Elise Peter Apelbaum přesně před deseti lety začala v Praze tradici ženského čtení knihy Ester. Při té příležitosti jsem si s ní povídala nejen o tomto unikátním počinu, ale i o jejích vazbách na Českou republiku, nadšení pro vzdělání i o tom, jak vnímá svoji roli rebetzin, manželky vrchního pražského rabína.

Vyrostla jste ve Francii, ale už dlouho žijete v Čechách. Jaká je vaše vazba na Českou republiku a líbí se vám tu?

Ano, jsem tu moc ráda. Moje maminka se narodila v Československu, v Piešťanech. Když jí byly tři roky, přestěhovali se do Žiliny. Každý rok jsme tam s bratrem za babičkou jezdili. Z dětství mám tedy vazbu spíš na slovenskou část Československa. Občas jsme s rodiči jezdili i do Prahy. Jazyk i kultura jsou si podobné, bylo a je mi tu tedy dobře. Není tedy náhoda, že jsem tady.

Kdy jste se do Prahy přestěhovala?

Poprvé jsem tu byla v roce 2005 na stáži v Komerční bance, kterou koupili Francouzi. Jsem vystudovaná ekonomka. O dva roky později jsem vyhrála konkurz na zajímavé místo a strávila tu dalších osmnáct měsíců. Měla jsem tady příbuzné, což mi velmi pomohlo se tu aklimatizovat.

Chodila jste v té době do židovské komunity?

Ano, samozřejmě. Pravidelně jsem se účastnila akcí Unie židovské mládeže, dokonce jsem byla zvolena do její rady. Martin Šmok mi tehdy pomáhal překládat můj proslov do češtiny. Zároveň jsem chodila na bohoslužby a měla tak možnost být součástí pobožné i sekulární komunity.

A svého budoucího muže, dnes vrchního pražského rabína Davida Petera, jste potkala v Praze?

Přesně tak. Pracovala jsem v centru Prahy. Každý den jsem chodila obědvat na obec. Poprvé jsem ho zahlédla právě v jídelně. Hned se mi líbil. Pak jsme se ještě párkrát při různých příležitostech náhodou potkali. Seznámili nás naši společní kamarádi. Vzali jsme se v roce 2011 a od té doby spolu žijeme v Praze.

Vyrůstala jste ve Francii v aktivní židovské komunitě? Jaké vnímáte rozdíly mezi svojí rodnou obcí a tou pražskou?

Vyrostla jsem v tradiční rodině, to znamená, že jsme dodržovali šabat, doma jedli košer a slavili svátky. Můj táta chodil pravidelně do synagogy a my s ním. Chodila jsem do židovské školy, z čehož tady stále čerpám. Největší rozdíl mezi těmito komunitami vidím v tom, jak je budovaná obec. Tady je jedna komunita, která má několik synagog. Někdo chodí do Staronové, někdo do Jeruzalémské, ale patříme k sobě. Ve Francii se spíš hlásíme k jednotlivým synagogám. Je krásné, co všechno se tu děje. Obec má kolem 1500 členů a dokáže tolik věcí! Máme tu košer restauraci, školu, několik školek a spoustu akcí pro různé věkové kategorie. To je opravdu obdivuhodné.

Jak vnímáte svoji roli jako manželku vrchního rabína?

Snažím se být v komunitě co nejvíc aktivní. Když jsme se přestěhovali do Prahy, manžel pracoval na obci a na šábesy v Jeruzalémské synagoze. Nejprve jsme tedy začali přemýšlet, co vylepšit tam. Pomohla jsem například založit dětský koutek, nakoupili jsme knihy, vymýšlela jsem program pro děti. Později jsem začala učit Gemaru. Poslední dva tři roky vedu týdenní kurzy pro ženy na zoomu. Při výuce vycházím z programu webové stránky deracheha.org On Women & Mitzvot (O ženách a micvot). Díváme se na halachická nařízení z pohledu žen. Hodiny mají opravdu krásnou atmosféru a jsem ráda, že je o naši zoom midrašu tak velký zájem. Jednou za měsíc také organizuji Roš chodeš party pro ženy, s rabinátem a TKC pořádáme šabatonim; když máme zahraniční hosty, děláme seuda šlišit, moje oblíbená je zpívající seuda šlišit, kterou končíme havdalou vedenou ženami. To je moc krásné. Dále individuálně připravuji dívky na bat micva, učím ženy před svatbou, a když je potřeba, zaskakuji v mikve. Spolu s manželem jsme začali velmi úspěšný projekt Šabat u rabína. Zapojil se i rabín Sidon, s kterým se po měsíci střídáme. Je to opravdu hezké. Chodí lidé, které známe, ale hlásí se i lidé, kteří se normálně našich aktivit neúčastní.

