Moše Kepten je jedním z nejuznávanějších izraelských režisérů. Posledních šest let působí jako umělecký ředitel izraelského Národního divadla Habima, dříve byl uměleckým ředitelem Izraelského festivalu v Jeruzalémě. Kromě toho režíroval řadu divadelních her a muzikálů. Mezi nejúspěšnější patří Jentl, Šumař na střeše, Rent a Edita. Izraelská opera uvedla pod jeho vedením světovou premiéru Alenky v říši divů. Moše Kepten se věnuje také televizní tvorbě, režíroval například izraelské verze populárních soutěží The Voice a The X Factor. V roce 2019 stál za podobou hudební soutěže Eurovize, která se konala v Tel Avivu. Za svou práci získal řadu ocenění.

V červnu navštívil Moše Kepten Českou republiku. Během akce Izrael na Vltavě, na níž byl hostem, jsem si s ním povídala o jeho cestě k divadlu, rozmanité kariéře i o tom, jak vnímá současnou situaci v Izraeli.

Moše, prozradíte nám, co vás přivedlo do České republiky?

Národní divadlo v Brně uvede v rámci festivalu Divadelní svět hru Ten, kterého miluje moje duše. Tu jsem před rokem režíroval v izraelském Národním divadle Habima. Sleduje příběh ortodoxní rodiny, která po střelbě v telavivském LGBT klubu zjistí, že jejich sedmnáctiletý syn je gay a má přítele. Děj ukazuje jejich cestu k přijetí jeho orientace včetně pokusů o konverzní terapii, která se bohužel opravdu v ortodoxních komunitách praktikuje. Při té příležitosti jsem byl také jako host pozván na pražskou akci Izrael na Vltavě.

Nedávno jsem se dozvěděl o tragickém incidentu v bratislavské LGBT kavárně, který se odehrál v loňském roce. Uvedení hry v Brně dává větší naléhavost. Rád bych poznamenal, že inscenovat hru s touto tematikou na mezinárodní úrovni je velký úspěch. Kromě Brna nás čekají představení v rumunském Sibiu a v Číně. Je evidentní, že toto téma nyní rezonuje na mnoha místech. Považuji také za důležité, že hra sama o sobě není otevřeně politická, přestože se u divadla z Izraele často politický podtext očekává.

Uvedení vaší hry předcházelo hostování české inscenace v Izraeli. Přiblížíte nám tuto spolupráci?

Určitě. V loňském roce jsem měl pro Habimu možnost vybrat jednu hru z repertoáru brněnského Národního divadla. Původně jsem uvažoval o Haně (poznámka autorky – zpracování stejnojmenné knihy Aleny Mornštajnové). Pak jsem ale viděl Čapkovu hru Matka, která se mi zdála pro izraelské publikum vhodnější. Reflektuje dopady války a cenu, kterou za ni občané musejí zaplatit. Toto téma je pro nás velmi aktuální.

Je zajímavé, že Matka byla v Izraeli v minulosti uvedena již třikrát. Poprvé v roce 1939, rok poté, co ji Karel Čapek napsal. Současné brněnské nastudování a herecké výkony jsou opravdu vynikající. Měl jsem radost, že hra sklidila velký úspěch.

Brzy po našem rozhovoru se vydáte do Brna. V tuto chvíli jsme ale v Praze. Jste tu poprvé, nebo jste ji již dříve také navštívil?

V roce 2002 jsem tu režíroval představení v synagoze na Starém Městě. Po dokončení inscenace jsem Praze uvázl kvůli povodním, což mé návštěvě dodalo zvláštní nádech. Když se nyní vracím, jsem okouzlen proměnou města. Těším se, že se večer Prahou projdu.

Pojďme se teď vrátit na začátek vaší kariéry. Věděl jste vždycky, že chcete pracovat v divadle, nebo jste se k němu dostal náhodou?

Vyrostl jsem v ortodoxní rodině, můj kontakt s kulturou byl tedy minimální. Když mi bylo kolem patnácti, mému otci někdo daroval předplatné do divadla. Věděl, že ho nevyužije, nabídl lístky mně. Jezdíval jsem tehdy sám více než hodinu autobusem do Tel Avivu. Dodnes si pamatuji ten pocit, když jsem do divadla vstoupil poprvé. Hned jsem věděl, že tam patřím. Po představení jsem stál před monumentální budovou Habimy a říkal si, že bych tak moc chtěl být její součástí. Být teď uměleckým ředitelem Národního divadla je něco, o čem se mi tenkrát ani nesnilo.

