z knihy Učitelka hebrejštiny (Ha-mora Le-ivrit)

Překlad vznikl jako maturitní seminární práce studentky Sofie Mejtuv z Židovských studií na Lauderových školách v Praze.

Pondělí, dálnice 280

Mlha zakrývá ukazatele. Málem přehlédl sjezd. Neuvěřitelné, jak je tohle možné, ani ne třicet kilometrů od domu a je tu úplně jiné podnebí.

Letadlo přistálo už téměř před hodinou, ale než se vystoupí z letadla, než se projde pasovou kontrolou a než si člověk vyzvedne kufry… do háje! Vzpomněl si na to chvíli potom, co se držel v pruhu vedoucímu k terminálu pro mezinárodní lety. Letěla přes New York, takže je to vnitrostátní let. Jak se dá sakra dostat na druhý terminál? Zatímco bloudí v labyrintu betonových mnohaúrovňových silnic, dochází mu, že když jeho matka letí z New Yorku, tak v San Francisku už nebude procházet pasovou kontrolou. Jinými slovy že už tam na něj čeká. V telefonu kontroluje status letu, hledá, u kterého stanoviště se vyzvedávají zavazadla, a znovu, stejně jako každý den za poslední dva týdny, ho zatěžuje tatáž myšlenka: kdyby jen býval Mie ustoupil a souhlasil by s cestou do Izraele v prosinci, tak by se tohle všechno nedělo.

Pondělí, letiště (1)

Měla štěstí: její zavazadlo dorazilo mezi prvními. Někdo jí pomohl sundat kufr z pásu a položit ho na vozík. „Thank you,“ řekla důrazně, ale on už byl pryč. Ani si nevšimla, jak vypadal. Už může jít. Jen Joram tady ještě není.

Kolem čekají lidé. Někteří drží ceduli. Někdo kytici. Rozmýšlí, zda by si měla sednout na lavičku opodál, trochu si odpočinout. Ale ne: co když ji Joram takhle v rohu neuvidí. Rozhlíží se okolo. Každý vysoký muž s tmavými vlasy v ní vzbuzuje naději.

Pondělí, letiště (2)

Tady je. Všimne si jí z dálky, stojí tam už s kufrem. Pomalými kroky se k ní zezadu přibližuje. Stejně má zpoždění, ještě může ten moment o další chviličku oddálit. A přesto, ještě než se stihl připravit, už je u ní tak blízko, dělí je od sebe jen pár kroků, vidí ji zezadu a nemá páru, co má dělat. Měl by jí říct, „mami“, ale nemůže se přinutit ta slova vypustit z úst.

Pondělí, letiště (3)

Jak dlouho ho neviděla? Dva a půl roku. Skoro tři. Je vysoký, jak si ho pamatovala. Pořád má černé vlasy, jako mladík. Ale připadá jí unavený. Ve tváři je vidět, že zestárl.

„Čekala jsi dlouho?“

„To nevadí.“

„Byl provoz,“ vysvětluje Joram. „Lidé jedou do práce. A tvůj let přistál dřív.“

„Ano,“ přitakává, aby si nemyslel, že jej obviňuje.

„Jaký byl let?“

„V pohodě. Dlouhý.“

„Poradila sis? S celnicí v New Yorku?“

„Jistě.“ Chce mu vyprávět o Malce, ale Joram ukazuje na kufr a kabelku, kterou drží v ruce. „Nic víc nemáš?“

„Ne.“

„Tak pojďme, můžeme jít.“ Stoupne si k vozíku a začíná ho tlačit k východu. Po cestě ven prochází kolem Malky. Chce se s ní zajít rozloučit. Poděkovat jí. Bez ní by se při přestupu mezi terminály v New Yorku ztratila. Bojí se ji ale teď vyrušit, protože Malka je zaneprázdněna svým synem a snachou a jejich dceruškou. A ještě navíc by ji Malka viděla takhle: bez vnuka a bez snachy. Jen Joram, sám.

Pondělí, na dálnici

„Ooo…to je auto,“ říká obdivně. Joramovo auto je nové, s tmavošedou metalízou, s vysokým podvozkem – Joram jí musí podat ruku, aby mohla nastoupit. Natahuje ruku dozadu a opatrně hladí dětskou sedačku, čalouněnou sametovou látkou, která je příjemná na dotek. První hmatatelná známka jejího vnuka. Do téhle chvíle viděla pouze fotky, kterých dostávala pomálu.

