Zapisoval Mojžíš nebeský diktát? Jak se dnes postavit k jeho proroctví? Je Tóra z Nebes? Maimonidovy odpovědi nám umožní stát znovu s Mojžíšem na Sinaji…
Maimonidovy názory na Sinaj a proroctví
Maimonidův osmý princip: Osmý princip říká, že Tóra je z nebes. To znamená, že věříme, že celá Tóra, která je dnes v našich rukou, je Tóra, která byla dána Mojžíšovi, a že celá pochází od Nejvyššího. Když říkáme ‚‚byla dána‘‘ je tím myšlen druh přenosu, který lze metaforicky označit jako „řeč“. Nikdo nezná povahu tohoto přenosu kromě osoby, ať je mír s tím, kdo je přijal. Byl podobný písaři, před kterým je diktováno a on to všechno zapisuje, popisy, čísla a příkazy…. Pro [mudrce] byl [král] Manasses největším popíračem a odpadlíkem – více než kterýkoli jiný popírač – protože věřil, že Tóra má vnitřní jádro a vnější obal (TB San. 99b), a že popisy a příběhy nenabízejí žádný užitek a že je Mojžíš napsal sám. To je význam [heretického prohlášení] „Tóra není z nebe.“ (m. San 10:1). [Mudrci] řekli, že se to týká osoby, která říká, že celá Tóra je od Svatého, kromě jednoho verše, který Svatý neřekl, ale Mojžíš to řekl sám od sebe. Spíše každé písmeno Tóry v sobě obsahuje moudrost a zázraky tomu, komu Pán dal moudrost, aby ji rozeznal… Biblická pasáž, která podporuje tento osmý princip, je …. „Podle toho poznáte, že to byl Hospodin, kdo mě poslal, abych dělal všechny tyto věci; že nejsou z mého vlastního vymyšlení.“ (Numeri 16:28)
Bůh nadiktoval celou Tóru Mojžíšovi, říká Maimonides ve svém Osmém principu víry; Mojžíš byl „jako písař, před kterým je něco diktováno a on to všechno zapisuje.“ To není zrovna sofistikované, že? Maimonides, přes veškerou svou hloubku a smysl pro detail a přes veškerou svou kritiku antropomorfismu, se zdá být zdrojem „stenografické“ teorie zjevení, kterou kolektivně zavrhli moderní, progresivní židovští teologové a bibličtí kritikové. A pro mnohé odpůrce stenografického pohledu na zjevení se Maimonides stal reprezentantem toho, co odmítají.
Myslím, že to je velká chyba, a že bližší pohled na Maimonidův popis zjevení v Osmém principu a jinde ukazuje, že zjevení nebylo vůbec stenografickým záznamem. Naopak: Maimonidovo chápání zjevení je předchůdcem moderních pohledů na toto téma; je spíše spojencem, kterého mohou progresivní Židé čerpat, než oponentem, jehož názor je třeba vyvrátit. Zároveň má co učit ty z nás na progresivním konci spektra: zřetelně ukazuje rozdíl mezi autorstvím a autoritou, mezi historickými prameny Tóry a zdrojem jejího nároku mluvit za Hospodina — aby nám dala Boží vedení.
Osmý princip říká, že Tóra je z nebes. To znamená, že
věříme, že celá Tóra, která je dnes v našich rukou,
je Tóra, která byla dána Mojžíšovi, a že celá pochází
od Nejvyššího
Za prvé, ani na té nejdoslovnější úrovni Maimonides nikdy zcela neříká, že Hospodil mluvil, když Tóru dával Mojžíšovi. Místo toho píše, že Tóra přišla k Mojžíšovi od Boha způsobem, „který lze metaforicky označit jako ‚řeč‘“ a že nikdo kromě Mojžíše nezná skutečnou povahu této komunikace.
To, že Maimonides má výhrady vůči tomu, že by Hospodin používal řeč, je dobře známo, ale jejich význam byl podceňován. Pro mnoho lidí to vypadá, jako by si Maimonides myslel, že existuje nějaký druh mechanického procesu, kterým Bůh verbálně sděluje Mojžíšovi, a otázkou pouze je, jak moc se tento proces podobá doslovné řeči. Možná se Bůh zjevil jako hlas v Mojžíšově hlavě? Možná mluvila nadpřirozená bytost, stvořená Hospodinem pro tuto příležitost?
