Od osobních příběhů k legendám – a zase zpátky
Příběh vlastních prarodičů, kteří se jako Židé po šťastně přežité válce přestěhovali z Prahy do Austrálie, se pokouší co nejpravdivěji vyprávět u nás zatím neznámý australský spisovatel Bram Presser v knize Hrst hlíny. A ačkoliv jde o román a ty bývají zcela smyšlené, je tato kniha založena na pravdivých úhelných bodech jejich života. Autor s českými kořeny, který měl už za sebou účinkování v divoké židovské punkové kapele Yidcore, se až po jejím rozpadu v roce 2009 pustil do psaní. Nejprve psal sloupky do The Australian Jewish News a literární blog vtipně pojmenovaný Návnada pro knihomoly. Až v roce 2011 napsal Presser, který je ročník 1976, své první „zkušební“ povídky. A už ty první dvě, které můžeme přeložit jako Babylonský vězeň a Drobky, měly úspěch a autor si v roce 2011 odnesl hlavní cenu v povídkové soutěži. V interview pak Presser řekl, že jde o část románu, který napíše během několika let… A slib opravdu dodržel.
A 28. srpna 2017 vyšla Bramu Presserovi první kniha s tajuplným názvemThe Book of Dirt, která se k nám dostává v českém překladu Olgy Bártové jako Hrst hlíny. Její charakteristika slibuje, že jde o román o lásce, rodinných tajemstvích a o židovských mýtech. Kniha do roka získala tři literární ceny – v USA byla oceněna Národní židovskou knižní cenou za prvotinu. V ocenění padala slova, že jde o nevšední příběh o přeživších holocaustu, lásce a o pátrání po rodinných kořenech…
Zároveň má kniha zobecňující rovinu, když se konkrétní lidské osudy, jež by jinak nejspíš zmizely natrvalo v propadlišti dějin, zobecňují, osobní zkušenost se proměňuje ve vznikající legendu, která nadále funguje v mezigenerační rodinné „výměně informací“.
Románová prvotina Brama Pressera je vystavěna na bázi faktů, které se autorovi podařilo zjistit, i když prarodiče z matčiny strany o svých otřesných válečných zážitcích v nové australské vlasti nikdy nemluvili. Rodina si proto kolem jejich minulosti známé jen v obrysech vytvářela vlastní mýty – děda Rand byl prý v koncentračním táboře učitelem… Pocházel sice ze Zakarpatska, ale odešel až do Prahy a stal se tam doopravdy učitelem, i když v židovské škole. Babička Roubíčková však musela v koncentráku tahat těžké železniční pražce… Oba pak prošli Osvětimí a naštěstí přežili. Realita jejich tradovaného osudu však tak jednoznačně přímočará, jak se původně zdálo, nebyla. V jejich předpokládaném životním příběhu se po smrti obou objevují nové informace, které do mýtů nezapadají. A poněkud jinou verzi starých příběhů vypovídají i dopisy objevené ve staré krabici od bot, kterou u sebe ukrývala babiččina sestra. Další, prakticky až detektivní pátrání po osudech předků autor provedl v jeruzalémském památníku Jad Vašem. Navštívil i Osvětim a Terezín v bývalém Československu.
Presserovo dílo můžeme nazvat doku-román, protože se snaží dofabulovávat jen ta opravdu bílá místa, o nichž toho reálného ví nejméně, ale i tam vše zapadá do daného rámce, umocněného vypravěčskou bravurou australského debutanta.
Nejen samouky potěší nová učebnice
S vydáváním dobře zpracovaných učebnic „nejen pro samouky“ má nakladatelství Leda bohaté zkušenosti a zřejmě se setkává i s kladným přijetím u zájemců o cizí jazyky, když portfolio svých učebnic stále rozšiřuje – dnes má Leda na kontě už 34 jazyků nejen z Evropy. Zbrusu nová Hebrejština nejen pro samouky, laděná přirozeně do izraelských barev – modré a bílé, vyšla z pera Lucie Šmejkalové. Na dvou stech osmdesáti pěti stranách přináší pětadvacet oddílů, tedy lekcí, a po každé třetí z nich dojde na opakování ne zcela snadného učiva. Prvních sedm lekcí je zasvěceno hebrejskému písmu a základní gramatice. V těch dalších se seznámíme s tématy z běžného života a naučíme se jevy, jež tvoří podstatu hebrejské gramatiky. Velkým plusem jsou pak desítky doprovodných ilustrací. Kdo projde všemi lekcemi, měl by porozumět mluvenému i psanému projevu a být schopen běžné komunikace. Absolvent si osvojí zhruba tisíc slov a běžných frází.
Prastarý semitský jazyk, byť byl zmodernizován, se širšímu rozšíření brání nejen užíváním své vlastní, 22souhláskové „abecedy“, v níž jsou samohlásky jaksi odsunuty na druhou kolej, ale i pro nás obráceným čtením zprava doleva. Se špetkou nadsázky snad můžeme říct, že i tak ale projevuje k čím dál širší partě studujících přátelský vztah – tím, že si všichni tykají, neb ivrit vykání nezná…
Výklad se snaží postupovat přijatelným tempem, velkým přínosem jsou názorné barevné ilustrace, kterých je v učebnici spousta. Kniha se zaměřuje také na izraelské reálie, takže může být opravdu dobrou pomůckou při cestě do Izraele… A na místě pak taky může turista zjistit, že jeho přízvuk ještě není dokonalý, i když význam slovíček zná. Ony specifické „chrčivé“ zvuky, jež Izraelci vydávají, holt z učebnic nastudovat nelze, a tak je o důvod víc navštívit Zemi zaslíbenou…
Je velkou výhodou, že tato učebnice je vhodná jak pro samouky, tak pro studium v kurzu pod vedením učitele.
LUBOR FALTEISEK