V neděli večer 25. září zahajujeme modlitbami v synagogách Nový rok –5783, jehož příchod slavíme dva dny, 26. a 27. září čili 1. a 2. dne měsíce tišrej. Novému roku 5783 ראש השנה předchází poslední měsíc židovského kalendáře, elul (od 28. srpna do předvečera Roš hašana 25. září).
Měsícelul nazýváme měsícem kajícných modliteb a milosrdenství – חודש סליחות ורחמים. Poslední měsíc končícího roku by měl být celý věnován retrospektivě našich činů, které jsme vykonali během roku 5782. Jistě, má se jednat o naše ne zrovna chvályhodné činy nebo chování, které, pokud jsme tak již neučinili, bychom měli neodkladně napravit. Pro nápravu našich poklesků je nejpříhodnější právě měsíc elul. To abychom zahájili nový rok, pokud možno, bez hříchů. Tradice učí, že právě v měsíci elulu je nám Hospodin nejblíže. Takový stav
Hospodinovy blízkosti lidem nazýváme מלך בשדה čili “Král je v poli”.
Byl jednou jeden moudrý král, který spravedlivě a dobře vládl své zemi. Byl milostivý ke svým poddaným a snažil se, aby pod jeho vládou byli šťastní a cítili se dobře. Jednou nechal král zveřejnit výzvu, že každý, kdo má nějakou prosbu, může se kdykoliv dostavit do jeho královského paláce a osobně mu ji přednést. Panovník byl však překvapen, že se lidé do jeho paláce nehrnou. Zanedlouho si král uvědomil, že není tak jednoduché pro prosté lidi přijít jen tak do královského paláce a předložit panovníkovi své prosby, nemluvě o tom, že většina poddaných žila mimo hlavní město. Král se tedy rozhodl, že naopak on půjde vstříc lidu. V doprovodu svých úředníků a služebnictva zahájil svou cestu po svém království. Navštívil každé město, každou ves a všude vyslechl prosby svých poddaných. Kamkoliv král se svým doprovodem přijel, lidé jej vítali s nadšením a radostí. Každý, kdo si přál, mohl přijít ke králi a vyslovit svou prosbu. Tomu král odpustil daně, jinému věnoval hezký dárek a se všemi hovořil velmi vlídně a zajímal se o jejich život, práci a rodinu. Poté se král rozhodl, že takovou cestu po království bude podnikat každoročně. Na čtyřicet dní opustil král svůj palác a vyšel vstříc lidu, ke svým poddaným. V tomto období všichni věděli, že stačí předstoupit před krále a přednést mu svou prosbu.
Právě těchto čtyřicet dní nás dělí od počátku měsíce elulu (28. srpna) do zakončení Jom kipuru – Dne smíření (5. října). Těchto čtyřicet dní je nejpříhodnějších k tomu, aby každý Žid přišel ke Králi králů, budiž požehnán, a přednesl svou prosbu našemu nebeskému Otci. Toto období Hospodin určil pro nás jako dny pokání a přiblížení se k Němu. Využijme správně tento čas! Proto také celý měsíc elul denně, kromě šabatu, po ranní modlitbě troubíme na šofar. Zvuk šofaru je první předzvěstí přibližujícího se ראש השנה – Nového roku. Jeho zvuk nás má probudit k pokání, k תשובה, abychom byli připraveni ke Dni soudu, k הדין יום, jak se též Nový rok nazývá. Již prorok Ámos 3,6 uvádí: ? אִם-יִתָּקַע שׁוֹפָר בְּעִיר וְעָם לֹא יֶחֱרָדוּ – Když se v městě troubí na šofar, zda se lid netřese? Rok pomalu končí a každý z nás by se měl ohlédnout zpět, zda v něm neučinil něco, čeho by měl litovat a z čeho by se měl kát. Zda někomu ublížil, nebo někoho urazil. Nahraď škodu svému bližnímu, kterou jsi mu způsobil a pros všechny, kterým jsi nějak ublížil za odpuštění, abys v předvečer Roš hašana – Dne soudu byl co nejméně obtěžkán špatnými skutky. V Mišně, tr. Roš hašana 1:2 čteme: בְּרֹאשׁ הַשָּׁנָה, כָּל בָּאֵי הָעוֹלָם עוֹבְרִין לְפָנָיו כִּבְנֵי מָרוֹן – O Roš hašana všichni lidé předstupují před Tebe jak ovce ve stádě, neboť je řečeno (Žalm 33,15) הַיֹּצֵר יַחַד לִבָּם הַמֵּבִין אֶל כָּל מַעֲשֵׂיהֶם – “On utvořil srdce každého z nich, on též rozumí všem jejich skutkům.” Jistě, obyčejně ne vše může člověk napravit do nástupu Nového roku. Proto nám Všemohohoucí dal ještě poslední šanci mezi Roš hašana a Dnem smíření – Deset dní pokání čili עשרת ימי תשובה, abychom během nich završili naše pokání nápravou špatných skutků, zvláště těch, kterých jsme se dopustili vůči svým bližním. Protože naše hříchy, kterých jsme se dopustili vůči Hospodinu, zahlazuje Jom kipur. Avšak hříchy, jimiž jsme narušili dobré mezilidské vztahy, ty ani Jom kipur nezahladí. Jedině, že bychom požádali poškozeného o odpuštění a nahradili mu námi způsobenou škodu. Viz Mišna, Joma 8:9: עֲבֵרוֹת שֶׁבֵּין אָדָם לַמָּקוֹם, יוֹם הַכִּפּוּרִים מְכַפֵּר, וְשֶׁבֵּין אָדָם לַחֲבֵרוֹ, אֵין יוֹם הַכִּפּוּרִים מְכַפֵּר, עַד שֶׁיְּרַצֶּה אֶת חֲבֵרוֹ