Ve skutečnosti je problém s tím, že Bůh mluví k Mojžíšovi, pro Maimonida mnohem hlubší. Maimonides totiž popírá nejen to, že by Bůh mohl mít orgány řeči nebo vyslovovat slova (Průvodce zbloudilých I.46 a II.12), ale také to, že Bůh může ve světě vůbec jednat. Hospodin „v žádném případě není proměnlivý,“ říká Maimonides (Průvodce I.xi). Dokonalá bytost je úplná bytost; nemá žádné potenciální schopnosti k naplnění, nic v něm dosud nerealizovaného (II.18). Ale pro zastánce Aristotelovy filozofie, jakým Maimonides bezesporu je, představuje změna vždy realizaci potenciálu. Plně dokonalá bytost se tedy nemůže změnit; Bůh by byl méně než dokonalý, kdyby se změnil.
Což znamená, že Hospodin by nebyl dokonalý, kdyby v pátek udělal něco jiného než ve čtvrtek. A to take znamená, že Hospodin nemohl Mojžíšovi nebo lidem říci něco v pátek 6. Sivanu, co den předtím nevěděli: to by byla změna v Bohu a ve vztahu Boha k ostatním bytostem. Bůh tedy nemohl Mojžíšovi v ten den ani v jiný den žádným způsobem sdělit cokoliv, dokonce ani v podobě hlasu v Mojžíšově hlavě.
Ale pokud tomu Maimonides věří, pak se dojem, že zastává stenografickou teorii zjevení, musí nutně zhroutit. Neboť ve stenografickém vztahu jedna strana diktuje slova a druhá je zapisuje; neexistuje žádný takový vztah, pokud první polovina této dvojice zmizí. To nás staví před otázku, co tedy vlastně Mojžíš na hoře Sinaj dělal?
Odložme teď na chvíli tuto otázku a položme si další: co jsme my sami viděli a slyšeli na Sinaji? V Mišne Tora (Sefer Mada, Yesodei HaTorah 8:1) Maimonides říká, že celý Izrael sám viděl a slyšel dostatečnou část Hospodinova zjevení, aby se mohl zaručit za Mojžíšovo proroctví, tak jak se nemůžeme zaručit za žádného jiného proroka:
Izraelité neuvěřili našemu učiteli Mojžíšovi, kvůli znamením, která činil. Neboť každý, kdo věří pro znamení, má ve svém srdci pošetilost, neboť je možné konat [podivuhodné skutky] lstí nebo čarováním. … Co je tedy zdrojem naší víry v [Mojžíše]? [Zjevení] na hoře Sinaj. Naše oči viděly, a ne cizí. Naše uši slyšely, jiné ne. Byl oheň, hromy a blesky a on se přiblížil k mlze a promluvil k němu hlas a my jsme ho slyšeli říkat: „Mojžíši, Mojžíši, jdi jim to říct.“
Maimonides v této pasáži zdůrazňuje „my“ – „naše oči viděly“, „naše uši slyšely“, „slyšeli jsme to říkat“ … Co může myslet tím „my“? Co tím myslí, když sebe a své čtenáře zapojí do událostí na Sinaji? Samozřejmě existuje slavná rabínská legenda, že všichni Židé v celé historii byli přítomni na Sinaji, ale je podivné, že by takový racionalista jako Maimonides, který nikdy nemluvil o reinkarnaci duší, použil tuto legendu jako doslovnou, jako historický fakt.
Pasáž o našem vnímání zjevení pochází ze „Zákonů základů Tóry“ (Hilchot Yesodei HaTorah) a slouží k tomu, aby ukázala, že pokud jde o Mojžíše, na rozdíl od všech ostatních proroků nepotřebujeme žádný důkaz, že mluvil za Hospodina. Sami jsme přece na Sinaji byli svědky jeho proroctví. Toto je „zdroj naší víry v [Mojžíše]“ a jako každé přímé vnímání je pevné a správné a nepotřebuje žádný další argument. Těm, kteří by mohli pochybovat o pravdivosti Tóry – těm, kteří si ze všech nejvíc potřebují přečíst „Zákony základů Tóry“ – Maimonides říká, že odpověď na takové pochybnosti spočívá v něčem, co jsme všichni přímo zažili.
