Mezi Pesachem a Šavuot počítáme čtyřicet devět dní Omeru a padesátý den po oslavě východu z Egypta pak nastává svátek darování Tóry. Ramban (Rabi Moše Ben Nachman 1190, Španělsko-1270, Jeruzalém) popisuje, že přijetí Tóry na hoře Sinaj bylo smyslem východu z Egypta.
Člověk by očekával, že pokud je smyslem svátku Pesach započít období, které vyvrcholí Šavuotem, tak počítání Omeru bude přesně naopak, než jak jej praktikujeme. Způsob, jakým se Omer počítá, je, že na druhý seder na závěr celé hagady začneme počítat a říkáme: ‚‚Toto je první den Omeru.‘‘ a každý další den přidáváme a říkáme ,,druhý den, třetí den, jeden týden a jeden den…‘‘ a tak dále. Pokud se člověk na něco těší, tak spíše dny odečítá. Malé děti říkají: ‚‚Ještě zbývá deset dní do mých narozenin,‘‘ a každé ráno s nadšením hlásí, kolik ještě dní zbývá, než nastane onen slavný den. Nebo si pamatuji na rozjařené vojáky základní služby, kteří hlasitě odpočítávali poslední chvíle své vojenské služby a pak zuřivě pokřikovali: ‚‚Civil! Civil!‘‘
Způsob, jakým počítáme Omer, se tedy velice liší – každý den přidáváme. Židovská tradice totiž každému dni a každému okamžiku přikládá obrovský význam. Nesnažíme se přečkat čas, aby uplynul a my se něčeho dočkali, ale právě naopak času užíváme ke svému růstu. Dny potom neuplývají do ztracené minulosti, ale naopak s námi zůstávají a čas nám dává příležitost růst, dospívat a poznávat. To je i jedním z významů toho, co je psáno o praotci Abrahamovi. Tóra neříká, že zemřel, protože už neměl žádné další dny, kdy by mohl žít. V Tóře se říká, že Abraham došel svých dnů, naplnil svůj život k úplnosti a všechny dny jeho života se staly smysluplné a naplněné. Podobným způsobem komentátoři vysvětlují rozpor mezi Bejt Šamaj a Bejt Hilel ohledně zapalování chanukových světel. Bejt Šamaj říkají, že člověk má první den zapálit osm světel a každý den jedno světlo ubrat, aby bylo vidět kolik dnů ještě zbývá do konce. Bejt Hilel byli názoru, že každý den se má jedno světlo přidat a poslední den má na chanukiji být zapáleno všech osm světel. Rav Kook toto vysvětloval tak, že každý má během chanuky odhalit své skryté světlo (proto také halacha nedovoluje, aby někdo zapálil chanukiji pro někoho v zastoupení) a během oněch osmi dní pak člověk nalezne hloubku svého potenciálu, jenž září jako plně zapálená chanukije.
Spojení Pesachu a Šavuotu počítáním Omeru je tak především zdůrazněním, že východ z Egypta směřoval k darování Tóry na hoře Sinaj a že lid Izraele potřeboval oněch čtyřicet devět dní cesty, aby se mohl k hoře Sinaj dostavit. Tuto cestu opakujeme každý rok během počítání Omeru a je pro nás příležitostí k cílenému osobnímu a duchovnímu růstu. Oba svátky, tedy Pesach a Šavuot však mají svůj nezastupitelný význam v celém příběhu. Darování Tóry a to, že se židé stali služebníky Hospodina, dalo příběhu smysl a nám židům opravdovou svobodu. Vyšli jsme z otroctví a stali jsme se svobodnými lidmi až potvrzením, že jediný, komu skládáme účty, je Bůh. Žádný člověk si nemůže nárokovat naši svobodu, každý z nás je svobodný a nikdo nás nemůže otročit. Bez příběhu Pesachu by to ovšem nebylo možné. Na Pesach židé opustili otroctví faraóna a stal se z nás národ. Jedno bez druhého by nebylo možné. Pesachový východ z Egypta byl nutným počátkem, který umožnil, že židé mohli dostat Tóru. Pokud bych to měl přirovnat k již výše použité vojenské službě – pokud voják dostane příkaz vystoupit na vysokou horu uprostřed pouště, ale nedostane k tomu potřebné vybavení a ani třeba boty, tak svůj úkol nebude schopen splnit.
Rav Kook a rav Soloveitchik spojení Pesachu a Šavuotu vysvětlovali ještě jiným způsobem. Pesach je v jejich pojetí fyzické vykoupení a zrod židovského společenství, národa. Šavuot je počátkem společné sdílené duchovní tradice. Pouze spojení těchto dvou částí vytváří židovství a jedno bez druhého je nekompletní. Těm, co se hlásí pouze ke společnému osudu chybí duchovní tradice. Ti, kteří se hlásí pouze k duchovní tradici a opomíjí společnou odpovědnost a sounáležitost, se ovšem také mýlí.
