Antisemitismus bohužel ze světa dosud nezmizel, i když jeho projevy jsou nepochybně mírnější než před sto lety. Mnohé státy přijaly po druhé světové válce zákony, které jakékoliv antisemitské projevy omezují. Ale i tak stále vystrkuje své ďábelské růžky, čas od času silněji, poté je většinou cíleně utlumován. Důkladně jeho současný stav prověřuje kniha Daniela Jonaha Goldhagena ĎÁBEL, KTERÝ NIKDY NEUMÍRA.

Obsáhlá, odborně zpracovaná publikace má v českém vydání v Academii 643 stran, milovníky tlustých knih však mohu ujistit, že v žádném případě nejde o nenáročné čtení k televizi. Kniha nenabízí primárně lehké čtení, i když překlad Petrušky Šustrové je velmi čtivý. Závažnost tematiky autor dokládá mnohdy až šokujícími dokumenty, jež vás nutí zastavovat se a přemýšlet. Tak to ostatně u dobré knihy má být…

Ďábel, který s námi je už dva tisíce let, jak autor eufemicky nazývá antisemitismus, se v některých oblastech vrací. Zmocnil se už milionů lidí, snadno pronikl do různých náboženství. Podle autora dnes antisemitismus stoupá, v posledních dvou desetiletích zaznamenal větší nárůst a získává víc stoupenců, než mají Židé.

Daniel Goldhagen provokativně zkoumá, čím přesně je antisemitismus v jedenadvacátém století, a nastoluje znepokojivé nové paradigma jeho chápání. Dále se zabývá rozměry této hrozby, vysvětluje, jak nové technologie přiživily oheň, jenž před nástupem nového tisíciletí jen doutnal. Goldhagen rozebírá, jak se antisemitismus mezinárodně prosadil v institucích, jako je OSN, objevuje se v předních nevládních organizacích i v koalici nepřátelských států. Dozvíme se rovněž, jak antisemitismus po celém světě podněcují média i akademická sféra. Autor nám předkládá historii a klasifikuje jednotlivé typy antisemitismu, které během dějin procházejí přirozenou proměnou, přičemž za ten nejnovější typ považuje antisemitismus globální. Ten se vyvinul v moderní, globalizované době a Goldhagen jej považuje za novou, svébytnou formu. Zabývá se jeho šířením, variantami a dosahem, nastiňuje jeho ideály, záměry a programy. Zkoumá i kulturní, institucionální a politické zdroje globálního antisemitismu, stejně jako to, jak slouží ve prospěch různých skupin, v nichž se antisemité šíří.

Od roku 1945, kdy antisemitské projevy dosáhly vrcholu, až do 80. let jeho výskyt klesal, obsah těchto projevů se zbavoval démonizace, byl méně intenzivní a z veřejné sféry byl prakticky vymýcen. Začal se tam však vracet. Běžným projevem je stále zpochybňování holokaustu, tedy falšování dějin, novější formou pak je líčení Izraele v těch nejčernějších tónech. Tradičním pramenem antisemitismu je křesťanství. Ačkoliv v průběhu dějin docházelo mezi jednotlivými větvemi křesťanství k vášnivým konfliktům a bojům, vždy je spojoval názor na Židy. Autor říká: V arabském a islámském světě, kde se antisemitismus zrodil jako „nevlastní dítě křesťanství“ spolu s ustavením islámu v 7. století, se ujala myšlenka, že Židé jsou nepřáteli proroka Mohameda… Antisemitismus je doslova dogmatem jak ve velké části islámského světa, tak (ačkoli v mnohem menší míře) i mezi některými křesťany.

Hodně stránek autor věnuje rozboru a typologii tradičního islámského a arabského antisemitismu. Klíčovou pohnutkou jejich jednání je démonizovaný popis Židů, které pokládají za jednoho z úhlavních nepřátel. Tento efekt ještě zesiluje triumfalismus vyhlídek na zabíjení a umírání, zaobalený do představy, kterou političtí islamisté často opakují, že Židé budou poraženi a zničeni, protože „Židé smrt nemilují, ale my ji milujeme“. 

Zdrojů negativního smýšlení o Židech je v samotném islámu mnoho i bez ohledu na širší muslimskou politiku. Mohamed v Koránu vysvětluje přímo osud Židů jejich údajnou neposlušností vůči Alláhovi… Pro islámské myšlení se stalo samozřejmostí opakovat, že Alláh Židy za trest za jejich prohřešky proměnil v prasata a opice, tedy představovat si Židy nikoli jako lidské bytosti. Proč se tato dehumanizující představa tolik uchytila? Protože je to tak řečeno v Koránu, takto doslova to řekl Alláh a jeho výroky jsou údajně neomylné.

Vášnivé a oddané centrum islámského antisemitismu bychom nalezli v arabském světě. Mnozí islámští antisemité ale nejsou Arabové, zejména mezi ně patří Íránci, kteří z etnického hlediska náleží převážně k Peršanům, a dále muslimové z celého světa, z Pákistánu, Turecka, Indonésie či Spojených států. Právě kvůli tomuto složitému propletenci používáme k označení antisemitů kategorie arabský a islámský, čímž se má rozumět, že nezahrnuje všechny Araby ani všechny muslimy a nemá ani naznačovat, že by se tyto dvě kategorie úplně překrývaly.

Publikace shrnuje, konfrontuje a tím i zpřehledňuje jednotlivé směry antisemitismu Za textem poněkud pokulhává obrazová výbava knihy – ukázky antisemitských grafik a ilustrací jsou malé, často neostré… Kniha by zasloužila kvalitnější obrazovou přílohu.

Lubor Falteisek