Letos v srpnu uplyne 90 let od narození izraelského umělce Menaše Kadišmana. Jeho zásluhou se pro mě stádo bečících ovcí s charakteristickým zápachem stalo zástupem andělských éterických bytostí. Jeho portréty jsou v Izraeli všudypřítomné, visí v čekárně u veterináře i v lékařských ordinacích, v Izraelském muzeu i v prodejních galeriích pro turisty, v domácnostech kibucníků i zbožných.

Za svůj život namaloval několik tisíc portrétů ovcí podobných jeden druhému a zároveň jeden od druhého se zásadně lišících. Jako by vedle něj stál Malý princ a neustále ho žádal ‚‚nakresli mi, beránka‘‘. Tak se také ostatně jmenovala výstava Kadišmanových prací v Tel Avivu. Menaše se ale nesnažil Malého prince přechytračit tím, že by namaloval bedýnku a řekl, že beránek, kterého si přeje je uvnitř, ale maluje dál a dál…

Ovce pásl v mládí v kibucu Jezreel. Kibuc ale odmítl hradit jeho akademická studia, a tak byl nucen ho ještě v padesátých letech opustit. Původně studoval sochařství. Jeho sochy jako by vzdorovaly gravitaci, vždy nějaký kus ční do prostoru a nic ho nepodpírá, např. žlutá socha Napětí v Izraelském muzeu v Jeruzalémě. Monument Hitromemut („Pozdvižení‘‘, méně poeticky nazývaný „Tři disky‘‘) vedle divadla Ha-Bima v Tel Avivu by měl budit dojem pohybu. Podle názvu zřejmě směrem vzhůru, stojíte-li však dostatečně blízko, začnete přemýšlet, zda se nedopatřením nemůže jednat i o opačný pohyb. Zajímavá je i Kadišmanova socha Obětování, kde beránek vítězí nad Izákem, jenž je proti očekávání skutečně obětován. Jedna verze stojí v Tel Avivu naproti muzeu umění, druhá u telavivské univerzity.

V roce 1978 vystavoval v Biennale di Venezia stádo živých ovcí s modrou značkou. Proč nevystavit rovnou originál, že? Napadá mě kacířská úvaha, proč jsou ze všech jeho prací tak populární zrovna barevné portréty ovcí? Není to tím, že je to tak trochu kýč? Navíc vyvážený kvantitou? Nevím, ale raději se vzdám té otázky než těch obrazů. Motiv ovcí se v jeho práci objevoval vždy, ale portréty, které zaplavily celou zemi zaslíbenou začal malovat až v devadesátých letech, zhruba čtyřicet let po opuštění kibucu. Je to snad proto, že mezi pohledem na reálnou ovci a něžným portrétem musí stát dostatečně silná zeď času a filtr milosrdné paměti? Opět zaháním cynické myšlenky. I když Menaše Kadišman se netajil tím, že raději maluje v ateliéru než v plenéru. Realita je zřejmě potřebná pro inspiraci, ale musí v pravou chvíli přestat rušit.

Kadišmanovi se přezdívalo pastýř, opakující se archetyp v židovských dějinách. První z nich, Hevel (Abel) definoval podstatu pastýře. Blízký Věčnosti svojí pomíjivostí, jeho jméno lze přeložit jako dech, závan, tj. něco, vlastně skoro nic, co tu je a hned to zase zmizí, ale co je podstata života. Teď a tady. Takový je život pastýře. Jako Izraelité putující po poušti – bez zásob, dneska mana je a zítra se třeba s Hospodinem zase pohádáme a on nám nic nepošle. Na rozdíl od bratra Kaina, zemědělce, který nemůže jen tak sedět a koukat na ovce, musí plánovat, orat, sít, sklízet, skladovat, budovat neolitickou revoluci, má v rukou budoucnost, ale za cenu ztráty přítomnosti, onoho dechu teď a tady. Hospodin nechává Kainy budovat jejich budoucnost plnou jistot, úsilí a násilí, ale svoje pastevce miluje dál. Mošeho, kterému se na pastvě zjevil, Davida, který se na pastvě naučil ovládat svoje nejsilnější zbraně – prak a harfu, Abraháma, Izáka, Jákoba i Menaše Kadišmana, jehož hodnotu Kainové ze zemědělského kibucu Jezreel nebyli schopni ocenit.

Pavla Špinarová