Jako každé léto si brzy připomeneme smutné výročí devátého avu. Den, do kterého soustředíme truchlení nad řadou katastrof, které náš národ postihly. Jednou z těch více zdůrazňovaných je bezesporu zničení obou Chrámů. Jako reformní židé se ale musíme ptát: jaký je náš vztah k Chrámu? Máme nad jeho zničením truchlit? A toužíme vůbec po zbudování Chrámu třetího?
Když zadáte do Google heslo „temple reform judaism“, tak vyběhne nabídka reformních synagog, které jsou vám nejblíž. Můj vyhledávač nabízí berlínskou Pestalozzistrasse Synagoge a reformní synagogu ve Varšavě a Manchesteru. Jenže to jsem nechtěla. Kýženým výsledkem vyhledávání by byl článek, který popisuje vztah reformního židovství k Chrámu s velkým Ch. Při dalším scrollovaní vyhledávač chrlí další a další reformní „temply“ nebo jak jim taky říkáme synagogy, komunity, svatá shromáždění nebo šůly. A to je symptomatické. Templ nahradil Temple, synagoga nahradila Chrám. V reformním židovství to platí dvojnásob.
První reformátoři začali začátkem 19. století v sidurech škrtat a zmínky o zbudování nového Chrámu začaly mizet. Ovlivněni osvícenstvím a revolucí se po reformě toužící židé chtěli stát zejména co nejlepšími občany, kteří dají svému okolí jasně najevo, že jsou doma tam, kde se právě nacházejí, a po domově ve vzdálené zemi a případném obnovování Chrámu neprahnou. Nabízí se otázka, proč tedy židovští reformátoři nazvali svou synagogu „Templ“ – chrám. Jedním z významných motivů rané reformy přece byla touha se od sionistických představ vzdálit. A právě tato touha způsobila, že první reformní synagoga – Hamburg Temple – dostala jméno chrám. Aby příznivci reformy všem ukázali, že jejich chrám je tam, kde žijí, že jsou loajální svému státu a nehodlají se upínat k vizi budování státu židovského.
Postoj reformního židovství k sionismu se během let proměnil, nicméně název templ reformním synagogám už zůstal. Krásný přehled o tomhle vývoji dostaneme, když si pročteme platformy, které definují základní principy reformního židovství.[1] Poslední z nich, která byla aktualizována roku 1999, hlásá oddanost podpoře státu Izrael coby státu, který poskytne stejná práva všem svým obyvatelům. Postoj k instituci Chrámu však zůstává v podstatě stále stejný – jeho nové zbudování v souladu s původním plánem si neumíme představit ani z politické, ani z halachické perspektivy. Stejně jako bibličtí proroci dnes nespatřujeme smysl v pouhém precizním přinášení obětin. Tím, na čem nám záleží, jsou naše skutky. Dnešní židovství má větší starosti a problémy.
Jako reformní židé si uvědomujeme, že bez katastrofy, kterou zničení Druhého chrámu bylo, by dnes žádné židovství pravděpodobně neexistovalo. Židovský kult by neprošel patřičnou reformou, nedošlo by k přesunu důrazu na rabínský judaismus, kdy se do centra namísto obětování dostává zákon a modlitba. Židovství založené na chrámové službě by do dnešních dob jednoduše nepřežilo a dnes by bylo maximálně předmětem bádání podobně jako chrámy antických božstev.
Jako reformní židé se ale přesto musíme s přítomností truchlení kvůli zničení Chrámu a touhy po jeho zbudování pravidelně vyrovnávat. Liturgické texty jsou plné náznaků i otevřeně formulovaných nadějí. A taky tu máme devátý av. Takže jak na to? Především citlivě a s tolerancí k rozdílům. Tragédií dnešního židovství totiž není před tisíci let zbouraná budova, ale nenávist, nepochopení, nedostatek tolerance a celková roztříštěnost. Jako reformní židé se tak musíme zasadit o prosazování hodnot odlišných.
Začátkem července přepadly desítky ortodoxních chlapců tři rodiny, které slavily bar a bat micva svých mladých dospělých u tzv. Robinsonova oblouku – části, která se nachází vedle Západní zdi a byla určena židům, kteří věří v rovnoprávnost mužů a žen, části, kde se všichni mohou modlit dohromady. Píšťalky, řev, pošťuchování. Sama jsem toho na tom stejném místě byla několikrát svědkem. Čistá nenávist pramenící ze strachu z jinakosti. Vždy je totiž jednodušší to, co neznáme, nenávidět než se snažit druhou stranu pochopit. Pochopení nás totiž většinou přivede k nutnosti přehodnotit vlastní postoje, a to chce odvahu a otevřenou mysl. Přehodnocovat vlastní postoje je nepohodlné, a tak je snazší útočit a utvrzovat se ve vlastím zaručeně správném pohledu na svět.
Věřím, že tohle je pravou katastrofou dnešního židovství, která musí být dennodenně připomínána. Místo, ke kterému se mnozí upínají jako k místu pro nás nejsvětějšímu, slouží zároveň jako místo, které dává vzejít té největší nenávisti. Místo, kde žid na žida řve, že není židem jen proto, že má jiný žebříček hodnot. Toto je churban, katastrofa, zničení a roztříštění. Tohle je katastrofa, kterou budu mít letos během devátého avu v srdci, kdy se budu ptát sama sebe – co můžu dělat jinak? Můžu být tolerantnější a mít větší pochopení? Stejně jako pionýři reformy chtěli ukázat světu, že jejich chrám není v Jeruzalémě, ale v Hamburku, pojďme i my světu dokázat, že náš chrám není postavený ze studených kamenných zdí, které nás oddělují. Jak jinak totiž zacelit propast, která nás dělí, než otevřenou myslí a srdcem. Chrám budujeme tady a teď.
Kamila Kopřivová
Foto autorka
@rabinkavzacviku
[1] Všechny jsou dostupné v angličtině na webu CCAR.