Sardinie, nadpozemsky krásný ostrov, který si za jeho historii podmanilo mnoho národů od Féničanů přes Kartagince, Římany, Byzantince, Araby, Španěly, až po Italy původem ze severu Apeninského poloostrova, kterým patří dodnes. Na první pohled ostrov uchvacuje svou divokou přírodou a krásnými plážemi. Uchovává si ale svá tajemství o Židech, pro které byl kdysi v historii domovem.

První fakt, který nás možná překvapí je, kdy se Židé na Sardinii dostávají poprvé. První zprávu můžeme najít v zápiscích Flavia Josefa, rozeného Josefa ben Matitjahu, který ve svých Židovských starožitnostech zmiňuje, že roku 19 o. l. byly římským císařem Tiberiem na Sardinii deportovány čtyři tisíce Židů. Císař možná tehdy doufal, že na nehostinném ostrově nepřežijí. Vyhnanci si tu ale postupem času vybudovali prosperující život a stali se nedílnou součástí chodu ostrova v oblasti obchodu, finančnictví, řemesel i lékařství.

Pod nadvládou Římanů, Germánů i Španělů

Během prvních staletí se osud Židů na Sardinii podobal osudu jiných Židů žijících v římských provinciích. V obdobích, kdy ostrovu vládli pohané, měli Židé plná občanská práva, ale když se křesťanství stalo dominantním náboženstvím, jejich práva začala být omezována. Od poloviny 5. do poloviny 7. století byla Sardinie spravována germánskými kmeny, nejprve Vandaly a poté Góty. Tehdy byly poměry pro Židy celkem příznivé. Byly založeny komunity v dodnes známých městech jako Oristano, Alghero, Cagliari nebo Sinai, které, jak už sám název napovídá, bylo pravděpodobně založené Židy. Sardinie je jedním z mála míst, kde se také zachovaly katakomby, ve kterých můžeme spatřit hebrejské nápisy. Jedná se o katakomby v Sant’Antioco a hebrejsko-latinské nápisy v nich byly vytvořeny ve 4. a 5. století.

V té době docházelo ovšem i k nepokojům. Příkladem může být incident ze 6. století z Cagliari, kdy jistý křesťanský konvertita Petr umístil na Velikonoční pondělí do synagogy obrazy svatých. Stížnost došla tehdy až k papeži Řehořovi I. Velikému, který nařídil obrazy odstranit. Jiná zpráva, od kronikáře Severina, mluví o požáru synagogy ve stejném městě v roce 790, který prý založila skupina fanatických křesťanů. Ke krvavým střetům mezi Židy a křesťany docházelo i ve městě Oristano a nakonec byly ukončeny až vypovězením Židů z tamní provincie Arborea.

V roce 1325 se Sardinie dostala pod nadvládu španělského Aragonského království. Život během prvního století této nadvlády byl pro sardinské Židy víceméně příjemný. Na ostrov začali přicházet i Židé ze Španělska a následně i z Marseille, kteří prchali před pogromy v letech 1484 a 1485. Z toho důvodu tvořili židovskou komunitu na Sardinii převážně sefardští Židé španělského a italského původu.

Komunita v Algheru

Ačkoli se židovská komunita nacházela i v dnešním hlavním městě Cagliari, nejvýznamnější a nejvíce prosperující byla komunita v Algheru. Židé z Alghera byli velmi loajální aragonským králům a za to byli chráněny jejich obchodní zájmy, byli například osvobozeni od placení cel. Ve 14. a 15 století značně finančně podporovali aragonskou armádu a přispívali k obnově a rozvoji města. Na znamení jejich důležitosti pro korunu pak směli vyvěšovat královský erb na své synagoze.

Židovské rodiny na Sardinii se zabývaly většinou obchodem, ale časté byly i další profese v oblasti finančnictví, řemesel a dokonce i lékařství. Známými lékaři byli například Isaac Eymies, který byl povolán v roce 1406 na místo městského lékaře v Cagliari, Hayyim z Hipre, autor práce o léčivých rostlinách Sardinie, nebo Solomon Averonques, který byl proslulý svými chirurgickými operacemi. Židé z Alghera nebyli vyloučeni ani z oficiálních pozic, příkladem může být Moses Sofer, který v roce 1467 zastával místo výběrčího daní.

Vyhánění a návraty

Zatímco život v Algheru byl po určitou dobu pro Židy dobrý, v jiných sardinských městech začala postupně vzrůstat nesnášenlivost. Výjimkou nebylo ani zřizování ghett, značení oděvů či nucené křesty. Pod trestem smrti byla postupem času zakázána veškerá další imigrace na ostrov. Vše vyvrcholilo rokem 1492, kdy španělská koruna Dekretem z Alhambry nařídila vyhnání Židů ze svého území. Téhož roku museli Židé odejít i ze Sardinie a Korsiky a mířili nejčastěji na Maltu, do Řecka nebo do Kalábrie, které se tak pro sefardské uprchlíky staly dočasným domovem.

Na Sardinii se několik málo židovských rodin, přicházejících většinou z Itálie, začalo znovu usazovat až během 19. století. Sardinští Židé byli emancipováni 29. března 1848. Jejich osud v nadcházejícím století ovšem nebyl šťastný. Od roku 1931 spadali sardinští Židé podle italského zákona pod jurisdikci Říma a následně jich byla většina během holokaustu zavražděna. Po stopách sefardských Židů a populace marranos zdá se jakoby tu nezůstala ani stopa.

Přesto zde dodnes existují náznaky minulé židovské přítomnosti. Příkladem mohou být slova v sardinském dialektu. Slovo caputanni, které znamená září, je v doslovném překladu totéž co Roš ha-šana – “hlava roku”.

V roce 2013 bylo jedno náměstí v Algheru přejmenováno na Plaça de la Juharia – náměstí Židů. Má být připomínkou toho, že náměstí bylo kdysi centrem židovské čtvrti a místem, kde se nacházela hlavní synagoga. Starosta města při této příležitosti ve svém projevu řekl, že by rád napravil křivdu spáchanou v minulosti na židovských obyvatelích a vyzval Židy, aby se do Alghera vrátili.

Anna Bendová

Foto autorka