„Kde pracuješ Jorame?“ ptá se. Neodpoví jí hned. Soustředí se na řízení. „Malka se mě ptala a nevěděla jsem, co jí mám říct.“

„V PNN.“

„Jakže?“

Zopakoval název firmy.

„Nepracoval jsi dřív jinde?“ zkouší to znovu.

Joram přikyvuje a dívá se před sebe.

Auto zatáčí po potemnělých chodbách podzemního parkoviště. Joram otevře okno a natáhne se, aby podal parkovací lístek a kreditní kartu hlídači, který na jeho počest zvedá závoru.

„Na kolik vyšlo parkování?“ zajímá se.

„Čtyři dolary.“

„To není moc. Patnáct šekelů. V Izraeli by to stálo alespoň dvacet pět.“

Z parkoviště vyjíždí do mlhavého dne. Silnice je šedá, nebe je šedé, při pohledu z okýnka vidí napravo tmavě zelené kopce pokryté hustým porostem.

Pod kopci, přímo u silnice, si všimne trochy tmavě modré vody, skoro až šedé v zimním světle, skryté v hojné vegetaci. Těch pár paprsků slunce, které září skrze mraky, ozařuje vodní hladinu záblesky světla.

„Podívej támhle, to je jezero?“

Joram ani nepootočí hlavou, „To je nádrž.“

„Promiň?“

„Vodní nádrž.“

„Odkud sem voda stéká?“

„Z hor.“

„Z jakých hor?“

Joram natáhne ruku a ukáže před sebe do dálky: „Sněžných.“

Pondělí, u Jorama doma

Dívá se okolo, na nízké domy, jako na dětských obrázcích, světlé zdi a namodralé okenice. Jen střechy jsou ploché a nemají červené tašky. Zkouší hádat, který z nich je Joramův. Malka se jí ptala, kde Joram bydlí a jaký má dům, a ona se styděla přiznat, že ho ještě nenavštívila. Zvlášť když jí chvíli před tím řekla, že tam Joram bydlí už skoro dvacet let.

Joram parkuje na ulici vedle dvoupatrového domu. Jediného v ulici. Parkovací místo u domu je obsazené.

„Čí to je?“ Ukazuje na auto.

„Mii.“

Spokojeně přikývne. Dopadl dobře, Joram. Dvoupatrový dům. Dvě auta.

Joram vytáhne z kufru její zavazadla a zamkne auto.

„To je celý tvůj?“ Měří si dům pohledem.

Joram k ní stojí zády, když jí odpovídá. „Je to dvojdům. Bydlí tu ještě jedna rodina.“

Dům je trochu tmavý. Chvíli trvá, než si oči zvyknou a všimne si tmavé kožené pohovky v obývacím pokoji a dřevěného stolu v jídelně.

‚‚A-HOJ,“ pronese Joram hlasitě a důrazně.

Na konci schodiště se vynoří štíhlá postava s tmavými, dlouhými a rovnými vlasy. „Ahoj Miriam.“

Mia jde dolů a po chvilce váhání jí podá ruku.

„Jaký jsi měla let?‘‘

„Bez problémů.“

Rozhlíží se po místnosti, ale jediné, co vidí, je pár hraček v rohu obýváku.

„Kde je chlapeček?“

„Ve školce,“ odpoví Joram, jako by to bylo samozřejmé.

„Ale…,“ na chvilku se zastaví. „Moc jsem si přála ze všeho nejdřív ho vidět.“

Nenapadlo ji, že když konečně přijede k Joramovi domů, chlapec tam jednoduše nebude.

„Kdy se vrací?“

„Odpoledne.“

„Ví, že přijedu?“

„Jo. Říkali jsme mu to.“ Po chvíli Joram dodává: „Rozložili jsme ti nahoře postel. Běž si trochu odpočinout. Až se vzbudíš, bude akorát čas vyzvednout ho ze školky.“ Podívá se na telefon a zachmuří se: „Musím jít.“

„Kam?“ podiví se.

„Do práce. Kam jinam?“

Pondělí, Jonatanův pokoj

„Můžu se podívat na chlapečkův pokoj?“ ptá se.

Mia se otočí, aby šla nahoru a naznačí jí, aby šla za ní. Pokoj je prostorný, světlý. Dětská postýlka je bílá s pohodlným bavlněným povlečením a měkkou dečkou ve světle fialové barvě. Přejede po ní opatrně prsty. Přebalovací pult je blízko postýlky, také bílý. U zdi jsou v průhledných plastových krabicích uspořádaní panáčci a plyšáci. Police jsou plné knih. Mnoho z nich je k její radosti v hebrejštině.

