Hebrejky. Biblické matky, démonky, královny i milenky. Tak se jmenuje kniha komentátora, biblisty a hebraisty Jana Fingerlanda. Autor v ní zkoumá, jak příběhy biblických hrdinek chápali v průběhu staletí rabíni, křesťanští teologové, umělci, lingvisté a psychoanalytici, ale také různé sekty, jejichž interpretace jsou dnes zapomenuty.

Starý zákon je často velmi krutým a krvavým čtením. Proč tomu tak podle vás je?

Myslím, že tomu tak ve skutečnosti není. Krutý je život, zejména ten, který je popsán v bibli. Když si budete číst například české středověké dějiny, dočtete se o mnohem větších ukrutnostech, páchaných s mnohem větší frekvencí. Navíc bible, respektive bibličtí autoři, se v líčení hrůz moc nevyžívali, prostě vždy jen konstatovali, že se něco hrozného stalo a šli od toho. Když si vezmete do ruky třeba Homéra, kde se vraždění a zabíjení popisuje dopodrobna, dokonce s určitým zaujetím, vyvstane ten rozdíl dost jasně.

Do jaké míry lze Starý zákon vnímat jako historický pramen?

Jen velmi omezeně. Nejstarší události jsou zcela nehistorické. Ty pozdější, třeba panování královny Jezábel, jsou už sice reálné, je ale otázka, zda máme brát vážně vše, co se o této panovnici v bibli dočteme. Text totiž často vypovídá více o pisateli než o tom, co popisuje.

Jak to myslíte?

Každý z biblických autorů píše ze své historické a sociální pozice, hájí nějaké zájmy, nebo nemá všechny informace. Současně ale platí, že řada nedávných archeologických průzkumů dokládá zpětně to, co se v bibli dočteme. Třeba když se objeví pečeť se jménem osoby, která je v bibli jmenovaná jako královský úředník v dané době. 

Znamená to, že postavy, jako je královna ze Sáby nebo Salomé, mohly skutečně žít?

Co se Salomé týče, je to novozákonní postava, a Nový zákon patří k nejmladší části bible. Řada postav, jež v něm vystupují, je zcela reálných. Skutečně žily. Třeba právě Salomé, jejíž existence je doložena i z jiných pramenů. U královny ze Sáby, která měla být o tisíc let starší, je to trochu složitější. Vždyť toho moc nevíme ani o jejím hostiteli, králi Šalomounovi, tedy kromě toho, co nám o něm říkají biblické texty.

Není tedy jisté, že Šalamoun žil?

Král toho jména pravděpodobně žil, ale pokud bychom se přesunuli do jeho doby, podali bychom o jeho panování nejspíš trochu jinou zprávu než biblická Kniha Samuelova nebo Kniha Letopisů. Takže královna ze Sáby je spíš literární postava. Království, kterému měla vládnout, existovalo, ale z pramenů, jež jsou k dispozici, nevíme nic o tom, že by mu před třemi tisíci lety vládla žena. Sama bible se ovšem nesnaží být „historickou knihou“ v novověkém slova smyslu. Její autoři spíš předávají nějaký vzkaz, který považují za důležitější, než je faktická správnost.

Můžete to vysvětlit?

Dám vám příklad. Příběh Adama a Evy nemusíme chápat jako historický záznam o prvních příslušnících Homo sapiens, ale jako „vysvětlující příběh“ o tom, kdo je muž a kdo žena, na čem je založen jejich vztah, a podobně.

Často citujete rabínské komentáře, čerpáte z nich. Můžete je nějak charakterizovat?

Biblický text, jeho čtení a neustálé rozebírání, a vznik rozsáhlé ústní tradice kolem něho, to je vlastně jádro židovství. Je to náboženství četby. Do určité míry to samozřejmě platí i pro křesťanství, které tyto texty převzalo, a částečně i pro islám, protože řada biblických motivů se objevila i v koránu a následné muslimské tradici. Co se židovských komentářů týče, ty vznikaly často ve snaze různě domyslet motivy, které jsou v bibli jen nakousnuty, nebo nějak přemostit rozpory, které se v biblickém textu objevují. Někdy jsou to celkem divoké věci, jindy je znát značný fabulační talent, a samozřejmě zaznamenáme i pokusy o obranu nějakého názoru proti jinému.

