Rozvoj náboženského života v olomoucké židovské obci a specifika moravského židovství očima vrchního zemského rabína Karola Efraima Sidona.

Na úvod bychom možná měli vysvětlit, jaká je vaše role v olomoucké obci a vztah k jejich náboženskému životu. Jakožto vrchní zemský rabín jste v případě potřeby k dispozici vlastně všem obcím, které nemají vlastního rabína – v tomto smyslu se tedy staráte i o olomouckou obec. Je to tak?

Pro všechny tyto obce jsem vlastně oficiální rabínskou autoritou. Samozřejmě jsou obce, které navštěvuji více a které moji pomoc vyhledávají častěji. S nimi je spolupráce užší a Olomouc je potom první v řadě. Mám radost, když tam mohu vést šabat a snad ještě větší, když mohu být jen přítomen při něčem, co sami připraví. Co je pro mě však nejdůležitější, že se mohu osobně seznamovat s lidmi a vážím si vztahů, které vzájemně budujeme – to je ostatně jádro celého náboženského života obce.

Jaké konkrétní další obce tedy pravidelně navštěvujete a které častěji vyhledávají vaše služby?

Vedle zmíněné Olomouce jsou to především Teplice. Dříve to byly také Karlovy Vary, ale nyní je tato obec se svým vlastním duchovním už více saturovaná. V poslední době jsem také trávil intenzivnější čas s plzeňskou obcí – především proto, že se tam zřizovala mikve – a na to pak navázaly ještě různé další záležitosti. V minulosti jsem pak pravidelně navštěvoval Liberec a Ostravu, které však dnes mají svého reformního rabína a rabínku a rozhodly se tedy jít úplně jiným směrem.

Už jsme zmínili, že v tak aktivní obci, jako je Olomouc, nejste jediný, kdo se stará o její duchovní život. Jak často tedy obec navštěvujete a kdo vede bohoslužby, když tam nejste?

Jsou to především tři lidé. Luboš Smělý, který působí jako kantor a garant v otázkách kašrutu, Jiří Klimeš, který se velmi stará o aktivity, řekněme, kulturně náboženské, a zmíněný předseda Petr Papoušek, který skvěle koordinuje vše a zve lidi na šabat a k vedení bohoslužeb, takže je vždy vše řádně zajištěno. Mají dokonce také kontakt s jedním izraelským rabínem, který má k této obci vztah a zvlášť v době pandemie byl jeho kontakt přes online platformy ideální. Já osobně tam bývám zhruba jednou za dva měsíce. Olomoucká obec intenzivně spolupracuje na různých vzdělávacích projektech s brněnskou obcí, což má vliv na šíření a rozvoj praktikovaného judaismu nejen na Moravě, ale potažmo v celé republice.

Jako zemský rabín a po svých bohatých zkušenostech můžete říci, zda je na olomoucké židovské obci něco jedinečného? Čím se třeba tato moravská obec odlišuje od Prahy?

Myslím, že společným jmenovatelem dalšího vývoje těch „menších“ obcí po revoluci je, že většinou neměli ve svých řadách mnoho lidí duchovně zaměřených nebo vzdělaných v judaismu. Zato tam byl dostatek organizačně schopných lidí – a tak to vlastně zůstalo dlouhou dobu, někde až dodnes. Olomouc je tady (podobně jako Teplice) v něčem výjimkou. Už v porevoluční době tam aktivně působil dědeček dnešního předsedy ŽO Petra Papouška, Miloš Dobrý, a ačkoli vedl obec trochu jinak – spíše reformním způsobem, řídil ji s pomocí chazana Zikmunda Deutsche tak, že se neodcizila ortodoxnímu ritu. Když se pak později obce ujal současný předseda Petr Papoušek, byl to mladý člověk s elánem a zájmem, který měl za sebou studia judaismu. To vše myslím mělo a má pozitivní vliv na vztah celé komunity k náboženskému životu.

Olomouc je specifická tím, že zde díky meziuniverzitním dohodám je poměrně dost izraelských studentů. Přicházejí na obec, zapojují se do náboženského života a nacházejí zde to, co hledají?

Ano, tento motiv je zde patrný a hraje roli hlavně v rámci ochranky obce, v níž tito studenti pracují. Mám ale zkušenost, že když je potřeba, tak jsou schopni zastat leccos i při bohoslužbě, protože hodně věcí umí díky svému vzdělání v Izraeli. Takže stručně vzato v tomto smyslu té obci pomáhají. A to je, myslím, také rozdíl mezi takovými izraelskými studenty v Praze a v Olomouci. Praha má zpravidla tendenci si je bezděky držet trochu od těla. Zatímco v Olomouci cítí, že je vlastně potřebují, a tak obec tento vztah s nimi vědomě buduje a udržuje ho.

