si byla jistá, poslala do Buenos Aires své agenty. Argentina však tehdy nacisty nevydávala, bylo tedy třeba ho unést. Chytli ho na ulici, nacpali do auta, převlékli za stevarda a pod sedativy ho propašovali do letadla El Al a do Izraele.
Proces v Jeruzalémě od dubna1961 přitahoval pozornost celého světa. Zvláštní bylo, že Eichmann nikdy osobně nespáchal žádnou vraždu, a přesto měl na rukou krev milionů Židů. Byl to vrah od psacího stolu, který z pozadí organizoval zatýkání a deportaci statisíců. V prosinci 1961 izraelský civilní soud potvrdil rozsudek – smrt oběšením. Jeho popel byl rozptýlen nad mezinárodními vodami.
Je pochopitelné, že tato látka přímo vyzývala k dramatizaci. Tentokrát po příběhu, který už byl zpracován i dříve, sáhl významný slovinský režisér Jernej Lorenci. Inspiroval se známou knihou filozofky Hannah Arendtové Eichmann v Jeruzalémě, jejíž název hře zůstal, i když šlo o opravdu volnou inspiraci. Představení mělo v Záhřebu premiéru v březnu 2019.
Scéna je jednoduchá, minimalistická, v průběhu představení se v podstatě nemění – řada stolů vedle sebe značí soud, kde zasedá osm herců, jejichž role se ovšem v průběhu děje proměňují. Před námi běží fiktivní dokumentární záznam průběhu jeruzalémského soudního procesu s Eichmannem, ovšem s různými odbočkami, konflikty, proklamacemi a etickými úvahami. To vše ve zvonivé chorvatštině, jejíž překlad, pokud ho chceme znát, si přečteme během pár sekund na běžícím pásu nad hlavami diváků.
Po přestávce zažijeme překvapení – objeví se nová výrazná postava. Jde o výsledek chorvatské historické sebereflexe, neboť ústřední osobou na scéně se stane Andrija Artuković, nám Čechům asi málo známý chorvatský fašista z období 2. světové války. Přezdívali mu Balkánský řezník. Někdejší ministr vnitra ustašovské vlády měl kupodivu podobný osud jako Eichmann. Za druhé světové války byl také on strůjcem represí nejen židovského obyvatelstva, ale i Srbů a Romů. Po válce uprchl do Ameriky – a do Jugoslávie byl vydán až po třiceti letech opakovaných žádostí v roce 1986. Údajně v USA pracoval pro CIA. I Artuković prochází na jevišti obdobným soudním procesem jako Eichmann. Je to velmi silný moment, když se v jeho osobě znásobuje obdobné zlo vzniklé na stejném fašistickém základě. V reálu byl odsouzen, ale kvůli svému věku (1899–1988) a zdravotnímu stavu se vyhne trestu smrti a zemře ve vězení.
Výsledný dojem z dramatu i přes určité obtíže s porozuměním textu ústí v silné humanistické poselství, v poznání, že o etické hodnoty je třeba neustále bojovat, protože bez nich by náš život ztratil ten pravý smysl. Člověk se nikdy nesmí smířit s jejich frapantním porušováním, ať už v minulosti, nebo v současnosti, má-li si vážit sám sebe.
Neuvěřitelných 210 minut divadelní hry, tedy včetně přestávky, už někomu mohlo připadat enormně dlouhých, dramatizace si ale udržovala napětí. Pozornost českých diváků však přece jen rozptylovalo pokukování po běžícím textu českého překladu nahoře nad jevištěm. V tom jsme my sedící na balkoně měli drobnou výhodu, nemuseli jsme tolik zvedat hlavu…
Eichmann v Jeruzalémě je úderná, ale nesnadná, tíživá hra. Z představení si neodnášíte pohodu znásobenou louskáním opečených brambůrek, ale velkou šanci, že se vám bude špatně usínat a možná ještě druhý a třetí den poté budete zamyšlení více než obvykle… A to je dobře.
LUBOR FALTEISEK
Foto archiv Záhřebského divadla mladých
