Jeruzalémské demonstrace proti soudní reformě 18. března očima Elišky Sýkorové
„DE-MO-KRA-CIE! DE-MO-KRA-CIE! DE-MO-KRA-CIE!“ Tato slova a mnohá další se již řadu týdnů ozývají v ulicích po celém Izraeli. Zuří masivní protesty, které v historii Izraele nemají obdobu. S koncem šabatu vyrážejí do ulic mladí, staří, ženy, muži s kipami i bez nich. Lidé s vlajkami a transparenty. Všichni s jedním cílem. Vyjádřit nesouhlas s návrhem soudní reformy, kterou nyní schvaluje kabinet Benjamina Netanjahua.
Trestně stíhaný Netanjahu po předčasných volbách, které v Izraeli proběhly koncem loňského roku, sestavil nejradikálnější vládu v historii země. Do koalice přizval extrémně pravicové, náboženské strany, a spolu s nimi tedy i ty největší extremisty, jakými jsou například Itamar Ben Gvir nebo Becalel Smotrič. Oba jsou svými názory a postoji nechvalně proslulí a netají se jimi. Ben Gvir dokonce kvůli svým extrémním rasistickým názorům nebyl přijat ani do armády. Tato vláda chce prosazovat židovský charakter státu a ortodoxní směr judaismu. To však nekoresponduje s většinovou společností Izraele, která je spíše umírněná a sekulární. Je to vláda, která je hrozbou pro ženy, izraelské Araby, LGBTQ+ komunity, prostě pro všechny, kteří nejsou součástí stejného myšlenkového proudu.
Aby toho však nebylo málo, vláda přišla v únoru s návrhem soudní reformy, která by omezila pravomoci nejvyššího soudu a umožnila vládě více zasahovat do jmenování soudců, kteří dosud o svém jmenování rozhodovali sami. Vzhledem k tomu, že Izrael nemá ústavu, nejvyšší soud jako jediný může vracet zákony, které považuje za protiústavní nebo v rozporu se zákonem, a kontrolovat tak kroky vlády. Pokud by byla omezena moc nejvyššího soudu, byl by to podle mnohých Izraelců konec demokracie. Vláda chce tuto reformu schválit již koncem března, a proto nyní statisíce Izraelců protestují v ulicích a bojují o základy své demokracie. Ke zrušení soudní reformy vyzval vládu v posledních dnech také prezident Jicchak Herzog, který vyjádřil obavu z možné občanské války. Ta je podle něj červenou linií, za kterou Izrael nikdy nenechá zajít a nedopustí, aby k ní došlo. Tato linie se pak spolu s dalšími stala jedním ze symbolů protestů. No a jelikož celý Izrael nemluví o ničem jiném než o sobotních protestech, vyrazila jsem se na jeden také podívat. Konkrétně na ten před prezidentskou rezidencí v Jeruzalémě.
Šabat skončil, doprava se vrátila do normálu, město znovu ožilo a lidé vyrazili do ulic. Mnoho z nich s cílem zúčastnit se jednoho z protestů, které měly brzy započít v celé zemi. Když jsem vystupovala z autobusu poblíž prezidentské rezidence, překvapilo mě všudypřítomné ticho. Říkala jsem si, že tady přece nemůže být žádný protest. Pak jsem ale uviděla policejní auta, sanitku i protestující, kteří přicházeli sami i ve skupinkách. Všichni s naprostým klidem. Usmívali se, objímali se, vítali se. Bylo to, jako by se scházeli na pravidelné bohoslužbě, jen s tím rozdílem, že teď se přišli modlit za svou zemi a její budoucnost. Ulice se ale brzy zaplnila transparenty a vlajkami. V tu chvíli už bylo naprosto jasné, co se následující dvě hodiny bude dít. Lidé se začali srocovat kolem kroužku bubeníků, v jejichž středu stáli mladí aktivisté s ampliony. Ti za zvuku bubnů vykřikovali první z protestních pokřiků: „De-mo-kra-cie!“ Ten zopakovali hned několikrát, než přešli k dalším: „Tady nejsme v Polsku, Maďarsku ani v Íránu! Nechceme diktaturu! Demokracie! Tři autority a ani o jednu míň! Ostuda!“ Každý z pokřiků dostal svůj vlastní prostor, aby zazněl. Každý z nich byl lidmi okolo dokonale procítěn. Nečišela z nich agrese ani vztek. Volali od srdce. Najednou se však z davu vynořila skupina žen s červenými plášti a bílými čepci, kráčející v naprostém tichu s pažemi složenými před sebou. Byly to ženy z Příběhu služebnice. Tento dystopický seriál, který byl poprvé odvysílán v roce 2017, popisoval neplodnost, která sužovala Ameriku po druhé občanské válce. Jako služebnice pak byly označeny plodné ženy, které byly zneužívány a nuceny k rození dětí pro své pány a jejich ženy. Jedním z nejsilnějších poselství tohoto seriálu byla věta: „Když zmasakrovali Kongres, nikdo se neprobudil; když zrušili ústavu a svedli to na teroristy, stejně se neprobudili; říkali, že je to jen dočasné – nic se nezmění přes noc.“ Právě k tomuto poselství se odkazují i ženy v červených pláštích, které se staly jedním z nejsilnějších symbolů protestů v Izraeli. Podle nich to budou právě ženy, které jako první postihnou následky soudní reformy. To ony budou jako první vyhozeny z autobusů, už nebudou chráněny nejvyšším soudem. Obávají se, že je čeká stejný osud jako ženy v Íránu nebo Afghánistánu. Pokud dojde ke schválení soudní reformy, nikdo jim podle jejich slov nedokáže zaručit, že jejich práva zůstanou nedotčena. A obzvláště ne tehdy, pokud bude u moci skupina „fanatických mužů“. Ženy budou spolu s queer lidmi, izraelskými Araby a dalšími menšinami mezi těmi, které reformy poškodí nejvíce.
V druhé polovině protestu se pozornost obrátila k malému pódiu a mladé ženě s neuvěřitelně silným hlasem. Celý dav utichl. Přišel čas poslouchat. Na pódium přišel první z řečníků. Organizátoři protestů každý týden přizvou čtyři až pět řečníků, aby k davu na chvíli pohovořili. Jejich složení je týden, co týden jiné, vždy pestrobarevné. Profesoři, ženy, rabíni, rabínky, někdy dokonce i izraelští Arabové. Všichni mluví o rovnosti, jednotě, historii, právech. Mluví o své milované zemi. Po více než dvou hodinách byla celá demonstrace pokojně rozpuštěna za zvuku houslí a izraelské hymny, Ha-Tikvy. Ta teď více než kdy jindy symbolizuje opravdovou naději. Bylo to silné. Ten večer se po celém Izraeli sešlo více než 500 tisíc lidí, 22 tisíc v Jeruzalémě. Tito lidé ale nebyli řízeni hlavou, nýbrž svým srdcem. A věřte mi, bylo to cítit!
Eliška Sýkorová
Foto: autorka