Tento apel na vnímání ale těžko může být přesvědčivý pro někoho, kdo pochybuje o pravdivosti Tóry. Kdo z nás si doslova pamatuje, že by byl na Sinaji? A proč by konkrétně někdo, kdo má pochybnosti o zbytku judaismu, bral vážně legendu o tom, že tam kdysi byl? Odvolávat se na legendární „paměť“ jako je tato může být stěží nejpevnějším základem židovské víry.
Hledám-li Boží moudrost v Tóře – bez ohledu na to,
jak přesně této moudrosti rozumím – musím se před
ní pokořit, předpokládat, že obsahuje tajemství, z nichž
se mohu poučit, i když se zdají mylná nebo zmatená:
předpokládat, že jsem to já, nikoli Tóra, kdo je pomýlený
nebo zmatený.
Navíc, vzhledem k Maimonidovým názorům na to, jaký Hospodin je (nebo není), je myšlenka, že bychom my mohli vidět a slyšet Hospodina úplně stejně problematická, jako myšlenka, že by toto mohl zažít Mojžíš. Jestliže Bůh nemůže mluvit k Mojžíšovi nebo se mu zjevit, tím spíš se nemůže zjevit nám.
Věřím, že na všechny tyto problémy existuje jediné řešení. Jakmile zjistíme, co Mojžíš dělal, když „slyšel“ Hospodina na Sinaji, podle Maimonidova názoru, pochopíme také, co si myslí, že tam dělal zbytek bnej Israel – a proč si dnes můžeme myslet, že jsme mezi nimi byli i my.
Co tedy dělal Mojžíš na Sinaji, pokud nepsal diktát? Abychom na to mohli odpovědět, musíme se podívat na Maimonidovo pojetí proroctví. Pravý prorok, říká Maimonides, je filozof, který zdokonalil svou intelektuální přirozenost do takové míry, že rozumí Bohu tak dobře, jak to dokáže každá lidská bytost (Průvodce II.32, 36-8; Šestý princip). Ale to pro proroctví nestačí. Proroci se také museli povznést nad všechny své osobní touhy: své „nižší“ touhy po jídle, pití a sexu, stejně jako touhy po moci nebo postavení (II.36). Dokonce i potom budou jen někteří lidé na této vysoké intelektuální a morální úrovni schopni použít své znalosti o Bohu, aby nám řekli, jak bychom měli Bohu sloužit – a pouze tito lidé budou proroci.
Mojžíš podle Maimonida dosáhl intelektuálních a mravních ctností proroka v nejvyšší míře. Překonal všechny běžné tělesné síly lidských bytostí: jeho „imaginativní a smyslové schopnosti mu byly odebrány“. Překonal lidská omezení tak dalece, že „dosáhl andělské úrovně a začlenil se do úrovně andělů“ (Sedmý princip).
Což nám konečně dává odpověď na otázku, co podle Maimonida dělal Mojžíš na Sinaji. Ve svém nadlidském, intelektuálně a morálně dokonalém stavu Mojžíš pochopil Boha lépe než kdokoli před ním nebo po něm. Byl proto schopen lépe než kdokoli před ním nebo po něm pochopit, co po nás Bůh může chtít. A převedl tyto znalosti do práva. Stručně řečeno: Mojžíš rozpoznal Boží vůli a přeložil ji do výrazů, které by mohly vést lid. To je to, co znamená „mluvit za“ Hospodina, podle Maimonidových představ; to je to, co znamená „slyšet Boží hlas“. Žádný hlas a žádná slova nepocházela doslova od Hospodina. Všechna ta slova byla Mojžíšova slova.
Ale Mojžíšova slova odrážela jeho svrchované chápání toho, jak by měl vypadat dobrý život z Hospodinova pohledu, spíše než nějaké fantazie o tom, jak žít, natož projekt, jak uspokojit své sobecké zájmy. V tom spočívá důležitost toho, že překonal tělesné touhy a touhy po moci. Mojžíš mluvil pro dobro celého Izraele, ne pro své vlastní dobro, a tato skutečnost, spojená s jeho hlubokou filozofickou moudrostí, mu umožnila rozpoznat, jak by Izraelité mohli nejlépe sloužit Hospodinu. To je zastřešující bod Osmého principu: Mojžíš nenapsal nic o „[svém] vlastním uvážení“, ale místo toho sepsal celou Tóru – každý její verš a písmeno – aby vyjádřil „moudrost a zázraky“, které Bůh chce, abychom znali.