Lag ba-omer
Třicátý třetí den Omeru nastává významný den, Lag ba-omer, což znamená právě číslo dne v počítání Omeru. Talmud popisuje, že v tomto dni přestali umírat žáci rabiho Akivy, jenž byl hlavní postavou záchrany rabínského judaismu v době vypjatého sporu a římsko-židovských válek. Rabi Akiva měl dvacet čtyři tisíc studentů (i když Talmud udává i jiné počty), kteří během Omeru zemřeli na následky hrozivé epidemie. Talmud popisuje, že důvodem, proč tyto studenty postihla epidemie, bylo, že si nevážili jeden druhého. Záviděli si své úspěchy a nepřáli si. Poměřovali své znalosti a místo toho, aby úspěchy jednoho druhé motivoval, aby se také něco dozvěděli, tak se utápěli v závisti a touze, aby druzí byli také neúspěšní. Nakonec to vedlo k tomu, že se studenti neměli navzájem rádi a nerespektovali se. Umírání studentů mělo skončit právě na Lag ba-omer. Rabi Akiva poté vychoval pět následovníků, pět zásadních postav judaismu, z nichž jeden byl rabi Šimon bar Jochaj, jenž shodou okolností zemřel na Lag ba-omer a jehož jahrzeit si v tento den připomínáme.
RAŠBI
Možná nejznámější příběh o rabi Šimonu bar Jochajovi je zaznamenán v Gemaře Šabat na straně 33b. V době římské okupace spolu jednou rozmlouvali čtyři muži a jeden z nich se zamýšlel na téma, jak úžasné stavby postavili Římané. Chválil jejich mosty, lázně a tržiště. Z posluchačů jeden nic neřekl, ale rabi Šimon bar Jochaj se ohradil a prohlásil, že vše, co Římané postavili, slouží především jim a pro prosazení jejich obchodních a kulturních zájmů. Římské vymoženosti navíc odsoudil tvrdými výrazy. Poslední z posluchačů pak byl člověk, který neváhal a celý incident nahlásil římským vojákům. Římané vydali dekret, že rabi Šimon bar Jochaj bude popraven, načež se Rašbi (rabi Šimon bar Jochaj) schoval ve studovně spolu se svým synem. Manželka Rašbiho jim nosila jídlo a pití, ale situace dále eskalovala a Rašbi se rozhodl schovat v jeskyni. Spolu se svým synem tedy odešli a v jeskyni studovali dvanáct let Tóru. Během studia byli zahrabaní do písku až po krk, aby si neobnosili šaty a ty si na sebe brali pouze když se modlili. Stal se jim také zázrak a měli dost vody k pití a keř chlebovníku, jenž jim poskytl právě dost potravy k přežití.
Po dvanácti letech se ozval Boží hlas a oznámil jim, že Římané je už dále nepronásledují, zapomněli na ně a že mohou svobodně vyjít. Rašbi a jeho syn rav Eleazar vyšli z jeskyně a spatřili muže, jak orá pole. Rabiho Eleazara to velmi rozčílilo. Lidé mohou studovat Tóru a věnují se všedním záležitostem! Pohlédl na ubohého rolníka a spálil jej pohledem. Nebeský hlas se znovu ozval a řekl jim, že nevyšli z jeskyně, aby svět zničili a ať se hned vrátí. Po dvanácti měsících v jeskyni rabíni usoudili, že si již odpykali dostatečně dlouhý trest a znovu se vydali z jeskyně. Cestou potkali jakéhosi starce, jak spěchá a v rukou drží dvě větévky myrty. Zeptali se jej, kam chvátá a on jim odpověděl, že se blíží šabat a chce to stihnout domů, aby myrtou ozdobil svůj příbytek. Zeptali se jej, proč má dvě větévky a on jim odvětil, že jedna je kvůli příkazu šamor (střež), a druhá kvůli příkazu zachor (pamatuj). Úcta a láska projevená Božím příkazům rabíny potěšila a umožnila jim návrat mezi ostatní učence.
Pokaždé když se v Talmudu objeví postava označená jako hahu saba (jakýsi stařec), tak máme za to, že se jednalo o proroka Eliáše. Tyto dva příběhy o rabi Akivovi a jeho studentech a nejvýznamnějším studentu rabiho Akivy, rav Šimonu bar Jochajovi společně vytváří popis jak má vypadat judaismus. Má se jednat o vzdělané a oddané společenství učenců Tóry, které ovšem musí stát na základech vzájemného respektu, empatie a touhy učit se navzájem a nechat se inspirovat úspěchy druhých. Samotný prorok Eliáš potom ukázal, že základem udržitelného židovského života je silná pozitivní emoce spojená s dodržováním micvot. Silný náboženský prožitek spojený s hodnotami, které micvot vyjadřují je nezbytně nutný stejně tak jako důsledná disciplína.
rabín Štěpán Menaše Kliment