„Vším, čím jsem byl, byl jsem rád,“ bylo motto Arnošta Bergmanna, z’l, bývalého předsedy Židovské obce v Plzni, od jehož náhlého úmrtí uplyne tento měsíc už rok.
Když zemře Žid, je zvykem držet šiva (od hebrejského slova laševet, sedět) – rodina i přátelé se sejdou, pokud možno přímo v domě zemřelého, dle zvyku sedí na podlaze, jedí, pijí a při tom vzpomínají. Vyprávějí si, prohlížejí fotografie, hovoří o tom, jaký zemřelý byl, co měl rád a co nerad, vzpomínky se hrnou jedna přes druhou, lidé mluví a vlastně tak podstupují jistou formu terapie. Vždyť vzpomínat na někoho, kdo odešel, a mluvit o něm nám vlastně přináší úlevu.
V prosinci 2021 náhle zemřel Arnošt Bergmann, který v letech 1992–2006 předsedal Židovské obci Plzeň. Šiva za něj však neproběhla. Proč, to si nejspíš čtenář domyslí sám – Arnošt nebyl jediný, kdo se oženil (a později i rozvedl, z manželství se narodila dnes už dospělá dcera) s nežidovskou partnerkou, v naší zemi věc zcela běžná. Svědčí sice o veliké asimilaci Židů, na druhou stranu znamená i potíže v případě, jako je ten Arnoštův. Šiva se nekonala, protože nebyl nikdo, kdo by ji držel.
Smyslem tohoto článku je tedy zpětně, po roce, na Arnošta zavzpomínat a připomenout si ho – jaký byl a jaký byl jeho život, co dělal, co měl rád… Pojďte tedy s námi, milí čtenáři, vzpomínat s těmi, kdo ho znali, na Arnošta Bergmanna. Jistě by byl rád.
Arnošt Bergmann se narodil v roce 1955 v Teplicích. Oba jeho rodiče přežili holokaust. Ještě když byl velmi malý, přestěhovala se rodina do Plzně, kde jeho tatínek získal místo foukače technického skla na Lékařské fakultě UK. Po dokončení základní školy nedostal Arnošt doporučení ke studiu na střední škole, vyučil se proto prodavačem. Na dobu učňovských let vzpomínal jako na krásná léta, protože na celé škole byli pouze čtyři chlapci, zato však spousta děvčat. Míval tehdy dlouhé vlnité vlasy a byl považován tak trochu za rebela, takže spolužačkám se určitě líbil. Po vyučení pracoval v obchodě. Když pak někde nad ním rozhodli, že místo toho půjde dělat skladníka, nedal se a místo do skladu zamířil na poštu, kde právě hledali nového příručího. „Příručí, co za nic neručí,“ říkával o sobě s úsměvem. Z pozice příručího už nebylo daleko k pozici pojišťovacího agenta, ze které se nakonec vypracoval tam, kde si ho většina z nás pamatuje – na pozici ředitele pobočky pojišťovny Kooperativa v Plzni.
Ke svému židovství přistupoval vzhledem k podmínkám, které tehdy panovaly, zodpovědně. Dětství a dospívání v židovské rodině v Plzni v 60. a 70. letech 20. století určitě nebylo nejjednodušší.
