Sestupoval po schodech do sklepení, na jejichž konci prosvítala škvíra nedovřených dveří. Ozvěna jeho kroků se přibližovala k směsi hovorů těch dole. Vzal za kliku a hned ve dveřích stanul před, nebo spíše nad malým usměvavým pánem. „Dobrý večer,“ pozdravil malého. „Dobrý večer, co vás k nám přivádí?“ odvětil překvapivě pohotově a bez rozpaků, avšak s trochu křečovitým úsměvem, malý pán.
Pocítil menší vlnu trémy, ale všechno šlo tak rychle a nikoli příliš vzdáleně od jeho představ, že s polknutím a vcelku bystře řekl: „Zájem o náboženství.“ Na to mu malý nic neodpověděl, pouze pokynul stranou směrem k regálu s knihami, vedle nějž stál poloprázdný věšák na kabáty. „Zde jsou modlitební knížky, prosím, odložte si a posaďte se, kam je libo.“
S nervózním úsměvem, či spíše trapným úšklebkem zkoušeného školáka, se mírně poklonil a zbrkle naplnil zdvořilé rozkazy malého pána. Usadil se do poslední lavice a s otupělým úsměvem začátečníka se rozhlížel kolem sebe a při tom se snažil pomocí vrtění a poposedávání nalézt ideální polohu. Strohá dřevěná lavice mu však příliš možností nenabízela, a tak seděl, trochu jako když jde člověk na návštěvě na velkou. Opíraje se napnutýma rukama o hrany lavičky si náhle uvědomil, že přemýšlí o záchodě, a v tu chvíli se trochu zastyděl a svoji polohu nápadně změnil. Kolem něj sedělo několik mužů, jiní postávali v koutech místnosti, někteří cosi připravovali nebo snad hledali, ale společné měli jedno – všichni spolu hovořili. Každý z mužů něco říkal nebo naslouchal druhému. On byl tedy jediný, kdo jen seděl, nebyl v tu chvíli k ničemu, pomyslel si. Hlavou mu proletělo něco, co ten den četl: Jestliže já nejsem pro sebe, kdo je pro mě? A když jsem jenom pro sebe, co jsem? Sám se divil, že si to vybavil, a připadalo mu to přiléhavé k dané situaci. To uvědomění ho trochu zahřálo.
Trhl sebou jako ze sna a pohleděl s úsměvem plným naděje na pány sedící poblíž. Jeden si ho všiml a na vteřinu se mu podíval do očí a jako by mírně pokývl hlavou. Něco ve smyslu: Vidím tě, nazdar, je zvláštní, že jsi přišel. Nebo se ten pán vůbec nepozastavil nad novým příchozím a ve skutečnosti ho jen bezděky registroval, jako vás registruje kočka, když pije a jdete kolem. Nezájem smíšený s pocitem nepřístojného narušení těžce vydobytého teritoria.
Jediná reakce, na kterou se zmohl, bylo protažení již tak dementního úsměvu až k hranicím snesitelnosti a jistě za hranice slušného vychování. Když si to uvědomil, polila ho silná vlna trémy. Pomyslel na odchod. Teď ještě může utéct a už se nikdy nevrátit, začít nový život ještě předtím, než začal nový život, který si pečlivě naplánoval a k němuž se dnes konečně odhodlal. Vtom mu vytanulo pokračování onoho výroku, který dnes četl: A jestliže ne nyní, pak kdy?
„Dobrý večer, šabat šalom, milí přátelé,“ započal malý pán svůj proslov. „A vzácní hosté!“ přičemž zavadil zrakem o něj. Tím ho jako by přibil k lavici a zhatil jeho plány na útěk. Dveře byly zavřeny a předchozí chaotické hemžení náhle ustalo. Všichni seděli a s očekáváním, vážně hleděli na malého pána. Malý pokračoval: „Vítám vás všechny opět po týdnu v naší synagoze a poprosil bych tady Janču, zdali by zažehnula sváteční světla.“ Se sladkým úsměvem podal sirky mladé ženě, které si on předtím vůbec nevšiml. Janča hbitě vyskočila a s úsměvem lehce natřeným růžovou barvou se vynesla po dvou malých schůdcích k pultu, na němž stály připraveny dva kovové svícny, v nichž vězely tlusté parafínové svíčky. Janča přistoupila před pult, vyndala z krabičky sirku a škrtla. Nic. Škrtla znovu. Nic. Škrtla potřetí. Sirka se zlomila. Malý se nepřirozeně zašklebil. Úsměv se mu při tom vymknul kontrole. Ostatní trpělivě zírali na Janču, někteří se snad soucitně pousmáli. Janča již trochu nervózně, ale stále s úsměvem vytáhla další sirku a škrtla s větší sebejistotou a silou. Zasyčelo to a na dřívku mezi Jančinými prsty vzplál malý plamen a malý pán spokojeně přihlížel, jako by ten ohýnek chtěl vlastní vůlí udržet při hoření a zabránit zhasnutí. Ale štěstí bylo při Janče a plamínek vesele přeskočil nejdřív na jeden knot, pak na druhý knot. Hned jak svíce zaplály a bylo jasné, že nezhasnou, začala Janča kroužit dlaněmi kolem svíček, načež si jimi nakonec zakryla oči a pronesla jakousi formulku. Jistě to bylo hebrejsky, ale neznělo to tak. Připadalo mu to spíš jako nějaké dětské zaklínadlo. Uslyšel kolektivní „amén“ a v tu chvíli si uvědomil, že byl jediný, kdo si oči nezakryl ani je nezavřel. Janča se šla posadit a malý pán začal zpívat.
Malý nejprve něco pobroukával a pak náhle přešel do onoho jazyka, který prve zazněl z Jančiných růžově natřených rtů. Všichni se chápali modlitebních knížek, listovali v nich a postupně se s menší či větší kvalitou a intenzitou přidávali k malému. Za chvíli jednotlivé hlasy slynuly dohromady v jeden, i když ne zcela čistý, avšak přece povznášející a dalo by se říci pěkný souzvuk. Jen on nic. Časem to půjde, řekl si a přistihl se, že si pobroukává s nimi. Časem to půjde.
AUTOR MATES FRIEDMAN
Mates Friedman je učitel a korektor. Vystudoval bohemistiku a společenské vědy, rád čte a píše, zajímá ho dění ve společnosti a moderní historie.
