Každoročně o šabatu před půstem 9. avu v synagogách začínáme číst poslední, Pátou knihu Mojžíšovu – DEVARIM a její stejnojmennou první parašu (Dt 1,1-3,22). Letos tento šabat připadá na 4. den měsíce avu neboli na 22. července. Tento šabat též nazýváme šabat chazon – šabat vidění podle počátečních slov Izajášovy knihy Vidění Izajáše… (Iz 1,1-27), která je haftarou pro tuto parašu.
Paraša začíná slovy: …אלה הדברים אשר דבר משה אל כל ישראל – Toto jsou slova, která pronesl Mojžíš k celému Izraeli…
Rabi Tanchuma pravil: „Čemu se to podobá? Člověku, který přijel do města, aby prodal brokát, a vychvaloval své zboží. Z okna svého paláce ho pozoroval král, který slyšel jeho slova. Nechal si kupce zavolat a pak se ho zeptal: „Co prodáváš?“ Kupec, že nic. Král mu na to odvětil: „Viděl jsem tě a slyšel, jak vychvaluješ svůj brokát a ty mi říkáš, že nic?!“ Kupec však pravil: „Můj pane, opravdu je to brokát, ale v tvých očích je jako nic, nemá žádnou cenu.“ (Král je tak bohatý, že ani brokát nemusí považovat za drahou látku). Podobně tomu bylo i s Mojžíšem, který stál před Hospodinem, Tvůrcem úst a řeči. Mojžíš tehdy pravil: „Nejsem výmluvným mužem“ (Ex 4,10), ale když stál před syny Izraele, mluvil jako rodilý řečník. Proto je psáno: „Toto jsou slova, která pronesl Mojžíš k celému Izraeli…“
Jiný výklad prvního verše paraši uvádí rabi Simon: Hospodin si přál, aby Mojžíš zopakoval synům Izraele celou Tóru. Mojžíš jim však nechtěl připomínat všechny hříchy popsané v Tóře, kterých se dopustili a za které byli potrestáni. Vždyť Mojžíš byl také sám potrestán, když káral protivící se syny Izraele u Vod sváru (Nu 20,2-13). Komu se to podobá? Žákovi, který jednou doprovázel svého učitele a na cestě viděl žhavý uhlík a myslel si, že je to drahokam. Sebral ho a spálil si o něj ruku. Časem opět doprovázel svého učitele a na cestě spatřil drahokam, ale bál se ho dotknout, neboť byl přesvědčen, že to je žhavý uhlík. Učitel mu však řekl: „Zvedni ho, je to drahokam.“ Podobně tomu bylo i s Mojžíšem. Proto, že jsem řekl Izraeli: „Poslyšte odbojníci“ (Nu 20,10), byl jsem Hospodinem potrestán, že nevejdu do Erec Jisrael. A nyní mám zopakovat všechna ta slova, pro něž jsem byl již jednou potrestán?“ Hospodin mu však pravil: „Mojžíši, neboj se!“ (Midraš Devarim Raba 1:7-8).
Třikrát se na počátku naší paraši objevují slova, která svědčí o tom, že Mojžíš hovořil k Izraeli: Toto jsou slova, která pronesl Mojžíš... (1,1).
Ve čtyřicátém roce prvního dne jedenáctého měsíce sdělil Mojžíš… (1,3).
V Zajorání v moábské zemi začal Mojžíš vysvětlovat tento zákon. (1,5).
Zde je zdůrazněno nejen to, že Mojžíš hovořil, ale že hovořil k celému Izraeli. Z data (čtyřicátý rok prvního dne jedenáctého měsíce) vidíme, že tato událost proběhla šest dní před Mojžíšovou smrtí, neboť Mojžíš zemřel 7. adaru. Jsou to vlastně slova Mojžíšovy závěti celému národu. Hospodin určil osud tří vůdců lidu – Mojžíše, Árona i Mirjam, že nevejdou do zaslíbené země. Nyní, na hranicích Erec Jisrael, končí zázračné vedení – הנהגה נסית. Po celých čtyřicet let na poušti měli synové Izraele nejen zázračné, ale i duchovní vedení a Hospodin konal zázraky, díky jimž mohli přežít. Když umřel Áron, zmizela ענני הכבוד – oblaka Hospodinovy vznešenosti (např. Ex 13,21-2; 14,19…. a Nu 9,17….).