Arnoštova starší sestra Eva vypráví o jejich dětství: „Bylo mi pět, když máma přinesla domů uzlíček a v něm Arnošta. Pojmenovali ho po jednom z tatínkových bratrů, který nepřežil holokaust. Když byly Arnymu tři roky, maminka onemocněla, a protože se o nás tatínek nemohl postarat, musela jsem ke známým a Arny do dětského domova v Krupce u Teplic. Když pak dostal tatínek místo v Plzni a k němu i byt, maminka se zotavila a všichni jsme byli zase pohromadě. Jinak v Teplicích i pak v Plzni jsme chodili na židovskou obec a pamatuju si, že tam byla docela legrace. Doma jsme nejedli košer a šabat jsme nedrželi, ale na obec na oslavy svátků jsme docházeli pravidelně. Maminka nám vždycky říkala, jak by věci měly být, třeba že bychom měli mít dvoje nádobí, ale taky hned dodávala, že na to nejsme vybavení a že o tom nesmíme nikde mluvit, protože už kvůli tomu s tatínkem jednou zavření byli. V tom, co se smí říkat mimo domov, a co ne, jsme s Arnýskem byli výborně vycvičení. Vánoce jsme dělali doma, Chanuka byla na obci. Na Pesach jsme jedli macesy, ale i chleba, maminka dělala polévku s macesovými knedlíčky a pamatuju si taky macesy smažené s vajíčky, to jsme měli moc rádi.“
Jana Baumová (v době Arnoštova předsednictví pracovala na Židovské obci v Plzni jako sekretářka) vzpomíná: „Arnošt byl o 12 let mladší než já, takže než jsme oba začali pracovat pro obec, moc jsme se neznali. Byl výborný šéf a obci se obětoval opravdu na maximum, skvěle se s ním spolupracovalo. Měl ohromné pochopení pro druhé a velké srdce.“
Štěpánka, partnerka: „Místnost se rozzářila, když vešel. V mládí vytáčel každou holku a až do smrti miloval španělské tance. ‚Až zhubnu, tak to spolu roztočíme,‘ říkal mi. Ale i když díky dietě zhubl 20 kg, nestihli jsme to. Židovství miloval a hodně mu na něm záleželo, stejně tak mu záleželo na židovské obci, na lidech. Skoro se rozbrečel, když jsem doma vystavila věci, které měl po mamince: svícny, menoru…“
Jiří Bednář, člen ŽO Plzeň: „Chodili jsme spolu na kurzy hebrejštiny k paní doktorce Hamáčkové. Arnošt s hebrejštinou bojoval, ale šel na ni s humorem. Hodně jsme se u toho nasmáli, třeba když něco překládal, řekl schválně ‚hospodyně‘ místo ‚Hospodine‘, aby byla legrace.“
Jana Žáčková, členka ŽO Plzeň: „Naposledy jsme se viděli pár měsíců před Arnyho smrtí. Po delší době přišel mezi nás na Kabalat šabat a byl nadšený z toho, jak ‚to žije‘. Zároveň bručel, protože měl nařízenou přísnou dietu a z našeho šabatového stolu si nemohl vzít skoro nic. Jeho slovo mělo na obci váhu a respekt. A coby platný člen minjanu chybí dodnes: byl jedním z těch, kdo si čas prostě udělali, pokud bylo třeba.“
Na závěr článku se ještě na okamžik vydejme do nežidovského světa, kde byl Arnošt Bergmann rovněž činný a pomáhal, kde se dalo.
Vlasta Faiferlíková, ředitelka plzeňského centra Totem, které podporuje aktivizaci seniorů a vysílá dobrovolníky po celém Plzeňském kraji: „Arnošt nám díky svému velkému srdci a vysokému postavení v Kooperativě neuvěřitelně pomáhal. V roce 2012 jsme dostavěli novou budovu našeho centra, ale neměli jsme už peníze na nic dalšího, prostě nový, ale prázdný dům. Oslovili jsme Arnošta. Mohl říct, že nemá, a neřešit to. Místo toho nám do dvou týdnů sehnal nábytek z pobočky Kooperativy v Praze, kterou právě rušili. Jejich kávovar jsme používali ještě nedávno, nábytek používáme dodnes a našim klientům je díky němu u nás dobře. Kdykoli bylo potřeba peněz na něco, co nevydělávalo, výlety pro seniory, přednášky, cokoli, co bylo potřeba, Arnošt sehnal.“
Klára Malánová, zaměstnankyně Kooperativy, a. s.: „Arnošt miloval obchod a všechno, co k němu patřilo. Úplně zářil, když mohl něco prodat nebo koupit, byl to prostě jeho život. Neposeděl, vždycky musel být se všemi v kontaktu, bavit se. Jednou jsme jeli někam autobusem a on jako vždycky chodil uličkou a se všemi se bavil. Najednou musel řidič zabrzdit a Arnošt letěl, narazil na přední sklo, to se vysypalo, ale Arnoštovi se nic nestalo. Dělali jsme si pak z něj legraci, že má hlavu opravdu tvrdou a vydrží všechno.“
Tolik o Arnoštu Bergmannovi od těch, kdo ho znali. Snad tento článek pomohl představit Arnošta i těm z vás, kdo ho neznali. Bude-li to možné, zapalte svíčku a vzpomeňte. Zemřel 9. tevetu 5782, tj. 13. prosince 2021 (datum 9. tevetu připadá tento rok na 2. ledna 2023).
Jana Žáčková