Před deseti lety jste začala krásnou tradici ženského čtení Megily Ester (Knihy Ester). Tento rok se ve Vysoké synagoze konalo již podesáté. Jaké to bylo?
Nemám slov. Za těch deset let jsou naše čtení čím dál krásnější a profesionálnější. Bylo to krásné, bylo to silné, bylo to veselé.

Jak tento nápad vznikl?

Můj prvorozený syn Ethan Šimon se narodil tři dny před Purimem. Ten jsem strávila v porodnici a poprvé od mojí bat micva jsem neslyšela na Purim čtení megily. A tak jsem si řekla, že se ji celou naučím číst. Nejen kvůli sobě, ale i pro ostatní, kteří třeba budou v nemocnici nebo nebudou moct z nějakého důvodu přijít do synagogy. Pro tento případ jsme si s manželem jeden svitek megily koupili domů. Do učení jsem se rozhodla zapojit i ostatní ženy. První rok nás myslím bylo osm. Postupně se přidávaly další a letos nás bylo už přes třicet!

Jak se na čtení připravujete?

Začínáme dva měsíce dopředu. Nejprve megilu rozdělíme podle počtu a schopností jednotlivých účastnic. Některá zvládne celou kapitolu, některá jenom několik veršů. Příprava je velká radost, protože někdy ta, co má jenom dva verše, pracuje víc než ta, co zvládne celou kapitolu, protože teprve začíná. Na konci jsme vždy náramně spokojené a pyšné na to, že jsme to zvládly. S přípravou nám pomáhá rabi Dushinsky, který se čtení účastní pro případ, že by některá žena nedorazila a on ji mohl nahradit. Výhledově bych ale chtěla dosáhnout toho, abych ji uměla přečíst celou sama a byla to čistě ženská záležitost.

Nedávno jsem dělala rozhovor s vaším mužem a bylo zřejmé, že i pro něj je vyučování velmi důležité. Oba mu věnujete spoustu času.

Ano, vzdělávání je pro nás pro oba moc důležité. V dalším studiu mě velmi podporuje. Minulý rok jsem se pustila do velmi náročného vzdělávacího programu pro budoucí joacot halacha, ženské poradkyně židovských zákonů. V Izraeli ten program funguje dvě desetiletí, v Americe kolem deseti let. Zatím je na světě jenom něco kolem 150 těchto poradkyň. Je to úžasně zajímavé studium. Intenzivní, ale ohromně přínosné. Židovské zákony studujeme opravdu do hloubky. Kromě toho máme ale i hodiny psychologie či medicíny. Výuka probíhá každý den od čtyř odpoledne do deseti. Bez pomoci manžela a rodiny bych to nezvládla. Doufám, že po složení závěrečné zkoušky budu moct pomáhat ženám v České republice i ve Francii.

Máte čas si přečíst i něco jiného? Máte svého oblíbeného autora?

Je pravda, že teď čtu méně než dřív. Ráda čtu francouzské romány, doporučuje mně je tatínek. Vždycky když narazí na něco opravdu výjimečného, knihu mi pošle. Teď čtu například zajímavou americkou knihu o tom, jak vytvořit židovskou komunitu, v níž se budou cítit všichni dobře, o tom, jak zapojit například asimilované rodiny, queer lidi, lidi s postižením. Moc se také těším na sidur Bejt Simcha. To je skvělý projekt. My jsme na obec kdysi pořídili fonetický sidur, ale je v angličtině, a i ta fonetika vychází z angličtiny. Takový sidur, jako je Sulam Ja’akov, tu opravdu chyběl.

A na závěr, kdybyste měla shrnout esenci judaismu, co byste ráda předala svým dětem?

Hlavně si přeji, aby v židovství pokračovaly. Aby chodily do synagogy, modlily se a dodržovaly šabat. Myslím si, že vztah s Bohem je velmi důležitý a modlitba není jen pro Boha, ale i pro nás. Byla bych ráda, aby si to uvědomily. Šabat je krásný. Obzvlášť v dnešní uspěchané době, kdy trávíme tolik času s elektronikou, je šabat důležitý.

RADKA LÍM LABENDZ
FOTO: archiv Elise Peter Apelbaum