Už v názvu má tohle město pozitivní charakteristiku – bylo dobré, tedy dostalo jméno Dobruška. Německy ho nazývali Gutenfeld. V tomto příjemném východočeském příhraničním městě v podhůří Orlických hor mělo usídlení Židů poměrně dlouhou tradici. Jakou? To jdeme zjistit do městského muzea, které sídlí na Šubertově náměstí. Najdeme ho pouhých sto metrů od hlavního dobrušského náměstí s vysokou radnicí uprostřed, které je pojmenované po zdejším slavném rodákovi F. L. Věkovi, jak si Alois Jirásek upravil jméno F. V. Heka pro svůj pětidílný román z doby národního obrození.
Už v samotné budově dnešního muzea najdeme první židovské stopy – jeho stálá expozice je věnovaná historii města a ve třetí části poznáme „Příběh dobrušské obce židovské“. Dům čp. 45 sloužil nejspíš již od roku 1721 jako obydlí rabína, ale kromě rabinátu tu sídlila i židovská škola. Jednopatrová muzejní budova je propojená se sousedním domem čp. 646, zdejší synagogou, která byla postavena v roce 1866, kdy nahradila starší synagogu z roku 1722. Dnes v hlavní místnosti už aron ha-kodeš nenajdeme, svitek tóry je vystaven v jedné z muzejních vitrín, řady židlí v synagoze ale napovídají, že dál slouží jako kulturní prostor. A nad hlavami návštěvníků září šest světel na lustru v podobě Davidovy hvězdy.
Několik vitrín mapuje historii zdejší židovské komunity. První vyznavači judaismu se v Dobrušce objevují patrně již před rokem 1545, kdy je zmiňován jistý Jakub z Dobrušky, přičemž mohlo jít o lidi právě vypovězené z královských měst. Písemné doklady o tom však již nejsou k mání, vzaly za své při četných požárech města. V zachovaných pramenech jsou až v roce 1618 v Dobrušce doloženy čtyři židovské rodiny. Ale osídlení se mírně rozrůstalo, v roce 1654 zde žilo již čtrnáct osob ve věku přes dvacet let. V záznamech je, že zdejší Židé museli platit kontribuci – zvláštní daň ve výši čtyř rýnských zlatých. To bylo poměrně málo, zjevně nešlo o žádné boháče, těm by vyměřili daň o dost vyšší.
Jak se dávní obyvatelé jmenovali?
V roce 1702 zde anály zaznamenaly devět židovských rodin, roku 1757 tu žilo už zase jen osm rodin a roku 1783 pak šest rodin s patnácti dětmi. Poprvé však známe jejich jména a povolání – byl to například Aron Isac, pachtýř pánské koželužny a obchodník střižním zbožím, Bernard Israel – střižní zboží, Moyses Samuel – podomní obchodník, a také Estera Marcin, chudá vdova „bez jakéhokoliv obchodu“, zato se šesti dětmi…
O deset let později už byl ve městě i kantor a zároveň šochet. Objevují se zde jména Frank, Pick, Wertheimer a Kisch, o pár let později Bek, Löwy, Weiss, Habermann, Fleischer, Thon, Bergmann, Ledeč, Kornfeld… Tyto soupisy již odrážejí nařízení o zavedení stálých osobních a rodinných jmen v roce 1787.
V roce 1718 byl vydán i tzv. translokační reskript zakazující židovskému obyvatelstvu bydlet mezi křesťany a nařizující jejich soustředění do ghett. V Dobrušce tehdy došlo i k vybudování jakési prkenné ohrady, která židovské domy oddělovala od ostatních obyvatel. Ta zmizela až po požáru města roku 1806. To už ale dávno platilo regulační opatření z let 1726–1727, jež stanovilo přísný „numerus clausus“ pro počet židovských rodin, a vydán byl i známý diskriminační familiantský zákon, který stanovil, že pouze prvorození synové familiantů mají právo uzavírat sňatek. Další potomci byli nuceni zakládat své rodiny v cizině.
Ne každý je tvuj přítel
Zajímavý je také záznam, který dokazuje, jak málo přátelsky se k Židům chovali někteří katoličtí úředníci a náboženští preláti. Regent panství sousedního města Opočna nařídil, „aby v židovských domech směrem ke kostelu se nacházející okna a dvířka zatlučena byla“. Ještě dál zašel královéhradecký biskup Václav František Karel z Košína, který navrhl dobrušské vrchnosti zrušit smlouvu z r. 1721 o pronájmu domu Židům a žádal, aby nově postavená synagoga byla odstraněna a Židé vypovězeni… Hrabě Rudolf Colloredo však byl charakter a biskupovi nevyhověl.
V roce 1806, na 9. května, město vyhořelo. Požár zachvátil i všechny židovské domy včetně synagogy. Nová pak byla postavena na jiném místě. A o šedesát let později se požár opakoval, dokonce dvakrát v jednom roce – padlo mu za oběť 76 domů ve městě a mezi nimi opět synagoga.