Jste ortodoxním rabínem – předpokládám tedy, že olomoucká obec se v tomto smyslu hlásí k ortodoxní tradici? Třeba při počítání minjanu, gijurech apod.?

Je to tak, ale olomoucká obec vytváří zároveň velmi otevřené a přátelské prostředí, a každý, kdo chce, může se života obce účastnit.

Jaký sidur využíváte během bohoslužeb?

Sidur Zichron David Jisrael. Je to dobrý sidur – jen jsem musel spolknout, že díky tomu nevyšel můj překlad… (smích)

Jaká bývá obyčejně účast věřících na bohoslužbách, ať svátečních či šabatových?

V prvé řadě se samozřejmě snaží zajistit minjan, a nutno říci, že se to v zásadě daří. V Olomouci můžete řádně prožít celý šabat a dodržet všechny modlitby v průběhu dne.

Jak probíhají oslavy svátků? Spolupracuje přitom Olomouc třeba také s brněnskou obcí?

Během svátků v podstatě ne, protože slaví podle halachy a každá z obcí si hlídá svůj minjan… Ale určitě se zde přenášejí zkušenosti a vzájemně se inspirují. Myslím, že i tady je nutné zdůraznit, že vždy mají zajištěno, že tam bude někdo kompetentní vést bohoslužbu a lidé přijdou. Zní to triviálně, ale myslím, že centrální organizační element je v tomto směru pro každou obec (a pro ty menší a malé pak obzvlášť) základem možného úspěchu. Pokud se vypravím do Olomouce, mohu počítat s tím, že tam velmi pravděpodobně bude minjan, a to přinejmenším při večerní a ranní bohoslužbě. Ačkoliv není zase vyloučeno, že se minjan sejde i při odpolední modlitbě, ke společnému studiu nebo výkladu týdenní paraši. Když to srovnám s Prahou, mám někdy pocit, že si tu lidé tolik neuvědomují, že jsou to oni, kdo tu synagogu tvoří, a protože to z domova mají dost daleko do synagogy, dají přednost domácímu prostředí. Jistě to souvisí i s tím, že předpokládají příchod turistů, kteří však po pandemii spíše nepřicházejí, než přicházejí. U menších a malých obcí pomáhá i přirozená vůle ke sdružování.

Myslíte, že na to mohla mít nějaký vliv, ať už pozitivní nebo negativní, také epidemie a karantény?

Upřímně řečeno nevidím tady nějakou zásadní změnu. Jakmile se zase všechno vrátilo do obvyklých kolejí, všichni zdraví zase přišli jako předtím.

Jak je to s košer stravováním v Olomouci?

Ani s tím není problém. Velmi brzy si uvědomili, že jde o zásadní složku židovského setkávání – že je dobré mít se setkávat „nad něčím“, a lidé se pak scházejí mnohem snadněji. Proto se o toto starají jak v Brně, tak v Olomouci a v Teplicích, i když poslední dvě obce patří k těm nejchudším.

Je v Olomouci mikve? Nebo jak řeší tyto potřeby?

V Olomouci mikve není a pro své potřeby mají k využití mikve v Brně. Uvidíme, jak to bude do budoucna… Teď třeba byla zřízena během renovace rabínského domu krásná nová mikve v Plzni a jsem zvědav, kdo z místních tam bude chodit a jak to bude fungovat. Vzpomínám si, že když jsem se vrátil z Izraele, byla mikve to první, co jsem chtěl v Praze zřídit, ačkoliv počet žen, které by to s napětím očekávaly, se dal spočítat na jednom prstě jedné ruky… Za ta léta se však situace přece jen změnila, a ačkoliv tam dámy sice nestojí fronty a převážně využívají služeb naší mikve ortodoxní židovské turistky, tři balanit (lázeňské) mají co dělat.

Připravujete někoho nyní v rámci olomoucké obce ke gijuru?

Já osobně ne. Na Moravě se tito adepti a adeptky připravují obvykle u brněnského rabína Klimenta.

Už jsme zmínili jméno Jiřího Klimeše. Právě on je jeden z těch, kdo stojí za novou zastřešující iniciativou pro výuku judaismu Machon Moravia. Vy sám se nějak přímo či nepřímo podílíte na tomto projektu a na výuce v olomoucké obci?

Ano, o tom projektu vím a rozhodně ho podporuju. Osobně se na tom ale nepodílím – myslím si, že se tam pohybuje už dostatek jiných, většinou mladších lidí. Kdybych však cítil, že to je zapotřebí, jsem tu od toho, abych vypomohl.

Má Olomouc nějaký náboženský program pro děti nebo mládež?

