Pesach nazýváme svátkem jara, svátkem macesů – nekvašeného chleba, a svátkem svobody. Každé z těchto pojmenování má svůj význam a odkazuje na důležitý aspekt svátku. Možná nejpůsobivější poselství Pesachu spočívá v jeho příběhu osvobození Židů z otroctví a získání věčné svobody.

Jediný, komu jsou Židé podrobeni, je Hospodin a tato zvláštní kombinace věrné služby a závazku k Nejvyššímu a pozemské svobody provází židovství po celá tisíciletí. Svoboda je hodnota, o kterou je třeba usilovat. Nejdůležitější je proto schopnost vysvětlit, proč je svoboda tak důležitá, a vtisknout ji jako hodnotu i dalším generacím. Vyprávění příběhu je tak samotným základním stavebním kamenem židovského kulturního přežití. Rabi Jonathan Sacks, blahé paměti, na mnoha místech ve svých textech zmiňuje, že skutečným monumentem židovství není žádné místo ani památník, ale schopnost vyprávět. A to dělá z Pesachu nejústřednější svátek roku. Během sederu čteme hagadu – vyprávění o vyvedení Židů z Egypta. Je to právě Pesach, který zůstává nejpůsobivější, a mnozí Židé, již se necítí silně svázaní s židovskou tradicí, se přesto sederu účastní nebo ho sami aktivně konají.

V Brně se nachází sbírka knih z období druhé světové války. Jedná se o zhruba třináct tisíc knih, které nacisté ukradli Židům během holocaustu, ať už to bylo v protektorátních svozech, nebo se jednalo o knihy, jež zůstaly v Terezíně. Velmi významnou částí těchto knih tvoří pesachové hagady a mezi ostatními knihami jsou hagady nejčastěji podepsané, mají různé vpisky a nesou podpisy a razítka i několika generací vlastníků. Na těchto knihách se odráží síla vztahu, jejž Židé u nás před válkou měli ke svátku Pesach, rodinnému setkání a k oslavě sederu. I ve společenství, které se mohutně integrovalo a mnohdy silně asimilovalo, Pesach zůstával významným svátkem a spojnicí se staletími židovské identity.

Výjimečné postavení hagady v užívané náboženské literatuře pokračuje. Pro mě osobně jedním z nejzajímavějších publikačních počinů posledních třiceti let bylo vydání nové pražské hagady v překladu rabína Sidona. Stejně tak vnímám jako významnou hagadu Už tam budem, Mojžíši?, jež moderním a zábavným způsobem vystihuje právě onu sílu svátku Pesach a vyprávění pesachového příběhu. Hagadu přeložil také Jiří Blažek a vydal její moderní, ale úplné vydání.

Pesachový seder začíná svátečním kidušem, po kterém si myjeme ruce, ale neříkáme požehnání. To je něco, co má účastníky sederu zarazit a mají se ptát. Z jakého důvodu si pokaždé po kiduši myjeme ruce a říkáme požehnání al netilat jadajim a proč tuto zvláštní noc žádné požehnání neříkáme? Navíc dokonce po mytí rukou nenásleduje požehnání na chleba, ale pouze jíme kořenovou zeleninu namočenou do slané vody. Místo obvyklé porce chleba, kterou má začínat hostina hned po kiduši, jíme pouze malý kousek nepříliš slavnostního jídla. Těmito třemi kroky vyčerpáme hned tři úvodní části sederu – kadeš, urchac, karpas – a následuje poslední malý krok před začátkem velkého povídání. Na Jachac rozlomíme napůl prostřední ze tří macesů ležících na sederové míse nebo u ní. Jednu polovinu odložíme jako afikoman, jímž si na závěr sederu připomeneme pesachovou oběť a celý seder konzumací afikomanu později uzavřeme.

Nyní začíná hlavní vyprávění Pesachu – Magid – a tuto část začínáme prohlášením Ha lachma anja: toto je chléb bídy (nebo chudoby), který jedli naši předci v zemi egyptské. Každý, kdo je hladový, nechť se připojí. Každý, kdo je v nouzi, ať se připojí k pesachové oběti. Nyní zde, příští rok v zemi izraelské, nyní otroci, příští rok svobodní lidé. Dobře známou částí jsou čtyři otázky – ma ništana –, které pokládají děti za zpěvu tradiční melodie. Rodiče a prarodiče se dojímají, děti zažívají nervozitu ze svého pěveckého vystoupení, a navíc pro mnohé děti je to první seznámení s recitací hebrejských textů. Smyslem otázek je samozřejmě nabudit dětskou zvědavost a probudit pocit, že děti jsou součástí veliké události.

Následuje velké vyprávění o všem, co nás potkalo v Egyptě. Máme se vnímat, jako bychom to byli právě my, kdo z Egypta vycházíme. Příběh zůstává stejně aktuální každým rokem a pokaždé nacházíme něco nového, od čeho se můžeme nebo chceme osvobodit. Hagada se zabývá tím, jakým způsobem vyprávět, aby vyprávění oslovilo co nejširší posluchačstvo. Máme zodpovědět otázky jednoduché, záludné, moudré i ty, které ani nezaznějí.

Myslím, že je zajímavé se na chvíli vrátit na začátek vyprávění. Hebrejština a aramejština, které se v hagadě objevují, jsou jazyky, jež je mnohdy možné interpretovat různým způsobem a významy slov se například při změně jednoho písmena, kdy se ovšem nezmění výslovnost, mohou radikálně lišit. Dobrým příkladem je hned první věta části magid. Říkáme halachma anja – toto je ubohý nebo chudý chléb. Rabíni v Talmudu jsou ovšem zaraženi. Proč jíme chudý chléb na tak významný svátek? Je to pouze připomínka kvapného odchodu, kdy nevykynulo těsto? Má nám připomenout, že jsme v Egyptě byli otroky, a máme si vážit pohodlí, ve kterém žijeme? Nebo se jedná jednoduše o popis a maca je prostý chléb? Není v něm nejen nic kynutého, kvašeného, ale také žádné jiné než nezbytné ingredience.

Rabíni ale přišli i s jinými vysvětleními. Jedna možnost je, že se jedná o připomenutí bídy a útlaku, kterými museli naši předci projít, a my bychom měli maces jíst ve stavu truchlení (anijut). Příběh by se nás měl dotknout a neměl by být pouhým odtrženým vyprávěním vzdálených a nás se netýkajících událostí. Pokud si představíme sami sebe v hrozných podmínkách egyptských a podaří se nám skutečně vžít do situace Židů, tak nemůžeme zůstat chladní a musí se nás to hluboce dotknout.

Další názor je ten, že slovo anja (prostý, chudý) je možné číst jako odpovídání. Hebrejsky se totiž odpovědět řekne one. Tento prostý chléb je chlebem, nad nímž odpovídáme na mnoho otázek. Sederová večeře je tak mistrovským kouskem ukazujícím, jak má vypadat vyprávění. Potřebuje mít určitou formu a tomu odpovídá vysoce slavnostní prostření a dlouhá příprava, již musíme sederu věnovat. Dobré vyprávění v sobě má mít vtip a překvapení – neříkáme požehnání na mytí rukou a jíme jen kousek zeleniny ve slané vodě a na velkou hostinu čekáme až po povídání. Hlavně ale dobré vyprávění není o tom, že jeden říká věci, které nikoho nezajímají a jen ze slušnosti poslouchají. Dobré vyprávění je poučená diskuze provázená i třeba těžkými otázkami. Je diskuzí, která je prostoupená empatií a soucítěním, respektem a zároveň schopností projevit svůj názor.

Menaše Kliment
rabín Židovské obce Brno