Podobně, když zemřela Mojžíšova sestra Mirjam, zmizela zázračná Mirjamina studna vody, která provázela naše předky cestou po poušti a z níž čerpali vodu. O této studni naši učenci v Pirkej avot V:9 říkali, že byla stvořena již na počátku světa. Na hranicích Erec Jisrael končí zázraky, které provázely pouští národ synů Izraele po celých čtyřicet let na jeho cestě z Egypta. Nové vedení národa – Mojžíšův nástupce Jehošua bin Nun spolu s představiteli kmenů jsou již přirozené vedení, které se musí spoléhat především na sebe, na své schopnosti, a ne na zázraky. Hospodin svůj vyvolený národ v zaslíbené zemi neopustí, ale je na synech Izraele samotných a na jeho vůdčích osobnostech, jaký život začnou. Bez orby, setí, sklizně a všech prací s tím spojených nebude obilí, ani chleba. Ve Svaté zemi již nebude Hospodin sesílat s nebe manu, ani nebude zázračné Mirjaminy studně a ani nebude vody ze skály, kterou kdysi odtud na poušti vyvedl Mojžíš. Národ se musí spoléhat na svou práci a na moudrost svých vůdců, nikoli jen na zázraky.
אֵ֣לֶּה הַדְּבָרִ֗ים אֲשֶׁ֨ר דִּבֶּ֤ר מֹשֶׁה֙ אֶל־כָּל־יִשְׂרָאֵ֔ל – Toto jsou slova, která pronesl Mojžíš k celému Izraeli… Mojžíš nehovoří pouze k privilegovaným, ale ke všemu lidu, k celému společenství. Hebrejsky je to צ ב ו ר , tj. cibur.
צ – צדיקים (spravedliví), ב – בינוניים (střední) a ו ר –ורשעים (a hříšní). Všichni mají právo slyšet Mojžíše a všichni, včetně hříšníků, si mohou z jeho slov vzít ponaučení a zamyslet se nad sebou a napravit své chyby, prostě stát se lepšími.
וָֽאֹמַ֣ר אֲלֵכֶ֔ם בָּעֵ֥ת הַהִ֖וא לֵאמֹ֑ר לֹֽא־אוּכַ֥ל לְבַדִּ֖י שְׂאֵ֥ת אֶתְכֶֽם׃ יְהוָ֥ה אֱלֹֽהֵיכֶ֖ם הִרְבָּ֣ה אֶתְכֶ֑ם וְהִנְּכֶ֣ם הַיּ֔וֹם כְּכֽוֹכְבֵ֥י הַשָּׁמַ֖יִם לָרֹֽב.
Nemohu vás sám unést. Hospodin, váš Bůh, vás rozmnožil; je vás dnes takové množštví jako hvězd na nebi. (1,9-10).
Národ Izraele se podobá jak mořskému písku, tak hvězdám na nebi. Vlastnost písku je, že každé jeho zrníčko lne k dalšímu zrníčku, a to k dalšímu…, jako by všechna písková zrníčka byla vzájemně k sobě přitahována jakousi magnetickou silou. Hvězdy na nebesích jsou od sebe vzdáleny miliony kilometrů a každá hvězda sama o sobě představuje svůj uzavřený svět.
Když je národ Izraele sjednocený a soudržný jako mořský písek, „je možné jej unést“ i se všemi jeho problémy a zvláštnostmi.
Avšak v období, kdy národ Izraele je rozpolcený, každá jeho část „se udělá sama pro sebe“ a odmítá se nejen sjednotit, ale i spolupracovat s jinou částí národa a vnitřní polarizace dosahuje vrcholu, je prakticky nemožné i pro tak velkého vůdce lidu, jakým byl Mojžíš, aby taktový národ vedl a řídil.
To vysvětluje slova našeho učitele Mojžíše: „Nemohu vás sám unést, neboť Hospodin, váš Bůh vás rozmnožil. Ne dost na tom, ale ještě jste jako hvězdy na nebi. Jste vzdálení jeden druhému, jste rozhádaní, každý vidí jenom sám sebe. V takové situaci vás nemohu vést a být vaším vůdcem.“ Na druhou stranu Mojžíš stanovil svým nástupcem Jozueho, v němž má záruku, že povede vyvolený národ přes Jordán do zaslíbené země a tam, za Jordánem, všechny kmeny si budou pomáhat a společně obsadí zemi svých praotců.