Ještě jeden bod, než budeme moci vyvodit nějaké závěry. Ve filozofické tradici, kterou Maimonides zdědil, byly nejvyšší schopnosti mysli často přirovnávány ke smyslovému vnímání, i když nezahrnují žádný vjem. Jak pro Platóna, tak pro Aristotela „vnímáme“ základní premisy matematiky a logiky a metafyziky, i když nemají nic společného s našimi smyslovými schopnostmi. Například „vnímáme“ zásadu vyloučeného sporu, a víme, že je správná, aniž bychom byli nutně schopní ji obhájit. Zásady, jako je tato, jsou příliš základní pro všechny další důkazy na to, abychom je samotné uměli dokázat: jsou to spíše pevné body, které potřebujeme jednoduše „vidět“. Zdá se, že jsou nevyvratitelně pravdivé, stejně jako se nevyvratitelně reálné zdají předměty vnímané smysly. Není tedy nelogické nazvat tuto schopnost naší mysli druhem vnímání.
Když tedy Maimonides výslovně říká, že nikdo nemůže svými smysly vnímat Boha, a že když Tóra hovoří v souvislosti s Hospodinem o smyslovém vnímání, musí místo toho odkazovat na intelektuální vnímání. Tedy, když popisuje Mojžíše, že „slyší“ Boha, nebo židovský národ, který „vidí a slyší“ Boha, musíme zde chápat “vidět” a “slyšet” jako metafory pro intelektuální vnímání. Mojžíš intelektuálně vnímal správnost či dobrotu metafyzických a morálních premis, na nichž Tóra spočívá, ať už jsou jakékoli, a my jsme rozumově vnímali, že měl pravdu, když tyto premisy podporoval.
Pouze toto čtení Maimonida je v souladu s jeho přesvědčením, že nic o Bohu nelze nikdy tělesně vnímat. A jen díky tomuto čtení dává smysl myšlenka, že my všichni, dokonce i dnes, můžeme vnímat, že to Mojžíš pochopil správně. Všichni Židé byli „na Sinaji“ v tom smyslu, že my všichni, pokud budeme aplikovat správnou filozofii a podle toho interpretovat Tóru, můžeme pochopit, že Tóra vyjadřuje Boží vůli. Žádný jiný způsob „bytí na Sinaji“ pro Maimonida pravděpodobně nebyl důležitý a přesně tento druh “bytí na Sinaji” je nám stále dostupný i dnes, dlouho po událostech popsaných v Exodu.
Shrnutí souvislostí a závěr
Nyní spojíme několik vláken dohromady.
Zaprvé, co bychom si měli myslet o Maimonidově komentáři v Sedmém principu víry, o Mojžíšovi, který „dosáhl andělské úrovně a [byl] začleněn na úrovně andělů“? Maimonides tím chce především říci, že Mojžíš v chápání Boha a Boží vůle stál za hranicemi představivosti a pocitu. Ale to znamená, že Mojžíš se ocitl mimo normální schopnosti, jimiž získáváme empirická fakta: mimo schopnosti, které by ho vedly k uvědomění si své historické situace, horu, na níž stál, poušť kolem něj nebo východ z Egypta. Povznesl se nad všechny tyto věci a události a místo toho rozeznal, co od nás Bůh navěky chce; stál jako anděl, ve věčnosti.
Což ovšem znamená, že překonal všechny věci, které definují Mojžíše jako historickou osobnost, a místo toho se stal zosobněním toho, co je na všech lidských bytostech nejlepší. A proto vlastně nezáleží na tom, jestli vůbec existoval Mojžíš jako historická osobnost.