V tomto smyslu spolupracují s brněnskou obcí. Navštěvují se a připravují pro mládež vzdělávací a také atraktivní šabatony, v Brně, Olomouci a naposledy ve Vídni, jichž se účastní i teenageři z Prahy. Mimochodem, je možné, že právě Vídeň je těmto moravským obcím a jejich životu v něčem bližší než Praha. Je to myslím nejen geografická, ale snad i mentální blízkost. Díky tomu již několik let funguje v Brně Rabínský soud, v jehož čele sedí předseda rakouského Bejt dinu.

Sama pocházím z Moravy, a nejen proto Olomouc už dlouho se zájmem sleduju. Troufám si tedy říct, že jsou opravdu velmi aktivní, a náboženský život, který nabízejí, je dost pestrý – ať už jde o vzdělávací aktivity typu Evening Yeshiva, kulturně náboženské akce nebo i magazín Chajejnu, který vydávají. Je něco, kde vidíte ještě rezervy?

No, možná by mohli líp umět hebrejsky… (smích).

Když jsme loni mluvili s panem předsedou Papouškem, zmínil se v rozhovoru pro Maskil o projektu Jarcajt, který by zajistil důstojnou připomínku jejich zemřelých příbuzných. Myšlenka byla uspořádat vzpomínkovou akci na obci v čase jarcajtu dotyčného člověka, aby lidé měli zase další příležitost zavzpomínat a sejít se. Víte něco o tom, jestli a jak tato aktivita už běží?

Slyšel jsem o tom už před časem a samozřejmě to pokládám za velmi dobrý nápad. Jestli se nějakým způsobem pravidelně realizuje si nejsem jistý.

Jak byste ze svého pohledu zhodnotil duchovní život v Olomouci a jeho rozvoj?

Myslím, že jsou v Olomouci vytvořeny dobré základy k další existenci této obce. Specifikum takové obce, jako je Olomouc, také je, že se zde lidé k jednotlivým akcím sjíždějí z větší oblasti – ne všichni jsou tedy z Olomouce. Do velké míry je to tedy otázkou dobré organizace, aby olomoucká obec úspěšně fungovala, a přirozeně investované práce a nákladů s tím spojených. Jistě se tam dá dělat ještě mnoho, jak to ale bude vypadat do budoucna, si netroufám odhadnout – co bude, nikdo z nás neví.

Myslíte si, že je v současné době v Česku dostatek duchovních autorit v rámci judaismu? Tedy dostatek rabínů a vzdělaných kantorů?

Ten problém bych možná viděl především v tom, že se všechno a všichni točí kolem Prahy. Dlouhá léta a po revoluci se lidé vzdělávali především v Praze, a tak i většina lidí, kteří by v tom mohli pomoci, jsou dodnes soustředěni zde. Tyto obce jsou tedy závislé převážně na lidech z Prahy (kantorech, ale i rabínech, kteří do obcí dojíždějí a střídají se tam, ale nebydlí v ní). Olomouc má v tomto směru ale výhodu, že je v případě potřeby i soběstačná.

Rád bych viděl, kdyby si obce těch pár lidí z Prahy, kteří zvládnou vést bohoslužbu, mohly zajistit jako stálé zaměstnance. Přesto v tomto směru nestrádají, a pokud potřebují, krajánci z Prahy budou dojíždět dál.

A celkově máte dojem, že je třeba mladší generaci motivovat k rabínským studiím?

Ale určitě by to bylo fajn. Znovu však narážíme na stejný problém, že by takové studenty, a nemluvím ani tak o rabínech, musela na studiích třeba v Izraeli finančně podporovat buď jejich vlastní obec, nebo Federace židovských obcí.

Jak vnímáte pluralitu v rámci českého židovství, která se odráží ve vzniku nových komunit a společenství? Vidíte to jako žádoucí pestrost a obohacení pro místní židovstvo, nebo spíše „tříštění sil“?

Abych byl upřímný, stýská se mi po stavu té původní Židovské obce pražské, kde nikdo nevnímal, že existují nějaké různé směry v rámci judaismu. Když jsem začal studovat v Heidelbergu, tak jsem jednou seděl na chodbě semináře s jednou Němkou, která se mně zeptala, k jakému směru vlastně patřím. Byl jsem nový a vůbec jsem nechápal, na co se ptá… V tu chvíli však kolem šla rebecin, která mně trochu znala a sama se hlásila ke konzervativní větvi judaismu. Slyšela to, a řekla: „Karol, ten je konzervativní.“ A takto jsem se v Heidelbergu seznámil s něčím, co na Západě bylo běžné a normální. Svým způsobem to chápu a uvědomuju si, že nebylo možné toto pojetí, které vnímám jako import ze západu, na dlouho zadržet, ale neztotožňuji se s tím a stýská se mi po něčem, co snad přijde až s příchodem Mesiáše.  

Ptala se Ráchel Polohová