V knížce Żydzi na wesoło czyli urok szmoncesów, která v této podobě vyšla už v druhém vydání, najdeme řadu neotřelých vtipů, které nepatří mezi ty nejběžnější, často v různých edicích opakované. Polský autor Robert Reuven Stiller je známý judaista, překladatel a dá se říct i polyglot. Sebral a okomentoval několik tisíc židovských anekdot, starých i novodobých z USA a z Izraele, které prošly přísným kritériem jeho výběru, a nyní je postupně publikuje.
Sára a Šmuel Edelsteinovi jsou pozvaní na večer k Ostropellerovým. Muž si ve chvíli, kdy by se měl začít oblékat, povzdychne: „Víš, Sáro, že se mi na tu návštěvu vůbec nechce?“
„Ani mně ne, ale když si představím, jakou radost by měli, kdybychom nepřišli…“
„Tak to se nedá nic dělat,“ pokývá hlavou Šmuel, „musíme jít…“
Učitel počtů vyvolá žáka Mórice: „Když si půjčím od tvého otce tři sta zlotých s tříprocentním měsíčním úrokem, kolik mu budu muset vrátit za pět měsíců?“
„Pět set zlotých!“ vyhrkne Móric bez přemýšlení.
„To snad ne,“ povídá učitel. „Copak neumíš počítat?“
„Počítat umím, ale to neznáte mého otce…!“
Benny objevil ideální narozeninový dárek pro svou matku: papouška mluvícího v jidiš. Už dlouho si neměla s kým popovídat v tomhle jazyce staré domoviny.
Pár dní po oslavě matce zatelefonoval, aby se zeptal, jak se jí ten originální dárek líbí, jak si ho užívá. Uslyšel však odpověď:
„Děkuju za optání, moc mi to chutnalo.“
„A co ti vlastně chutnalo?“
„No ten ptáček, cos mi ho daroval.“
„Mamá, vždyť ty jsi snědla papouška, který mluvil v jidiš!“
„Vážně? Tak proč nic neřekl?“
Dva přátelé se potkali po letech.
„Ty máš přece osm potomků, Blumentopfe,“ vzpomíná Grünstein.
„Jak ten čas letí. Všichni už jsou dospělí,“ přikyvuje Blumentopf.
„A čím se zabývají?“ ptá se Grünstein. „V jakém oboru se našli?“
„Můj nejstarší syn je diplomatem. Druhý syn je taky kretén. Třetí je bankéřem. Čtvrtý byl už taky zavřený. Pátý je redaktorem v novinách. Šestý taky nedokončil žádnou školu,“ rozpovídal se Blumentopf.
„A dcerky?“
„Starší je zasnoubená. A mladší je taky těhotná.“
K paní Zlotnikové přišli z fabriky kolegové jejího muže se zprávou, že se manželovi stala při práci nehoda. Je těžce raněný, vlastně umírá, právě ho odvezli do nemocnice.
Paní Zlotniková sedí u stolu a nepřestává jíst polévku.
„Copak neslyšíte, co se stalo?“ diví se muži.
„Samozřejmě slyším. Proč bych neměla slyšet?“
„No, že tak klidně jíte polévku…“
„Protože by vystydla,“ objasňuje paní Zlotniková. „Jakmile ji dojím, v tu chvíli uslyšíte řev, jaký jste nikdy v životě neslyšeli!“
Přijde muž do drogerie a ptá se, jestli mají jed na krysy.
„Ano, samozřejmě, kolik ho potřebujete?“
„Asi tak…,“ zaváhá muž a změří si prodavače pohledem, „na tři čtyři dospělé krysy.“
Prodavač jed naváží a ptá se kupujícího: „A mám vám ho zabalit, nebo si ho sníte na místě?“
Abraham Greenspam si všiml, že na zábradlí mostu v New Yorku stojí elegantně oblečený muž, který se zřejmě právě chystá skočit do řeky. Běžel k němu, chytil ho za kalhoty a volá: „Co vás to napadá? Takový mladý, zdravý a dobře situovaný muž?“
„Pusťte mne, pane. Mám už všeho po krk!“
„Proč?“
„Jen si to představte! To já jsem projektoval tenhle most. Ale když jdu kolem, nikdo neřekne: Podívej se, jde Isaac Bloomberg, architekt tohoto pěkného mostu. A vidíte támhle na druhé straně ty mrakodrapy? Polovinu z nich jsem projektoval já. Ale nikdo neřekne: ,Podívej se, to je Isaac Bloomberg, ten vynikající architekt.‘ Ale jak se mi jediná maličkost nepodaří, udělám jedinou drobnou chybičku, tak to se za mnou celý Brooklyn otáčí a říká: ,Ó…, podívejte se…, támhle jde ten trouba!‘“
Na to Greenspam povídá: „Jo tak to jste vy, ten trouba Isaac Bloomberg?“
„Šalom, herr Steiner, už slyšeli tu úděsnou novinu?“
„Ať se propadnu, nic hrozného jsem nezaslechl!“
„Vždyť o tom mluví celé město!“ diví se Roubíček.