Na začátku 20. století má Dobruška necelé tři tisíce obyvatel. A z toho počtu je, jak je v záznamech uvedeno, 69 Židů a pouze 21 evangelíků… Těch ale rychle přibývá.
Jistou kuriozitou je židovské příjmení dané po městě Dobruška – což ale bylo v období nuceného přijímání příjmení dosti běžné, že se Židé jmenovali po městě, odkud pocházeli. V Brně žil významný rod nájemce zájezdního hostince na okraji města – Jakoba Mosese Dobruschky. A brněnský dům Dobruschků byl koncem 18. století sídlem Jakoba Franka, vůdce sekty tzv. frankistů, kteří se protivili Talmudu i rabínským autoritám.
Tajemství v trezoru
Už od 19. století a pak silněji v průběhu první republiky probíhal mezi místními Židy postupný asimilační proces na základě občanských principů a s ním docházelo i k oslabení významu náboženství. Židé už mohli v rámci města žít kdekoli a vybírat si jakékoliv zaměstnání. Některé rodiny byly až transparentně ateistické, jako například rodina Ing. Arnošta Taussiga, který se zbavil typicky židovského příjmení a přijal české jméno Tomský.
Nejhorší chvíle samozřejmě čekaly na dobrušské Židy za druhé světové války. Zdejší židovská obec přestala formálně existovat v roce 1941. Koncem roku 1942, přesně 18. prosince, odjel transport do Terezína – a z jednatřiceti osob se nikdo nevrátil… Celkem bylo během holocaustu 42 židovských obětí včetně šesti dětí. Útrapy věznění přežilo jen pět Židů z Dobrušky… Jediný, kdo ve městě po válce zůstal, byl Oskar Fantl. Vrátil se z Terezína a dožil se roku 1965. Židovskou obec již nešlo obnovit, minjan by se nikdy nesešel.
Dokumenty umožňující rekonstruovat osudy místních Židů měly podivuhodné osudy. Teprve nedávno byly objeveny listiny týkající se financí dobrušské židovské obce, když se podařilo otevřít trezor v prvním patře synagogy. A ještě záhadněji se objevily dokumenty ze 40. let o dobrušské obci. Když se v 50. letech likvidovaly listiny na zdejším národním výboru, někdo ze zaměstnanců složku s nápisem Židé určenou ke skartaci sebral a uschoval. Koncem 20. století ji po prostředníkovi předal muzeu v Dobrušce – ale pod slibem, že nikdy nebude vyzrazeno jeho jméno!
Dobrušská rarita – historická mikve
Jednou z rarit dobrušského rabínského domu je zachovalá mikve. Tato rituální lázeň pochází pravděpodobně už z první čtvrtiny 18. století a najdeme ji v bývalém rabínském domě na Šubertově náměstí, ve sklepní místnosti, která je zřejmě nejstarší částí domu – má také valenou klenbu. Mikve je vydlážděná opukou a měla kdysi dřevěný obklad. Vodní pramen, který ji má napájet, je už sotva patrný.
Mikve zřejmě přežila ničivé požáry domů zdejšího ghetta, byla však už dávno zapomenuta, nejspíš ji přestali používat již hluboko v 19. století. Musela být proto znovu objevena, což se stalo v roce 1995.
Hrdinou objevitelského příběhu je dobře známý historik umění PhDr. Arno Pařík, dlouholetý pracovník Židovského muzea v Praze. V dubnu roku 1995 prohlížel někdejší rabínský dům a zašel i do sklepa. Podle svědků šel intuitivně rovnou do pravého rohu místnosti se slovy „Tady by mohla být mikve“. Párkrát kopl do země – a opravdu tu historickou rituální lázeň, o níž neměli pracovníci muzea tušení, snadno objevil. Konzultoval jsem tenhle příběh nedávno přímo s Arno Paříkem a potvrdil mi, že to tak opravdu bylo.
Už v září onoho roku 1995 byla sklepní místnost s mikve zpřístupněna návštěvníkům muzea.
A na závěr v Dobrušce zamíříme – kam jinam než na hřbitov. Je pochopitelně na okraji města, jak už tak židovské hřbitovy bývají, u silnice na Křovice, která už byla zrušena. Prostě zapomenuté místo. Založen byl v roce 1675 a nejstarší náhrobky jsou datovány do roku 1688. Samotný hřbitov je překvapivě rozlehlý, ostatně byl několikrát rozšiřován, naposledy v roce 1881. Pohřbívali se zde totiž Židé i z okolních měst. Poslední zesnulý sem byl uložen v únoru 1942. Ve městě samozřejmě už dávno nepracuje ani Chevra kadiša, která mívala koncem 19. století až třicet členů. Dnes už sem ani není koho pohřbívat…
LUBOR FALTEISEK
Foto autor