Očima hledá hračky, které posílala Jonatanovi, chce vidět, jestli tu jsou, ale tady se nedá nic najít. Je to tu jako v hračkářství. „Přivezla jsem mu spoustu věcí z Izraele,“ oznamuje Mie. „Bude to tu na něj čekat, až se vrátí.“

Mia už ale z Jonatanova pokoje odchází. Ukazuje jí, kde má postel a kde je koupelna. Dává jí dva ručníky, velký a malý, a zdá se, že se chystá ji tady nechat a jít dolů.

„Ukaž mi nějaké fotky,“ prosí Miu.

„Fotky?“

„Jonatana,“ vysvětluje. „Dlouho jsem žádné jeho fotky nedostala. Možná bych se mohla podívat na fotoalba?“

Mia odpoví až po chvíli. „Nemá alba. Všechny fotky jsou v počítači.“

Jak je tohle možné? Dítě bez fotoalba. První syn! Doteď má Joramovo fotoalbum, když byl miminko. Má pevnou vazbu a je potaženo látkou, s obrázkem medvídka s červeným balonkem.

„Tu máš,“ Mia vytahuje svůj telefon a v rychlosti projíždí fotky. „To je teď. V sobotu, předevčírem. Mám tady taky z Halloweenu, na,“ ukazuje jí batole v červeném kostýmu a velkém klobouku. „Převlékl se za jahodu.“

Pečlivě si prohlíží fotky, snaží si každou dobře zapamatovat. Tady je Jonatan, její vnuk, na kterého tak dlouho čekala, až si myslela, že už ho neuvidí. Ale Mia stojí vedle ní, čeká na svůj telefon, tak jí ho podává zpátky. „Nemáš nějaké další fotky? Joram mi toho moc neposílá,“ dává si pozor, aby neobviňovala Miu.

Kolikrát ho prosila, žádala, aby jí poslal fotky vnuka. Miminka se přeci rychle mění a rostou každý den. Ale Joram si dával na čas, a ona si dávala pozor, aby ho tím neobtěžovala, s novorozeným miminkem je hodně práce, a když už konečně řekl, že je poslal a ona se už nemohla dočkat, dostala poštou místo fotek vypálený disk. Josi, syn její sestry, jí fotky vytiskl na svém počítači. Ale kolikrát ho může žádat o takovou laskavost? Omlouvat se za to, že její syn není schopen posílat fotky jako člověk?

„V počítači mám spoustu dalších fotek,“ říká Mia. „Pak ti je ukážu.‘‘

Sedí na posteli. Zespoda slyší, jak Mia kliká na počítači. Opírá si hlavu o lokty. Po chvilce si lehá na postel. Trošku si odpočinout.

Pondělí, k večeru

Probudí se a zjistí, že venku se už stmívá. Rychle vstane a probere se. Trochu si upraví vlasy. Chlapeček už tam určitě je. Už ho konečně uvidí. Ale Mia ještě pořád sedí u stolu v kuchyni a kliká na počítači.

„Kde je Jonatan?“

Mia se podívá na telefon, aby zjistila, kolik je hodin. „Za chvíli ho půjdu vyzvednout.“

„Kolik je hodin?“

„Pět.“

Tak pozdě! „V kolik ho vyzvedáváš?“

„V půl šestý.“

Ničemu nerozumí. Když je Mia celý den doma, proč musí být Jonatan ve školce takhle pozdě? Chudák dítě! jediné, co ji utěšuje, že s ním nepromeškala ani minutu. Takhle ho může jít s Miou vyzvednout ze školky. Učeše se, opláchne si obličej, převlékne si tričko. Když se obouvá, Mia se ji snaží přemluvit, aby zůstala: „Odpočiň si, teď jsi dorazila. Zbytečně pojedeš sem a tam.“  Ale ona na tom trvá. Není ochotna přijít ani o chviličku s Jonatanem.

„Autem?“ Diví se, když vychází ven.

Mia pokrčí rameny. „Občas ho vyzvedávám pěšky s kočárkem, ale je to docela daleko. Zabere mi to pětadvacet minut, jedním směrem. Čtvrt hodiny, když pospíchám.“

„Tak daleko!“ Teď už chápe, proč potřebují dvě auta.

„Autem je to pět minut.“

Snaží se najít něco, o čem se s Miou bavit. Je i s Joramem takhle mlčenlivá? Kolikrát ji viděla?

