Zdá se, že letos je vysloveně poláčkovský rok. Na známého spisovatele, který je podle mého názoru v české literatuře poněkud nedoceněný, narážím téměř na každém kroku. Jistě, je to proto, že právě uplynulo 130 let od jeho narození. Datum to sice není úplně kulaté, ale mám dojem, že čím více jsme od onoho roku 1892 vzdáleni, jako bychom si Karla Poláčka a jeho díla více vážili. A to je nepochybně dobře.
Když začneme hledat stopy, které nám tu po autorovi nesmrtelného románu Bylo nás pět historie zanechala, nejvíc jich nalezneme v jeho rodném městě, východočeském Rychnově nad Kněžnou. Ostatně, tohle okresní město (jak Poláček nazval také jeden ze svých románů) je blízko polských hranic – a autorovo příjmení pochopitelně nějakou spojitost s Polskem naznačuje.
V dobách po listopadu 1787, kdy si Židé museli zvolit stálé příjmení, mnozí použili svou přezdívku. Je pravděpodobné, že židovští předci Poláčka z této země pocházeli, ale ta souvislost mohla být i jiná, mohlo jít jen o krátkodobý pobyt, vojenskou službu nebo o obchodní vztahy dotyčného předka s Polskem. Ostatně za hranicí státu, v hrabství Kladsko, které byvalo historicky české, bylo od roku 1742 až do roku 1945 německy mluvící Prusko.
Malý Karel, narozený 22. března 1892, neměl úplně lehké dětství. Otec byl prý povahou pedant a skrblík, inu židovský obchodník se smíšeným zbožím a nejspíš i model pro některé z literárních postav jeho syna… Matka Žofie, rozená Kohnová, porodila pět synů, Karel byl předposlední, ale když mu bylo osm let, maminka zemřela. Otec si pak přivedl domů Emilii Posilesovou, s níž měl ještě syna a dceru.
Karel horko těžko dokončil v Praze gymnázium, když ho z toho rychnovského nejprve vyloučili. Pak se dal zapsat na práva, ale dlouho tam nepobyl. Armáda ho následně povolala do světové války, kde dva z jeho bratrů padli a on sám skončil v srbském zajetí. Od 20. let začal potom publikovat v novinách a u tohoto povolání už zůstal.
Kde je Poláček? V knihovně!
Kde jinde hledat Poláčka než v knihovně? O vkusnou moderní reedici téměř všeho významného, co kdy napsal, se v nedávných letech postarala Společnost Franze Kafky, která knihy v jednotné grafické podobě postupně vydávala. Je tedy kam sáhnout.
Několik Poláčkových knížek si můžeme poslechnout z nově vydané audionahrávky složené ze starších záznamů. Vyšla pod názvem Karel Poláček: To nejlepší z díla velkého humoristy. Knížky načetli velikáni hereckého nebe, jako třeba Vlastimil Brodský (Muži v ofsajdu), František Filipovský (Bylo nás pět), Karel Höger a další. Řadu Poláčkových povídek čtou herci mladší generace – celkem se na dvou CD nabízí četba v délce jedenácti hodin!
Nejčastěji vydávaným dílem je samozřejmě drobná knížka s klukovskými hrdiny Bylo nás pět, kterou dopsal těsně před svým transportem do Terezína. Je oživená užitím nářečních prvků doplněných snahou mluvčích vyjadřovat se úřednickým jazykem, což zvyšuje komickou účinnost textu. Z četby téhle humoristické legendy si leccos odnese nejen dětský čtenář, ale i dospělý – satiricky podanou charakteristiku dění v maloměstě, což je ostatně pro Poláčka typické, ale i pozoruhodnou, zcela originální jazykovou podobu textu.
Překvapivou novinkou v poláčkovské literatuře je fiktivní životopisný román Rozsypaná slova. Ve Francii žijící talentovaný autor Martin Daneš se odvážně pustil do zobrazení pravděpodobných peripetií několika posledních let spisovatele a jeho družky Dory Vaňákové. U postav vesměs používá reálná jména, jenom u té hlavní zvolil fiktivní jméno Karel Hirsch, aby zdůraznil, že nejde o román faktu, a že si životní detaily postav musel domýšlet. A kdoví, jestli do hlavní postavy mimoděk nevtělil taky něco ze sebe. To se autorům stává…
Jméno Karel Hirsch nespadlo z nebe – Poláček ho použil ve svém prvním románu Lehká dívka a reportér, který nese autobiografické stopy. Na konci Danešova románu Karel a Dora odjíždějí do koncentráku. Román se záhy dočkal druhého vydání a vyšla i jeho francouzská verze s názvem Les Mots brisés. Martin Daneš už také přeložil dvě Poláčkovy knihy do francouzštiny, jsou to Muži v ofsajdu a Bylo nás pět. Ta mu také dala pořádně zabrat, tolik speciálních, nespisovných slovíček, které v žádném slovníku nenajdete…
Sám o proměně jména hlavní postavy své románové rekonstrukce Daneš říká: „Autorův život za německé okupace provázejí četné nejasnosti. Zpráv z doby jeho internací je pak jako šafránu a mnohé si vzájemně protiřečí. Po více než sedmdesáti letech a úmrtí všech přímých svědků je nelze nijak ověřit. Čtenář románu na rozdíl od čtenáře biografie však vyžaduje souvislý příběh a autorovi rád odpustí, vyplní-li bílá místa s pomocí vlastní fantazie jako zedník spáry maltou…“
Hledáme dál – v rodném městě
Jak asi na Poláčka vzpomíná rodné město? Traduje se, že pro karikované postavy ve svých povídkách a knihách si nejednou vypůjčil charakteristiku zdejších vážených měšťanů. Ti, co se v literárních postavách poznali – nebo je poznali druzí – jistě Poláčka v lásce neměli, dobové prameny to aspoň naznačují.
