Festival ŠTETL FEST naplňuje jeden z úkolů, které vyplývají obci z jejích stanov, a sice aktivní působení v seznamování veřejnosti s židovskou kulturou a životem a předcházení antisemitismu. Na základě své zkušenosti a ohlasů na první ročník věřím, že jde skutečně o mimořádnou událost, jež působí nejen směrem k veřejnosti, ale i výrazně ovlivňuje vnitřní život brněnské židovské obce.

Tématem, které bude prostupovat druhým festivalovým ročníkem, je zamýšlení nad otázkou, kdy je načase odejít. Tato otázka se určitě pojí s historií holocaustu a úvahami, zda bylo možné rozeznat nebezpečí dříve, snažit se o dřívější odchod a odjezd. Myslím, že zpětným pohledem, kdy známe celou situaci a její vývoj, je tak snadné identifikovat okamžik, kdy se každý měl snažit zachránit a utíkat. Komfort úplného porozumění situace je ale málokdy dopřán právě v probíhající situaci. Navíc varování a výzvy někdy přicházejí z nezvyklých částí společnosti.

V předválečném Československu působily sionistické skupiny vyzývající k odchodu ze země. Je ovšem nutné si připomenout, že všichni evropští Židé do Izraele, tehdejšího britského mandátu v Palestině, fyzicky odejít nemohli. Židovská emigrace z Evropy byla všemožně znemožňována a ztěžována. Protiemigrační a protižidovská propaganda byla silná v celém západním světě a útěk na východ nebyl reálnou možností pro naprostou většinu lidí. Tento text samozřejmě nemá ambici nějaké historické studie, jen se snažím poukázat na to, že situace před válkou byla z mnoha stran nejednoznačná a komplikovaně pochopitelná.

V této těžké době přestávaly platit vzorce a postupy, které židovské komunity udržovaly při životě, nebo dokonce v relativním bezpečí po staletí bolestivého soužití v Evropě. Závažnost situace také gradovala a v jednotlivých zemích dopadala na Židy s různou rychlostí a drtivostí. Paradoxně relativně dlouhé prosazování protižidovských nařízení v nacistickém Německu umožnilo většímu procentu německých Židů opustit zemi a zachránit si život, než tomu bylo později například v Polsku nebo na území Sovětského svazu, kde se nacistická zkáza často přihnala a bez další možnosti útěku rozsela zkázu a smrt.

V této souvislosti se mi vybavuje kniha rabína Jisachara Šlomo Teichtala nazvaná Em HaBanim Smecha. Rabín Teichtal byl chasidským učencem pocházejícím z prominentní maďarské židovské rodiny. Po letech studií se stal rabínem Piešťan, byl jím dvacet let před druhou světovou válkou a během prvních let okupace. V roce 1942 se mu podařilo utéct i s rodinou do Budapešti, kde v roce 1943 tuto knihu vydal. Po vstupu nacistů do Maďarska se rabín Teichtal vrátil na Slovensko, kde doufal, že se bude moci s rodinou schovat, než válka skončí. Nicméně všichni byli objeveni a deportováni do Osvětimi. Rabín Teichtal zemřel v takzvaném evakuačním transportu v úplném závěru války. Ohradil se proti krádeži kousku chleba od jednoho ze spoluvězňů a byl umučen, utlučen.

Rabín Teichtal ve své knize kritizuje protisionistické názory ortodoxního establishmentu na Slovensku a v Maďarsku před druhou světovou válkou. Na jedné straně rabín Teichtal nemá příliš pochopení pro sekularismus, ale všímá si, že zdánlivě ospravedlnitelné moralizování ortodoxních rabínů vedlo k tomu, že mnozí jejich následovníci nevyslyšeli hlas volající k včasné záchraně. K vysvětlení svého postoje používá klasickou chasidskou metodu, takzvaný mašal, obrazný příběh vysvětlující na nějaké události pointu, kterou chce autor sdělit. V případě rabína Teichtela je to příběh o zemřelém šámesovi zbožné obce. Vdova po šámesovi by nevyšla bez platu svého manžela, a tak se obec shodne, že pozice šámesa zůstane s rodinou. Zároveň ale není vhodné, aby žena chodila po jednotlivých domech a svolávala zbožné muže k modlitbě. Šámesova vdova to vyřeší tak, že se domluví s jediným člověkem, který je jí ochotný pomoci s tak brzkou prací. Jedná se o člověka nevalné pověsti. Ten vyrazí první den své práce po domech a svolává muže do synagogy. Všude je ovšem odmítnut, protože spravedliví muži odmítnou naslouchat volání takového člověka. Tak se stane, že poprvé v historii obce se ráno nesejde minjan. Volání zdánlivě pokleslého muže k modlitbě bylo ve skutečnosti Božím hlasem. Povýšenost spravedlivých lidí byla ve skutečnosti arogance. Myslím, že není třeba identifikovat, jakou postavou rabín Teichtal popisoval, jaké aktéry, že je to docela jasné. Pochopit správně situaci a umět na ni zareagovat ale není vůbec snadné. V historii, kterou jsem nastínil výše, ortodoxní Židé váhali s odchodem z obav o svou náboženskou identitu. Proti tomu mnoho sekulárních Židů nevnímalo, že by se nebezpečí mohlo týkat i jich.

Po celém světě je mnoho lidí zažívajících dramata, která mohou ovlivnit jejich vlastní holé přežití. Otázka, kdy odejít, zůstává aktuální. Festival se bude zabývat i současnou rusko-ukrajinskou válkou a otázkami, jimž musejí čelit lidé dnes a velmi blízko nám. Zvu vás tedy na návštěvu Brna a festivalu ŠTETL FEST, o kterém věřím, že bude skvělou událostí konce léta!

RABÍN ŠTĚPÁN MENAŠE KLIMENT