Jednou přijeli na návštěvu do Izraele, poté co se vzali. Ještě před tím, než se narodil Jonatan. Byla tichá. Strašně mladá. Přijde jí, že pořád ještě vypadá překvapivě mladě. Dvacet šest? Sedm? Ne. Víc. Dvacet sedm jí bylo, když se brali. Od té doby, co ji viděla, se nezměnila. Ale Joram ano. Býval to mladík, teď je z něj muž.

„Proč je ve školce takhle pozdě?“ Ptá se.

Mia neodpovídá hned. „Protože oba pracujeme.“

„Jakou máš práci?“

„Dělám si doktorát.“

„Opravdu?“ Je ohromená. Vůbec ji nenapadlo, že Mia bude doktorka. „V jakém oboru?“

„Psychologie.“

„No neříkej!“ Obdivuje ji a snaží se dál něco zjistit, chce, aby jí ukázala, že se v oboru taky trochu vyzná. Ptá se jí, co dělá, na čem pracuje.

Mia jen řekne: „Behaviorální psychologie.“ Dál to nerozvádí

„Chodíš na přednášky?“

„Už jsem skončila. Už mi zbývá jen napsat disertační práci.“

„A co s tím pak budeš dělat“

Mia pokrčí rameny. „Uvidím.“

Pondělí, Jonatan

Školka je zamčená. Mia naťuká nějaký kód a otevře dveře. Hodně rodičů jde pozdě. Mia není jediná. Rozhlíží se po místnosti, hledá svého vnuka. Je tam jeden černoušek. Pak další tři, čtyři Číňánci. Ty může vyloučit. Všichni ostatní by ale mohli být jejím vnukem a ona by je ani nepoznala. Poslední fotky jí Joram posílal před osmi měsíci.

Místnost je moc pěkná: plná spousty nových hraček. Židle jsou dobré. Nejsou plastové ale dřevěné. Na stěnách jsou pěkné obrázky. Mezitím Mia už našla Jonatana. Rozběhne se k ní a skáče jí do náruče. Mia zaboří obličej do jeho vlasů: „Broučku můj! Moc se mi po tobě stýskalo!“

Blíží se k nim, stojí vedle nich, přejíždí rukou po jemných vlasech. Samým nadšením nemůže vydat ani hlásku: „Jonatane, Jonatane, pojď k babičce, Jonatanele.“

Chlapec se na ni nedívá. Zkouší to znovu. „Podívej, kdo za tebou přijel Jonatane. Babička přijela.“

Copak ho nepřipravili? Říká si v duchu. Neřekli mu snad, že přijede?

„Babička přijela,“ znovu ho pohladí. Přejíždí mu rukou po tváří. Snaží se zachytit Miin pohled, získat její podporu.

„Pojď, pojď k babičce,“ natahuje ruce k dítěti. Jonatan začíná plakat a odvrací od ní hlavu.

„To je babička,“ vysvětluje mu. „Řekni mu to,“ prosí Miu. Mia mu znovu opakuje dutým hlasem. „Jonatane, přijela babička.“

Stále pláče. „Daju!“ Mumlá si. „Daju!“

„Co chce?“ Ptá se Mii.

„Babičku Daliu.“

I přes brek se nemůže nabažit pohledu na chlapce. Je to její vnuk. „Jako by Joramovi z oka vypadl,“ prohlásí. Stejné rovné vlasy, hnědozlaté, úplně jako Joram, když byl v tomhle věku. Stejné světle hnědé oči. A ten nos.

Mia se snaží Jonatana uklidnit. Ostatní rodiče po nich z dálky pokukují. „Měl dnes dobrý den,“ vychovatelka přistupuje k Mie. „Celý den byl úplně v pohodě. To se stává často, na konci dne, zrovna když přijdete děti vyzvednout.“

Je moc sympatická, ta vychovatelka. Je vidět, že miluje děti. A jakou má trpělivost, bavit se na konci dne se všemi matkami. Mia ji nepředstaví, ale vychovatelka se k ní otočí: „Moc mě těší, já jsem Jodi. Vy jste babička Jonathana? No výborně. Maminka Mii? Aha, Jorama. Moc mě těší, to je skvělé, že jste přijela. Jonathan je určitě nadšený.“

Už je úplná tma, když vychází ven. Trvá na tom, aby seděla s Jonatanem vzadu. Hladí mu jeho baculatou dětskou dlaň. Během jízdy pouští Mia Jonatanovi hudbu. Staré písničky, v hebrejštině, a také písničky ze školky v angličtině. „Zazpívej, Jonatane,“ povzbuzuje chlapečka, touží slyšet jeho hlas. „Pojď, zazpíváme si spolu: Kolo, kolo mlýnský…“

„Odkud máš tyhle písničky?“ Ptá se Mii, když ji unaví povzbuzovat Jonatana, aby s ní zpíval.