Pro Maimonida je důležité, že Tóra byla napsána z pohledu čistého intelektu, aspektu nás samých, který sdílíme s anděly. To, že osobě, která zosobňuje tuto perspektivu, říkáme „Mojžíš“, a že tento “Mojžíš” žil v určitém místě a čase, je nepodstatné. Stejně dobře bychom mu mohli říkat například „J“. Nebo „E“ nebo „P“. Nebo možná „R.“ Franz Rosenzweig už kdysi navrhl, že „R“, kterým bibličtí kritici označují redaktora Tóry, lze stejně dobře číst jako „Rabbeinu“, našeho učitele. A pokud bychom řekli, že tento „Rabbeinu“ dosáhl Mojžíšovy nebo andělské perspektivy, ať už to byl kdokoli a žil kdykoliv, pak jsme udělali vše, abychom ustanovili božský původ Tóry podle Maimonida.
Zadruhé, náš důvod věřit, že Tóra je podle Maimonida božského původu, nemá nic společného s tím, že jsme něco doslova viděli nebo slyšeli na Sinaji, natož, že bychom si takovou zkušenost pamatovali nyní, o tisíce let později. Tóru můžeme připisovat Bohu, pokud v jejích zákonech a učení vidíme nanejvýš dobré porozumění toho, co po nás Bůh žádá. Je to naše intelektuální vnímání, co potřebujeme, k potvrzení toho, že Tóra byla zjevena, nikoliv smyslové vnímání. Jen tak můžeme dosvědčit pravdivost Mojžíšova proroctví a považovat Tóru za pravdivou.
Můžeme se ale my dívat na Tóru jako na ideální vizi Boží vůle? Maimonides obhajuje toto tvrzení ve III. části jeho Průvodce zbloudilých, kde uvádí podrobné důvody pro jednotlivá přikázání. V souhrnu říká, že přikázání tvoří společenský řád, který jedinečně spojuje spravedlnost, dobré chování a určité chápání Boha u většiny svých členů, a přitom umožňuje intelektuální elitě poznat Boha tak úplně, jak jen to dokáže lidská bytost (Průvodce III.27-8, 51).
Nechci obhajovat Maimonidovo pojetí toho, co znamená znát Boha, natož jeho elitářství. I tak nám názorně ukazuje, co je potřeba udělat, chceme-li vidět Tóru jako zjevenou. Měli bychom pochopit, jak její zákony dávají morální a duchovní smysl a jak nám poskytují rámec k dosažení našich nejvyšších náboženských cílů.
Jedná se o filozofický a hermeneutický projekt, pro který existují zdroje v agadě a kabale, středověké a moderní exegezi a moderní (židovské i nežidovské) filozofii a literatuře. Není to historický projekt. Kompletnější znalost toho, co starověcí izraelští kněží, dvořané a zákoníci, kteří pravděpodobně skládali Tóru, mysleli tím, co napsali, se může ukázat jako nábožensky užitečné, ale není důvod předpokládat, že nutně bude. Autorský záměr, pokud to znamená záměr lidských autorů, jejichž prostřednictvím byla Tóra vytvořena, je pro její náboženský význam irelevantní. Důležité je, zda nám Tóra skutečně představuje svrchovaně dobrý („božský“) způsob života, který nelze objevit historickými ani jinými empirickými prostředky. Musí být nalezena intelektuálním vnímáním – etickým, metafyzickým a teologickým vnímáním – nikoli smyslovým vnímáním.
A nakonec zatřetí chci podpořit Maimonidův důraz na svatost celé Tóry. Osmý princip není ani tak o autorství, jako o autoritě Tóry a jeho zastřešujícím bodem je, že bychom měli považovat celou Tóru, nejen některé z jejích částí, jako nám nadřazenou – jako obsahující božskou nejen lidskou moudrost. Jakmile se dostaneme za (zdánlivý) stenografický scénář, kterým to začíná, prakticky celý Osmý princip je věnován tvrzení, že bychom měli považovat každý jednotlivý verš Tóry za božský, spíše než jej rozdělovat na božsky vytvořené „jádro“ a lidsky přidanou „skořápku“. To se skutečně ukazuje jako smysl stenografického scénáře: máme pochopit, že Mojžíš napsal celou knihu, aniž by do ní vložil cokoli, co by odráželo jeho osobní touhy nebo vnímání. Napsal ji celou, jako by mu ji „diktovala“ objektivní pravda o tom, jak žít; nic z toho si „nevymyslel“. Což znamená, že celá Tóra, nejen některé její části, pochází z andělské perspektivy.