Ve své knize upozorňujete také na případy, kdy se vyznění určitých pasáží změnilo kvůli nepřesnému překladu do moderních jazyků. Myslíte, že šlo o záměrnou cenzuru?

Někdy se asi opravdu dá mluvit o cenzuře, nebo přinejmenším o snaze překladatelů vyznění některých pasáží a událostí trochu zmírnit. Vezměte si například známou scénu označovanou obvykle jako Šalomounův soud. Moudrý král má rozhodnout, které ze dvou žen patří dítě, a protože nemá žádné indicie, podle nichž by to bezpečně zjistil, prohlásí, že dítě je nutné rozpůlit. V tu chvíli podle reakce pozná, která z žen je skutečnou matkou. Tyto ženy, které měl Šalomoun soudit, jsou zřetelně prostitutky, což má pro příběh svůj význam, ale v mnoha překladech nebo dalších přepracováních se to nezmiňuje.

Proč vlastně?

Nejspíš proto, aby věřící nebyli pohoršeni. Přitom nejde o to, že by bible byla vulgární. Spíš chápe sexualitu jinak, nesnižuje její význam, ale také kolem ní nevyvolává takové napětí, jaké vznikalo v pozdějších staletích. Prostě ji bere jako součást lidské přirozenosti – lidé přece kdysi pojedli ze stromu poznání a od té doby jsou si vědomi rozdílu mezi nahotou a jejím opakem. Bible má vůbec skeptičtější, možná realističtější pohled na lidi. Ani ta nejvýznamnější postava z toho nevychází skvěle, včetně Mojžíše nebo Abraháma a Sáry.

Zaujal mě příběh Marie Magdaleny. Popisujete, jak došlo po smrti Ježíše k jejímu upozadění. Mám tomu rozumět tak, že její skutečný význam byl mnohem větší, než dnes církev připouští?

Co se týče Marie Magdaleny, nejen můj pocit, ale i mnoha odborníků je, že tato žena hrála asi silnější úlohu, než jakou jí přiznávají evangelia. I ta totiž vznikala z určitých pozic, třeba už trochu nedůvěřivých k veřejné úloze žen. Nicméně i samy novozákonní texty naznačují, že Marie Magdalena byla pravděpodobně ekonomicky nezávislá a Ježíšovu skupinu při cestě po krajině nejspíš nějak materiálně podporovala. Objevuje se také v důležitých okamžicích Ježíšova života i smrti, ale pak při zakládání církve jako by její význam vyvanul. Z dalších textů je znát, že zatímco Ježíš měl vůči ženám dost otevřený přístup, jeho následovníci, často prostí muži, byli mnohem tradičnější lidé, a to i ve srovnání s tehdejší společenskou elitou.

Naopak čtenáře až zarazí, jak málo se toho v bibli píše o Panně Marii. Přitom ta je dnes ústřední postavou křesťanské víry…

Skutečně se v biblických textech objevuje jen párkrát a nedozvídáme se nic o jejích názorech nebo vlivu na jejího syna. V počátcích křesťanské církve, možná ještě během Ježíšova kazatelského působení, zřejmě žádný kult „Matky Boží“, jak ho známe dnes, neexistoval, a proto se i novozákonní texty o Panně Marii moc nezmiňují. Dokonce se zdá, že to vypovídá o určitém napětí mezi Ježíšem a jeho biologickou rodinou. Podobně jako v případě Máří Magdaleny platí, že v chápání těchto postav, v literárním zpracování jejich příběhu a v jejich pozdějších interpretacích, se odehrála během staletí řada složitých procesů, někdy vzájemně rozporných. Také to se snažím v Hebrejkách popsat.

PTAL SE DAN HRUBÝ