Knih o hrůzách holocaustu už od konce války vyšlo nespočet a pořád přibývají další. Spisovatel Eli Beneš se však ve své prvotině, románu Nepatrná ztráta osamělosti, rozhodl uchopit téma z jiné perspektivy. Povídali jsme si s ním o jeho literárních ambicích, rodinné historii i o tom, proč kniha vznikala několik let.
Román Nepatrná ztráta osamělosti je vaší prvotinou a zapadá do současného proudu literatury, jež se zabývá rodinnou historií, protože v něm zčásti vyprávíte příběh svého dědečka. Zároveň mám pocit, že román nemá být přesným popisem historických událostí, tedy toho „jak se to přesně stalo“, ale že se z něj stalo svébytné literární dílo, plnokrevný fikční svět. Jak se vyvíjelo vaše uvažování o žánru knihy? Proč dostala přednost fikce před reportáží či historickým pojednáním?
Neměl jsem ambice psát historický nebo historizující román. V době, kdy jsem s psaním začal, to u nás ještě nebylo takové téma – ale mně šlo primárně o výchozí situaci protagonisty. Na začátku knihy stojí osamoceně v bezejmenném příhraničním městečku, bez peněz, zdraví a rodiny, osamělý a dezorientovaný, ovšem s jedním cílem – dostat se domů a najít své blízké. Jako kdyby na svět přišlo dospělé dítě se všemi možnými handicapy. Nepsal jsem v zásadě příběh o holocaustu, zajímala mě tahle situace, těsně poválečná. Vlastně se jedná o typ bildungsromanu: román ztracených iluzí.
A fikce je to proto, že jsem jednak vždy chtěl psát beletrii, ne vědecká pojednání, a jednak proto že beletrie má v sobě něco, co žánr non-fiction neobsahuje a co nedokáže: zatímco vědecké práce nám umožňují chápat, beletrie nám navíc umožňuje cítit. A to není totéž z hlediska prožitku. To, že jsem se nakonec držel velmi věrně faktografie včetně nových poznatků o tématu, byla spíše nějaká úcta k tématu, které mě zasahuje a týká se mě. Navíc jsou ty reálné příběhy natolik silné, že jsem takový ten bonmot „nenechte skutečnost stát v cestě dobrému příběhu“ vlastně musel vzít z druhé strany – některé věci z té doby jsou tak neuvěřitelné, že jsem se musel krotit a nedávat je tam, protože by vypadaly jako příliš vymyšlené a prefabrikované.
Co bylo dříve, ambice napsat literární dílo, stát se spisovatelem, nebo snaha o poznání rodinné historie, rodinného traumatu a snaha o jeho zachycení? Obecně jak a kdy jste se o událostech dozvěděl vy, jaká byla cesta k poznání vaší židovské identity?
Asi ta ambice. Vždy jsem chtěl psát, a to už od gymnázia, silně mě ovlivnila pražská německá literatura, psával jsem povídky, ale teprve teď, trochu později, jsem se k tomu dokopal. Že máme nejspíš nějaké rodinné trauma, to spíš řešili psychologové nebo psychoterapeuti kolem mě, než že bych to řešil já, transgenerační přenos je samozřejmě jejich oblíbené téma. Můj příklon k židovství byl zejména kulturního charakteru, hlavní překážku jsem viděl v tom, že jsem nebýval věřící, což do jisté míry považuji v tomto ohledu za zásadní. Ono když nemáte maminku Židovku, tak to také není nejsnazší. Pak jsem se tomu začal věnovat a v jeden moment jsem seriózně uvažoval o tom, že bych šel na rabínský seminář. Ale dobře jsem udělal a nešel. (smích)
Jak probíhala práce s materiály? Australský spisovatel Bram Presser, který se ve své knize Hrst hlíny pokouší rekonstruovat příběh svých prarodičů, přeživších holocaustu, nakonec musí přiznat, že v dnešní době už není schopen se jejich příběhu dostatečně přiblížit, že je zkrátka moc málo dochovaných materiálů, dokumentů či svědectví. Jak to bylo při vašem psaní? Nebo sloužil příběh vašeho dědečka jen jako odrazový můstek?
Příběh dědy, respektive zlomek z toho, je v knize vylíčen zejména v jedné scéně, po návratu z pochodu smrti. Je trošku ode mě nefér třeba vůči jeho sestře, že ji tam nezmiňuji, ona Osvětim tedy nepřežila. A do jisté míry je tohle symptomatické: známe dobře příběhy lidí, kteří přežili, typicky měli mimo jiné především obrovské štěstí, a to ne jedno, ale několik minimálně, ovšem příběhy mrtvých se k nám vlastně nedostanou, nemají příliš jak, dost často tam tápeme, a to i u „slavných“ jmen jako třeba Fredy Hirsch – nejsme schopni rekonstruovat jejich příběh ani z půlky. A svědectví není zas tak málo, ale postihnout celou tu ošklivou věc, to je spíš nemožné než možné.