Je váš otec rád, že za vaší kariérou stojí právě on?

Myslím si, že si uvědomuje fakt, že jeho syn vede Národní divadlo Izraele, že je to něco, nač může být hrdý. Aspoň v to doufám. Máme s otcem poměrně komplikovaný vztah, do divadla moc nechodí, častěji tam chodí moje matka. Věřím ale, že je na mě pyšný.

Umíte si představit, že byste dělal něco jiného?

Ne. Divadlo je úžasné. Mám nejlepší práci na světě! Jako režisér můžu vytvářet různé situace, vztahy a napětí mezi postavami. Mám možnost přenést určitou životní zkušenost na jeviště a umožnit divákům ji také prožít, zamyslet se nad ní. Nedovedu si představit, že bych to dokázal nahradit něčím jiným.

Část vaší práce je komerčního rázu – režíroval jste izraelské verze několika populárních televizních soutěží. A v roce 2019 jste stál za podobou hudební soutěže Eurovize, která se konala v Tel Avivu. Jak se vám daří tyto dva aspekty vaší práce skloubit?

Je to těžké a každý den jsem za to kritizován. Já ale věřím, že v dnešní době by divadelní režiséři měli být schopni obstát i v jiných sférách. Moje divadelní práce je v mojí televizní práci patrná, moje televizní tvorba se zase odráží v mých divadelních kusech. Když víte, jak zacházet s novými technologiemi, naučíte se stříhat videa, tvořit video art, vaše práce se stane pro mladou generaci relevantnější. A to je podle mě velmi důležité.

Než jste nastoupil do Habimy, působil jste jako umělecký ředitel Izraelského festivalu v Jeruzalémě. Můžete nám ho trochu přiblížit a prozradit nám, jaké měl festival pod vaším vedením směřování? 

Izraelský festival je přehlídka umění mnoha žánrů z celého světa. Program zahrnuje klasickou hudbu, balet, jazz, divadlo a výtvarné umění. Mým cílem bylo přilákat mladé publikum, což se po počátečním nezdaru způsobeném nesouhlasem staršího konzervativního publika nakonec povedlo.

Během čtyř let svého působení jsem program festivalu proměnil a získal nové diváky. Vsadil jsem na současnou tvorbu. Zaujala mě například práce Thomase Ostermeiera v berlínském divadle Schaubühne. Jeho netradiční přístup představoval příležitost navázat s mladší generací kontakt. Věřil jsem, že uvedení jeho inscenací bude v Izraeli s mladými lidmi rezonovat.

Omladili jsme také hudební produkci. Podařilo se nám přivézt řadu skvělých muzikantů z celého světa. Do programu jsme také zařadili debaty a večírky. Prostě věci, které mladé lidi přirozeně přitáhnou. A samozřejmě jsme se také zaměřili na PR.

Měl jste při nástupu do funkce uměleckého šéfa Národního divadla podobnou vizi?

Práce pro Národní divadlo je hodně specifická. Nespočívá jen v uvádění inscenací nejlepších zahraničních souborů, zahrnuje i tvorbu vlastních představení. Věřím, že hlavním cílem Národního divadla je, aby bylo pro všechny, aby si v programu vybrali mladí, staří, věřící i sekulární. Snažím se náš repertoár poskládat, aby to tak bylo. Dvacet, někdy třicet procent mého rozpočtu na nové inscenace ale směruji na mladé publikum. Protože jinak za deset let žádné diváky mít nebudeme.

Současné protesty se v Tel Avivu soustřeďují na náměstí Habima. Jak situaci vnímáte jako umělecký šéf Národního divadla i jako řadový občan Izraele?

Ano, náměstí se stalo ústředním místem protestujících. Jako občan jsem velmi frustrován tím, že vláda vychází vstříc jen jedné straně. Premiér země by měl zastupovat zájmy všech. Věřím, že jsme si všichni rovni. Být gay v Izraeli je kvůli sílícím náladám proti queer lidem náročnější než před dvěma třemi lety. V mojí zemi se teď děje tolik věcí, které mladou generaci děsí. A i proto je moje práce v Národním divadle důležitá. Využívám umění jako prostředek k zapojení diváků, k podněcování společenské reflexe aktuálních otázek. V tom je role divadla jedinečná.

PTALA SE RADKA LÍM LABENDZ