Dnes je to ale docela jinak. Při procházce městem nemůžeme minout jeho bustu na parkovém náměstí přiléhajícím k zámku, které ostatně nese jeho jméno. Je z roku 1967 a několikrát měnila své místo. Pamětní deska zdobí dům na náměstí, kde rodina bydlela a vedla svůj koloniál. O sto metrů dál stojí stará synagoga, kam rodina chodívala. V ulici stoupající vzhůru k divadlu potkáme zkamenělou pětici kluků z románu Bylo nás pět. Ten druhý zprava je prý sám autor…
Zdejší knihovna, která se před pár lety přerodila z bývalého kina, nese také Poláčkovo jméno. A kdo do ní přijde, může si v předsálí vyplnit dotazníkový kvíz ze znalostí knihy Bylo nás pět. Ostatně – před několika lety ve městě ještě žil bývalý malíř pokojů pan Mareček, který o sobě tvrdil, že je jednou z postav slavné knihy – v ní se prý jmenuje Bejval Antonín. S Poláčkem se v dětství kamarádil a on ty jejich společné rošťárny v knížce pěkně popsal. No, ověřit se to nedá, ale i to dokládá zájem o Poláčkovu osobnost i dílo…
Je vidět, že vedení města si slavného rodáka váží. A to jsme ještě nepřipomněli, že každý rok začátkem léta se zde pořádá festival Poláčkovo léto. Většinou jej tvoří divadelní představení, koncerty, letos sem zavítal se svým vystoupením i slavný „nový cirkus“. Hezká tradice, které řadu let předcházela odborná sympozia zaměřená na zkoumání života a díla Poláčka i jeho literárních souputníků.
A nakonec na hřbitov
V osobě Karla Poláčka město tak trochu vzdává hold i ostatním místním Židům, které smetla druhá světová válka. Tak to aspoň vnímám. A taky si tu četnou aktivitu můžeme vysvětlit jako omluvu za to, že město před pár desítkami let, tedy za minulého režimu, zbořilo Poláčkův rodný dům.
„V prosinci 1942 bylo z Rychnova nad Kněžnou deportováno 124 občanů židovské národnosti do ghetta v Terezíně. Ti, kteří zde přežili, byli v průběhu let 1943 a 1944 převezeni do Osvětimi. Mezi nimi i spisovatel Karel Poláček,“ hlásá černá deska z roku 1984 poněkud ukrytá před zraky návštěvníků v domku Pohřebního bratrstva na židovském hřbitově, ležícím v kopci na okraji města. „Ti z rychnovských občanů, kteří zůstali naživu, se většinou do Rychnova nad Kněžnou už nevrátili… Tím zde po čtyřech stech letech zanikla židovská náboženská obec. Čest památce umučených!“
Karel Poláček tu svůj hrob nemá. V říjnu 1944 byl poslán z Terezína do Osvětimi. Zahynul s velkou pravděpodobností na pochodu smrti z pobočného tábora Hindenburg. Za datum jeho úmrtí se považuje den příchodu vězňů do tábora v Gliwicích 21. ledna 1945.
Na zdejším hřbitově však najdeme hrob jeho otce Jindřicha Poláčka. Jsou tu i starší náhrobky s tímto příjmením, napsaným však německým pravopisem Pollatschek. Zřejmě takto dozníval rakouský zákon o tom, že všichni Židé musí mít německá jména. Anebo že by ho tou transkripcí šikovně obešli?
Válku přežila jako jediná z rodiny Poláčkova dcera Jiřina, když se těsně před okupací podařilo poslat ji do Anglie. Její otec emigraci odmítal. Dva své budoucí vnuky už ale poznat nestihl. Žili pak s matkou v Kanadě. Jeden z nich, Tomáš Jelinowitz, se po letech vrátil do rodných Čech, avšak druhý Martin, v Kanadě zůstal.
A na závěr jedna malá záhada. Karel Poláček napsal pentalogii, které se podle prvního dílu říká Okresní město. Čtyři díly se podařilo vydat, pátý Poláček dopisoval na jaře 1939, kdy už nesměl publikovat. Dle svědectví uložil originál textu do trezoru nakladatelství František Borový a u svých přátel pak uschoval další čtyři kopie. Po válce se však žádný z těchto exemplářů nepodařilo nalézt – jako by se po nich zem slehla.
Až po dvaceti letech dorazila z ruského Leningradu do Prahy malá část původního Poláčkova rukopisu! Toto pětatřicetistránkové torzo vyšlo pak časopisecky v roce 1968 a po zbytku se stále pátrá… Naproti tomu jiné texty, které ještě Poláček stihl napsat během války, se nám zachovaly.
Najde se ještě někdy poslední kniha Karla Poláčka?
Lubor Falteisek
Foto autor a archiv