Já se v tom historizujícím prvku snažil postihnout hlavně tzv. malé dějiny – my víme, jak se ty velké dějinné události zhruba odvinuly (a jsou v knize důležité), ale jak v detailu vypadal takový život? Mluvíme o tom, jak jsme vyhnali Němce a kterým dekretem, ale většinu lidí zajímalo, kde na černém trhu sehnat cukr a tvaroh. V tomhle detailu jsem se snažil být historii velmi věrný – když hrdina jede do odvšivovací stanice, zajímá mě, zda už tramvaje jezdily, která linka a kolik stál lístek. Není to samozřejmě to nejnosnější z románu, ale psal jsem ho dvojím způsobem: jako plnokrevnou literaturu s kvantem aluzivních/intertextuálních narážek i jako tradiční sugestivní a napínavý příběh, faktuálně ukotvený.
Jak moc se ve vaší rodině o zkušenostech z druhé světové války mluvilo? Neurologické výzkumy posledních let prokazují, že se trauma prožité za holocaustu přenáší z generace na generaci. Zároveň spousta přeživších o svých zkušenostech nikdy v rodině nemluvila, přesto tam trauma někde ukryté bylo a nějakým způsobem, občas, vyplouvalo na povrch. Tak, jak to popisuje např. Helen Epstein ve své slavné knize Děti holocaustu.
Nemluvilo, až v úplné dospělosti jsem se dozvěděl pár detailů – třeba že můj děda, byť jsem ho nepoznal, se v koncentráku zavázal spoluvězni, že pokud přežije a on ne, postará se po válce o jeho manželku. Tak se taky stalo. Z toho vznikl můj táta – dědovi v té době bylo už padesát let, a byť ten závazek vypadá jako úžasný a splněný, ve výsledku vedl k tomu, že má babička své dítě/mého tátu nikdy moc nepřijala a dočkal se tzv. studeného odchovu. A je možné, že leccos z toho se přeneslo na nás na děti. Ale já nejsem psycholog, ono také v době, kdy třicet procent populace trpí nějakou duševní chorobou, úzkostmi nebo depresí, mě nevyjímaje, není snadné jednoznačně určit, z čeho takové věci pocházejí. A když jsme u té Helen Epstein, zmiňovaná kniha i její Nalezená minulost jsou skvělé knihy, dovolil jsem si pár detailů z jejich rodiny aluzivně zahrnout i do svého románu, vyhovovalo to mé metodě psaní.
Na románu jste pracoval několik let: Kateřina Tučková svou Bílou vodu dvakrát kompletně přepracovala, než byla spokojená s její podobou. Jak to bylo u románu Nepatrná ztráta osamělosti? Kdo je vaším prvním čtenářem?
Zhruba dva tři roky jsem rešeršoval a připravoval se, zhruba pět let jsem psal. Kdybych mohl psát full time, dalo by se to vydělit třeba dvěma. Čistého času by to byl asi rok práce, ale já nevěřím, že za takhle krátkou dobu lze napsat něco dobrého, člověk potřebuje odstup od svého díla, aby ho mohl hodnotit a znovu přepracovávat, až už to nejde dál. Já byl spokojený až se šestou verzí, tzv. draftem, kdy jsem cítil, že už to dál sám neposunu. Pak jsem teprve byl ochoten to dát někomu přečíst, první, řekněme, beta čtenářkou byla má kamarádka a má žena. Nakonec se v šestém draftu mnoho obsahově neupravovalo, spíš opravovalo, sjednocovalo, jazykově cizelovalo. Na tom má obří zásluhu má redaktorka Olga Zitová, v téhle fázi prostě oceníte přesnost a pečlivost do nejmenšího detailu, do posledních uvozovek.
Co pro vás při zpětném pohledu bylo při práci na knize nejpřínosnější? Co jste se dozvěděl o sobě, své rodině, době, o které píšete? Překvapilo vás něco?
Ta doba samozřejmě byla specifická, období po dlouhém a těžkém konfliktu – ale když pominu tyhle okolnosti, snažil jsem se ukázat, že lidé se podstatou nemění, mění se jen kontext. Je plno univerzálně platných témat, jež jsem do románu zahrnul, která mají zcela jasný vztah a odkaz k naší nejsoučasnější přítomnosti, třeba otázka médií a jejich věrnosti nebo například otázka marketingu, byť v knize nejde o materiální produkty, ale především ideologie a jejich pozlátko. Některé věci jsou prostě stálé a překvapilo mě, jak málo jsme schopni se z dějin poučit.
PTALA SE: TEREZA TOMÁŠOVÁ
