Šesticípý smutek velkého spisovatele
Protisvěty Ladislava Fukse je důmyslně komponovaná výstava ke 100. výročí narození jednoho z největších českých spisovatelů 20. století. Až do konce října ji můžete navštívit v pražském letohrádku Hvězda na Bílé hoře. Jednotlivé části expozice nesou názvy: Pod hvězdou Davidovou, Tváře zla, Myši a morčata, Úzkost osamění, Svět jako muzeum a Zrcadla.
Scénicky komponovaná výstava k zářijovému stému výročí literárního mága Ladislava Fukse, zahájená v pražském letohrádku Hvězda už 20. června, přinesla několik drobných událostí vpravdě fuksovských, které stojí za zaznamenání i za pozornost. Třeba to, že při podvečerním inauguračním expozé jsme ochutnali kromě smutečních věnečků také rakvičky, zcela ve stylu Spalovače mrtvol, jen o něco sladší, než by je asi servíroval pan Kopfrkingl, ten jemný, milý člověk, nekuřák a abstinent, poctivý zaměstnanec krematoria.
Když jsem sáhl po jedné z nabízených rakviček, jež nejspíš upekla Lakmé podle receptu, který jí dala vévodkyně a kuchařka, a než jsem tu temně sladkou dobrotu začal chroupat, zarazil mě bílý kříž, jímž byla horní plocha čokoládou polité sladkosti ozdobena. Ten mi do Fuksova díla jaksi nezapadá. Kolem křížů, jež v době románu ještě ctila majoritní společnost, se tam přece nic netočí – a vždycky mi bylo jasné, že Ladislavovi byla bližší šesticípá hvězda. Ta v jeho románech smutek přitahovala i vyzařovala. Už proto, že on sám měl evidentní celoživotní pocit, že je řazen v mnoha směrech k obdobné menšinové komunitě, na niž se někteří chytráci a mnozí hlupáci dívají skrz prsty. A svou tvorbou, která samozřejmě umožňuje pestrou vykladačskou paletu, neboť skrývá významy vpravdě symbolické, vlastně bojoval za uznání práva na rovnost lidí, ať už mají tu či onu náboženskou víru nebo jiné minoritní specifikum.
Dokumenty o Fuksově životě a díle jsou zde v mnoha vitrínkách, obraz Martina Blaskowitze jsem však na stěnách hledal marně. Čekal jsem, že během dobře zorganizované a gastronomicky dotažené vernisáže z hloubi pražského renesančního letohrádku, jehož půdorysem je šesticípá hvězda, každou chvíli vyběhnou myši Natálie Mooshabrové, přilákané našimi mlaskavými zvuky, a za nimi se neomylně vynoří utrápený muž s velkým kufrem, který i zde trénuje na svou dalekou, tragicky konečnou cestu do lágru, kterou má zapsanou v osudu. Pan Theodor Mundstock sice ven nevyšel, ale určitě se skrýval uvnitř zámečku. Zahlédl jsem jeho tmavý plášť v té spoustě bílých závěsů popsaných citáty z Fuksových děl. Anebo to byl Mon, jeho stín?
Jsem rád, že na vernisáž přišli i mí černovlasí bratři a že jejich učitel zeměpisu, ten odporný chlápek, tam nenašel cestu. Jeho účast na vernisáži by ostatně byla jen další variací pro temnou strunu… Zarazilo mě jen, že jsem mezi citáty na stěně fuksovské expozice četl tvrzení, že smutek je žlutý a šesticípý jako hvězda. Jaká hvězda? Zelená, nebo snad rudá? Hvězda Jardova, nebo Frantova? Čtenáři Fuksových knih přece dobře vědí, kterou větou skoro každá z povídek té knížky o černovlasých chlapcích začíná: Smutek je žlutý a šesticípý jako Davidova hvězda… Autoři výstavy to snad nevěděli? Jestli ne, to by byl Fuks, autor hned několika geniálních knih, teprve smutný…
LUBOR FALTEISEK
Foto autor
(Tučně vyznačená slova tvoří názvy nejvýznamnějších knih Ladislava Fukse, který žil v letech 1923–1994)