Toto je skutečný průvodce čtením Tóry, napomenutí ze strany Maimonida, jak k Tóře přistupovat. Vyzývá nás, abychom v každém verši hledali „moudrost a zázraky“, než abychom něco z toho zavrhovali. Myšlenka je taková, že božství v Tóře můžeme najít pouze tehdy, když ji celou považujeme za autoritativní, že nás spíše vede, než že potřebuje, abychom ji napravovali. Boží vůli pro nás z ní můžeme vytáhnout pouze tehdy, když odmítneme “odepsat” i její problematické verše a budeme se místo toho snažit vytáhnout z nich nábožensky užitečný význam.
To je pro mne správný přístup. Tóru bychom stale měli chápat jako absolutní autoritu, byť se to nebude mnohým liberálním teologům pozdávat. Jak přesně bychom ale měli dnes této autoritě rozumět, se může radikálně lišit od toho, jak jsme ji chápali v předchozích generacích – naše „intelektuální vnímání“, naše způsoby filozofického chápání se v průběhu času změnily a podle toho se mění i náboženská pravda, kterou v Tóře vnímáme. To může znamenat, že by se měly změnit zákony, které z ní čerpáme. Halachické změny a progresivní morální a teologické názory jsou slučitelné s názorem, kterým se člověk vždy snaží pokořit před Tórou, spíše než ji zavrhnout nebo napravit. Pochybuji však, že se z Tóry můžeme nábožensky poučit, chápat ji jako zdroj našeho chápání Boží vůle, pokud se před ní nepokoříme.
To mimo jiné znamená z velké části přebírat pro náboženské účely stanovisko spíše tradičních než historicko-kritických vykladačů Tóry. Biblický učenec James Kugel, který je rovněž ortodoxním Židem, pěkně vysvětluje, proč autorita Tóry mizí z dohledu, trváme-li na tom, abychom k ní přistupovali jako k historickému artefaktu:
Osoba, která se snaží poučit z Bible, je menší než samotný text; krčí se u jeho nohou a čeká na jeho pokyny nebo postřehy. Když se ale učí o Bibli, vytváří si opačný postoj. Text je chvíli subjekt a chvíli objekt; již sám nemluví, ale mluví se o něm, analyzuje se a je s ním všelijak zacházeno. Postřehy nyní patří všechny čtenáři, nikoli textu.
Hledám-li Boží moudrost v Tóře – bez ohledu na to, jak přesně této moudrosti rozumím – musím se před ní pokořit, předpokládat, že obsahuje tajemství, z nichž se mohu poučit, i když se zdají mylná nebo zmatená: předpokládat, že jsem to já, nikoli Tóra, kdo je pomýlený nebo zmatený. Toto je základní náboženský postoj vůči posvátnému textu, který je nezbytný pro víru, že ten text je skutečně posvátný. Musíme si ho osvojit, aby pro nás byla Tóra posvátná, bez ohledu na to, jaké konkrétní posvátné učení v ní doufáme najít.
Na závěr se domnívám, že Maimonidův osmý princip dobře zapadá do moderních přístupů k judaismu a Tóře. Autorita Tóry zůstává něčím, co mohou i progresivní náboženští Židé nadále zastávat, ačkoli tuto autoritu mohou přizpůsobit moderním morálním a metafyzickým principům. Maimonides nám poskytuje všechny nástroje, které potřebujeme k rozvoji takového moderního, progresivního judaismu – pokud chápeme, že Mojžíšova perspektiva, ze které byla napsána Tóra a kterou bychom se měli snažit sdílet, je perspektivou, která vychází z intelektuálního (etického, duchovního, metafyzického) vnímání Boha, nikoli ze smyslového vnímání.
A pokud správně použijeme své intelektuální vnímání, pokud dosáhneme nebo se přiblížíme andělské perspektivě a uvidíme Tóru v jejím světle, můžeme znovu stát – dnes a každý den – spolu s Mojžíšem na Sinaji.
Sam Fleischacker, z angličtiny přeložila Karolína David
(Sam Fleischacker je profesorem filozofie na univerzitě v Chicagu)