„A o co jde, prosím jich?“ natahuje Steiner uši.
„Spitz včera spáchal sebevraždu!“
„Co to říkají, Spitz? Z melancholie?“
„Ne, z Białystoku!“
Smutný pan Lefkovič zaklepal na dveře Chevra kadiša, pohřebního bratrstva, a objednává si pohřeb.
„Koho chcete pohřbít?“
„Svoji nebohou manželku.“
„Ale tu jsme přece pohřbili už loni,“ povídá hrobník.
„To byla moje první žena,“ vzdychá Lefkovič, „ale já teď mluvím o své druhé ženě.“
„Aha, to jsem nevěděl, že jste se znovu oženil. Tak mazl tov!“
Mladý Epstein dokončil studium. Získal doktorát z fyziky na pařížské Sorbonně.
Když se vrátí do Čech, jeho otec, velkoobchodník v oděvech, mu říká: „Teď se, Samueli, musíš rozhodnout a vybrat si specializaci.“
„Samozřejmě, otče, s tím počítám!“
„Takže, co si vybereš,“ rozpřáhne otec ruce, „pánskou, nebo dámskou konfekci?“
Zazvonil telefon. Paní Rosenblattová běží k telefonu a zvedá sluchátko. Pokojem se rozléhá srdečný hlas:
„Co děláte, drahouškové? Je u vás všechno v pořádku?“
„Ach, mamko, už sama nevím, co mám dělat. Áronek nechce jíst a všechno vyplivuje. Pračka se mi rozbila. Neměla jsem čas skočit si na nákup. Potom jsem si zvrtla nohu v kotníku a sotva chodím. V bytě je všechno špinavé a neuklizené. A na večeři k nám mají přijít známí!“
Utěšující hlas na druhé straně odpovídá:
„Ach, to je hrozné! Ale neplač. Natáhni se a odpočiň si. Objevím se u tebe za půl hodiny. Cestou ti nakoupím. Pak nakrmím Áronka, uklidím ti a připravím všechno na večeři s přáteli.“
„Mami, ty jsi zlatá.“
„To nic, beruško. Zavolám opraváře, aby hned přišel opravit tu pračku. A před odchodem ještě zatelefonuju Arnoldovi, aby odešel z práce o něco dřív a trochu ti pomohl.“
„Arnoldovi?“ diví se mladší hlas. „A kdo je to Arnold?“
„Jak to, kdo…? Přeci tvůj muž!“
„Arnold? Můj muž se jmenuje Samuel.“
„Cože…? Je to číslo 312 137 421?“
„Ne.“
„Tak to promiňte. Omlouvám se. Spletla jsem si číslo.“
Chvíli bylo ticho. Pak mladší hlas povídá:
„To znamená, že nepřijdeš?“
Bankéř Kanarek měl neprovdanou dceru Etelku, které se nebezpečně blížila třicítka. Pozval si tedy zkušeného šadchena, aby dceři sehnal vhodného nápadníka. Seděli spolu v salonu Kanarkovy vily, Etelka přišla v šustivých brokátových šatech, zahrála na piano a s úklonou zase odešla.
„Tak co naší Etelce říkáte?“ zatvářil se bankéř pyšně.
„Co jí říkám?“ podrbe se šadchen. „No, čas běží, to všichni víme,“ říká diplomaticky, „ale musím uznat, že vaši Etelku příroda bohatě obdařila! Věřím, že vhodného nápadníka stejné víry vám brzy najdu. Zejména když se – pokud jde o věno – nenecháte přírodou zahanbit!“
James Rothschild si jednou krátil dlouhou chvíli a hrál karty o peníze s knížetem Talleyrandem. Najednou upustil na zem jeden louisdor a ten se kamsi zakutálel. Rothschild se sklonil a hledal minci pod stolkem.
Trvalo to už dost dlouho, a tak Talleyrand vytáhl z náprsní tašky 500frankovou bankovku, stočil ji, zapálil a povídá Rothschildovi: „Dovolte, příteli, abych vám posvítil.“
PŘEKLAD LUBOR FALTEISEK
Lubor Falteisek začal do Maskilu psát už krátce po jeho založení. Vystudoval FF UK a prošel pak řadou redakcí, od časopisu pro děti přes literární týdeník až po deník Slovo, ve dvou týdenících působil jako šéfredaktor. Napsal několik knížek, vyšla v roce 2015. V posledních letech sbírá židovské anekdoty.