Připomeňme, že od 1. avu do půstu 9. avu (od 19. do 27. července), kdy je smutek nejsilnější, nejíme ve všední dny maso a nepijeme víno. Tomuto období se říká ‚najn tejg – devět dní‘. V traktátu Pesachim 109a se uvádí: „Není radosti než v masu, neboť je psáno: „Budeš tam také obětovat a jíst pokojné oběti a radovat se před Hospodinem, svým Bohem“ (Dt 27,7). A nyní, když neexistuje Chrám, není radosti než ve víně, neboť je psáno: “ Dáváš víno pro radost lidskému srdci“ (Žalm 104,15). O šabatu toto omezení neplatí.
Podívejme se ještě na události našich dějin spojené s měsícem avem (letos od 19. července do 17. srpna):
1. av je tradičně uváděn jako den úmrtí Mojžíšova bratra Árona, který miloval mír, snažil se o něj a přibližoval lidi Tóře.
Téhož dne roku 445 př. o. l. podle tradice Nehemja, syn Chalchaljáha s povolením perského krále Artaxerxa I. zahájil stavbu jeruzalémských hradeb. Místodržící Nehemja měl panovníkovu hmotnou a vojenskou podporu. Po 52 dnech byla stavba hradeb završena.
5. avu roku 5332 (1572) zemřel představitel pozdních kabalistů rabín Jicchak Luria Aškenazy.
V předvečer 9. avu se po 40 dnech se vrátili zvědové k Mojžíšovi na poušť Paran poté, co prošli kenaanskou zemí. Jejich slova, že jsme slabí a že nikdy nedobudeme zaslíbenou zemi vyvolala mezi lidem pláč, paniku a malověrnost (viz Nu 13,1-14,39). V talmudickém traktátu Ta’anit 29a se uvádí, že Hospodin pravil: „Nyní jste plakali bezdůvodně, ale já vám dám důvod k pláči po všechna pokolení.“ Během 40 let zemřelo na poušti celé pokolení narozené v Egyptě kromě Káleba a Jehošui. Každý rok 9. avu zemřelo patnáct tisíc lidí, celkem šest set tisíc lidí. Teprve po čtyřiceti letech nové pokolení, narozené na poušti, vstoupilo pod vedením Jehošui do zaslíbené země.
Roku 586 př. o. l. byl zbořen babylonským vojskem první jeruzalémský Chrám.
Druhý jeruzalémský Chrám zbořili roku 70 o.l. Římané.
Roku 135 za panování císaře Hadriana dobyli Římané pevnost Bejtar, poslední útočiště vůdce druhého protiřímského povstání Šimona bar Kochby.
Hadrian přikázal rozorat Jeruzalém, který se měl stát novým římským městem s názvem Aelia Capitolina a na místě zničeného Chrámu byl poté postaven chrám zasvěcený Jupiteru kapitolinskému.
9. av 5252 (31. červenec 1492) byl posledním dnem čtyřměsíční lhůty, kdy se mohli nepokřtění Židé zdržovat na území Kastilie a Aragonu, tedy Španělska. Katoličtí králové vyhánějí Židy ze svého království.
15. avu čtyřicátého roku na poušti přestali synové Izraele umírat. Všichni, kteří tehdy žili, vstoupili do zaslíbené země.
Tento den se mohli navzájem ženit a vdávat příslušníci všech dvanácti kmenů Izraele. Tím přestal platit zákaz v Numeri 36,6-9. Bylo to významné rozhodnutí na cestě od kmenového uspořádání k sjednocení všech izraelských kmenů v jeden národ.
Tohoto dne se mohli opět ženit příslušníci kmene Benjamin s dívkami jiných izraelských kmenů. Skončil bojkot kmene Benjamin (viz kniha Soudců, 19. – 21. kap.).
Toho dne poslední izraelský král Hošea, syn Ély (732-724 př. o. l.) zrušil zátarasy na hranicích mezi Izraelem a Judskem, které tam zřídil první izraelský král Jarobeám (933-911 př. o. l.), aby znemožnil pouti svých poddaných do Jeruzaléma.
V pozdní epoše druhého Chrámu se stal 15. av lidovým svátkem, kdy jeruzalémské dívky oblečené do bílých šatů vycházely do vinic a tam tancovaly Za nimi tam přicházeli mládenci, aby tam si vybírali nevěsty (Mišna, Ta’anit 4:8).
15. avu byli také pohřbeni padlí obránci Bejtaru. V den jejich pohřbu učenci v Javne stanovili doplnit na jejich památku v modlitbě po jídle čtvrté požehnání „za Boží dobro – הטוב והמיטיב“ (traktát Berachot 48b).
RABÍN DANIEL MAYER