V musafu na Roš hašana recitujeme modlitbu rabína Amnona z Mohučeוּנְתַנֶּה תּוֹקֶף, která končí slovy: „Ale pokání, modlitba a dobročinnost odvracejí nepříznivý výnos.„
Cedaka (dobročinnost) – je jednou ze základních povinností každého Žida, podívejme se, co nám v této souvislosti vypráví midraš:
V noci o Roš hašana se zdál rabi Šimonu bar Jochajovi sen, že v tomto roce synové jeho sestry budou nuceni zaplatit Římanům obrovskou daň ve výši 600 zlatých denárů. Rabi Šimon chtěl své synovce zachránit před tak velkou finanční ztrátou. Co udělal? Během roku posílal do jejich domu všechny výběrčí almužen pro chudé a ostatní výběrčí darů pro různé dobročinné spolky. Synovcům zároveň kladl na srdce, aby dávali cedaku a peněžité dary ve větší míře, než bylo u nich v minulých letech zvykem. Ačkoliv jeho synovci byli zámožní a vlastnili obchod s hedvábím, překvapilo je strýcovo přání, aby tento rok dávali mnohem více peněz na cedaku a dobročinné účely než v letech předchozích. Když se ho ptali, aby jim objasnil, proč si to přeje, neprozradil jim pravý důvod, ale řekl, že je lepší dávat cedaku hladovému Jákobovi než sytému Ezauovi. Jeho slovům však nerozuměli. Strýc ještě dodal, aby si vždy pečlivě zapsali každou částku, kterou vydali na dobročinné účely. Ke konci roku přišel do města vojenský oddíl a jeho velitel nařídil všem zámožným obyvatelům zaplatit zvláštní daň. Synovci rabi Šimona bar Jochaje museli zaplatit 600 zlatých denárů. Když odmítli daň zaplatit, vojáci je zavřeli do vězení, kde měli zůstat až do doby, kdy zaplatí v plné výši jim vyměřenou daň. Vystrašené ženy zavřených přišly za rabim Šimonem bar Jochajem a vyprávěly mu, co se stalo. Rabi je uklidnil a řekl jim, aby mu přinesly seznam všech částek, které během roku vydali jejich manželé na cedaku a na dobročinné účely. Když rabi vše sečetl, došel k sumě 594 zlatých denárů, tedy k 600 zlatých denárů bez šesti. Poté řekl ženám svých synovců, aby mu přinesly oněch šest chybějících denárů a on již vše zařídí. Ženy se s údivem dívaly na rabi Šimona a řekly: „Vždyť po nás chtějí 600 zlatých denárů a ne šest!“ On jim však odvětil, aby udělaly to, co jim řekl a vše bude, s Boží pomocí, v pořádku. Když mu přinesly oněch šest zlatých denárů, vzal je a šel s nimi k zástupci velitele a řekl mu: „Jaký zájem máš na těch vězněných Židech? Nenakradl a nenaloupil si tvůj velitel pro sebe dost? Co z toho máš ty? Vezmi si tady šest zlatých denárů, alespoň i ty budeš mít trochu peněz v kapse a udělej dobrý skutek, propust, prosím, ty chudáky.“ Zástupci velitele se rabiho slova zalíbila. Vzal si rabi Šimonem nabízené mu peníze a vězněné Židy propustil. Cestou domů řekli synovci rabi Šimonovi: „Teď již chápeme, proč jsi nám nařídil štědře dávat cedaku a pochopili jsme tvá slova o hladovém Jákobovi a sytém Ezauovi. Proč jsi nám však neřekl dříve, že to vše bylo v souladu s nebeským výnosem? S radostí bychom darovali na cedaku všechny ty peníze.“ Strýc jim odvětil: „Kdybych vám to řekl, dali byste peníze na cedaku proto, abyste se zachránili před nepříznivým výnosem. Já jsem však chtěl, abyste dali cedaku jako čistý projev své dobročinnosti.“ Měli bychom vědět, že všechny výdaje člověka jsou stanoveny na Roš hašana, a proto stojí za to dávat co nejvíce milodarů, abychom byli díky jim chráněni proti všem nepříznivým a tvrdým výnosům.
(Podle Jalkut Šim’oni, Vajikra, odst. 665 – תרס“ה).
Všem čtenářům a příznivcům Maskilu přeji dobrý a sladký nový rok 5783 – שנה טובה ומתוקה
rabín Daniel Mayer