„Poslala mi je máma.“

Vzpomněla si na svatební hostinu, kterou uspořádali pro Jorama a Miu v Izraeli, místo svatby. Miina matka byla téměř o dvacet let mladší než ona. „Jak se vlastně má tvoje maminka?“

Mia staví na červenou. „Dobře.“

Pondělí, doma

Hned jak dorazí domů, jde přinést Jonatanovi dárky. Tolik mu toho sháněla. Obíhala obchody. Ptala se kamarádek, co má koupit, ale jejich vnoučata jsou už velká, taky neměly nápady. Jen Ahuva, které se zrovna narodil osmý vnuk od její nejmladší dcery, jí dala seznam věcí, které mají dnes děti rády.

Se zabalenými balíčky jde dolů. Jonatan sedí na koberci, hraje si s nějakým dřevěným autíčkem. „Pojď Jonatanele, pojď se podívat co ti babička přivezla.“ Chlapec zvedne oči od auta a pokračuje ve hře.  „Tady máš,“ opatrně z květinového balícího papíru sundává lepicí pásku. „To ti přivezla babička. Řekni babička, Jonatane.“

Chlapec se nadále nezajímá, je pohlcený svým autíčkem. Cpe mu dárek do rukou. Zapomněla, jak je křehký. Nestabilní. Strčí do něj, chlapec spadne a propukne v pláč.

„Ššš,“ zvedá ho do náručí, „neplakej. Nic se nestalo.“

Ale chlapec pláče a pláče, a jeho pláč se jen zesiluje, když ho konejší. Mia přichází z kuchyně. Chlapec se k ní natahuje. Bere si ho a hlasitě si povzdechne.

„Teď ze mě nesleze. Musím mu pustit video, abych uvařila jídlo.“

Co je za problém? chce se zeptat Mii. Ať ho vezme do kuchyně, ať se podívá, jak vaří. Takhle to dělávala s Joramem.

Chlapec sedí mezitím před televizí, culí se na panenky nebo medvídky, které tam vidí.

„To není dobrý, koukat tolik na televizi. Hlavně v tomhle věku,“ poznamená, když Mia pokládá modrý plastový talířek a lahvičku s víčkem a modrými držadly na tác na dětské židli.

Mia neodpovídá.

Na talířku leží omeleta a stydne. Stejně jako kakao v hrníčku.

„Zavolej ho,“ navrhuje Mie. „Už to za chvíli vystydne.“

Mia pokrčí rameny. „Neodtrhne se, dokud ten film skončí.“

*

Když si Mia sedne k Jonatanovi před televizi, ona pokukuje po kuchyni. Večeře je v nedohlednu. Ve dřezu je jen malá teflonová pánvička s Jonatanovými nedojedenými zbytky. Znovu se přiblížila k Mie. „Kdy se vrátí Joram?“

Mia je zabraná do seriálu, stejně jako Jonatan. Hlasitě se směje spolu s ním. „Co?“

„Kdy se vrátí Joram?“

Mia najednou vypadá unaveně. „Nemám tušení.“

Šabat, večer (1)

Doma zazvoní pevná linka. Poprvé ji slyší: nikdo jim nevolá. Chvilku doufá, jestli to není Malka. Shodou okolností se vrátili brzy.

S očekáváním se dívá na Miu. Doufá, že jí dá sluchátko. Ale Mia je vážná. Chvíli si myslí, že to je telefonát z Izraele. Možná něco ohledně její maminky? Ale ne. Mluví anglicky. Slyší jen jednotlivá slova. Kde. Kdy. Říká „ano“ a „aha“.

„Je všechno v pořádku?“ Ptá se Mii, když zavěsí. Už ví, že není, ale chce ten okamžik o další zlomek vteřiny oddálit.

Šabat, večer (5)

Leží v neznámém pokoji s temně bílým stropem, obklopený hadičkami. Nic nepoznává. Nemá tušení, jak se tam dostal. Prohledává okolí. Pokouší se zvednout hlavu, ale je příliš slabý. „Jorame“! Oslovují ho. Už dlouho mu takhle nikdo neřekl. Snaží se zvednout hlavu a stáhnout oční svaly, ale hlava padá zase na polštář, oči hledí ke stropu, teď ji ale vidí nad sebou, seděla celou dobu po jeho boku.

„Mami,“ říká jí potichu, když pozná její obličej. „Mami.“

---