V polovině března oslavíme svátek Purim. Tento rok vzhledem k událostem na Ukrajině, která se potýká s ruskou agresí, je poselství Purimu obzvlášť aktuální. Připomínáme si, že židé byli zachráněni před genocidou, kterou se na nich snažil provést Haman, rádce perského krále Achašveróše.

Společně s Chanukou se jedná o historický svátek, tedy svátek, jenž ustanovili rabíni. Naši moudří stanovili pouze několik poměrně snadno splnitelných micvot, které během Purimu máme provést. Tyto micvot výrazně symbolizují židovský pohled na otázku společné solidarity a na to, jak chápat a reagovat na nenávistné myšlenky a ideologie.

Možná nejpřekvapivější je skutečnost, že v megilat Ester se ani jednou neobjevuje Boží jméno. Během Purimu často opakujeme, že záchrana židů před plánovaným vyhlazením byla zázrak. Oproti Pesachu, kde Bůh má hlavní roli a aktivně vystupuje při záchraně svého národa a doslova jej vede z egyptského otroctví ke svobodě, během Purimu není otevřeně zmíněn žádný zásah shůry. Královna Ester a její strýc Mordechaj musí napínat své síly, židé se modlí a ve chvíli, kdy je vyneseno rozhodnutí, že se mohou bránit a je s nimi královská přízeň, tak musí tvrdě bojovat se svými nepřáteli.

Rabínská interpretace nachází skryté náznaky Božího zásahu do příběhu. Například v jedné části král Achašveróš nemůže spát a nechá si přinést kroniky, ze kterých mu jeho blízcí sloužící čtou. V megile je tato část uvedena slovy, že té noci odešel spánek od krále. Rabíni říkají, že se nejednalo o krále Achašveróše, ale o krále králů všech králů – Hospodina – a že se vložil do příběhu, i když ne otevřeně. V každém případě absence Božího jména v megile Ester je naprosto do očí bijící a nemůžeme si jí nevšimnout. Megila nám naznačuje, že zázrakům je třeba jít naproti.

Purimový příběh je spojen s příběhem Amáleka, což byl lid, jenž napadnul židy po východu z Egypta. Židé zrovna prošli obrovskými zázraky, které ohromily svět a měli nádech nedotknutelnosti. Amálekovci je napadli bez zjevného důvodu a bez respektu a bázně před jejich statutem a před Bohem. Raši popisuje, že je to podobné tomu, když někdo skočí do vařícího oleje. Je jasné, že se strašně spálí, ale ostatním už nepřijde tak nemožné zopakovat, čeho už se někdo odvážil. Amálek je tak symbolem neúcty k hodnotám, odhodlání k provedení špatností a schopnosti vysvětlit si i ty nejhorší pudy jako nevyhnutelnou skutečnost. V Tóře se píše, že na to, co udělal Amálek, nemáme zapomenout a aktivně se máme snažit památku Amáleka vymazat z podnebesí. Haman purimového příběhu byl potomkem Amáleka a jeho nejvnitřnějším představitelem. Ve své touze ponížit a zničit židy mu nestačilo se vyrovnat s Mordechajem, ale musel se pokusit o genocidu celého národa.

Amálek se postupně stal symbolem lidské tendence ke zlu. Židovství každého vnímá jako nedělitelnou a individuální lidskou bytost. Každý z nás má v sobě sklon k dobru (jecer ha-tov) a sklon ke zlu(jecer ha-ra). Je to spojené s obrovským darem svobodné vůle. Jsme svobodní lidé, můžeme se rozhodovat, nejsme určení ke svému konání, a dokonce nás není možné (nebo jen v extrémních podmínkách) donutit k rozhodnutí proti naší vůli. Můžeme být násilím donuceni k nějakému chování nebo činům, ale zůstává nám svobodná vůle a nikdo nám ji nemůže vzít. S touto obrovskou svobodou, ale také přichází obrovská odpovědnost. To, jak se rozhodneme a jak se budeme projevovat a názory, které budeme zastávat má význam a dopad. Prvním a zásadním sdělením Purimu tak je, že máme ovládnout svůj sklon ke špatnému a stát si za správným rozhodnutím i v situaci, kdy se zdá, že to s sebou nese nepříjemné následky.

Megilu Ester čteme během Purimu dvakrát a je důležité, abychom slyšeli každé slovo. Megila se čte ze svitku a s požehnáními za přítomnosti minjanu. Během covidových opatření rabíni hledali halachické odpovědi, co dělat, pokud se minjan nemůže sejít a jestli je možné splnit micvu čtení megily například posloucháním jejího čtení online. Tento rok pevně doufám, že už se budeme moct sejít a megilu uslyšíme v synagogách a komunitních centrech.

Součástí oslav Purimu je i příkaz opít se. Známá halacha říká, že máme pít až do ztráty jasného vnímání, že se máme dostat do stavu, kdy nerozeznáme požehnaného Mordechaje a prokletého Hamana. Je to vlastně velmi zvláštní micva a to, že se týká pouze Purimu, myslím jednoznačně ukazuje na to, že se nejedná o ideál nebo stav, jenž bychom měli zažívat velmi často.

Někdy se stane, že člověk tápe ve schopnosti rozeznat, kdo je požehnaný a kdo prokletý, kdo má pravdu a kdo lže. Někdy je dokonce pohodlnější se nemíchat do sporů nebo svárů, které se navíc člověka třeba ne úplně dotýkají. Možná nejsnazší je prostě si říct každý má svou pravdu a nemusím se pouštět do soudů, jak je to ve skutečnosti. Takový postoj je možná někdy pohodlný, ale právě svátek Purim ho tvrdě kritizuje. Přirovná ho k opilosti, kdy se člověk potácí a plete si Mordechaje s Hamanem. Máme takový stav zažít jednou do roka. V okamžiku radosti a sdílení s komunitou se můžeme, a dokonce bychom se měli intoxikovat natolik, že se nám vše rozmaže. Zbytek roku ovšem máme mít jasnou mysl a nenechat se ošálit. Některé postoje jsou správné a některé postoje jsou špatné. Jasné uvažování a schopnost postavit se za pravdu je jednou ze základních židovských hodnot.

Purim nabízí i pozitivní program, jak má židovské společenství založené na hodnotách, na úctě k pravdě a lidské důstojnosti a individualitě fungovat. Máme se aktivně zajímat o lidi, kterým se nevede úplně dobře. Micva matanot le-evjonim, obdarovávání chudých, nám připomíná, že se musíme zajímat o situaci lidí, jež jsou v nouzi. Na Purim máme dát peněžní dar minimálně dvěma lidem a jeho minimální hodnota má být taková, aby za něj bylo možné koupit slušné jídlo. V našich podmínkách by se tedy mělo jednat o zhruba 150-200 Kč.

Další micvou je mišloach manot, dary jídla. Mělo by se jednat o minimálně dva kusy okamžitě konzumovatelného jídla pro nejméně jednoho člověka. V obou případech se neklade horní hranice. Člověk může obdarovat kolik lidí chce jakýmkoliv obnosem a stejně tak může poslat elaborátní dárkové koše všem svým přátelům. Halacha zdůrazňuje, že pokud člověk neví, na co se hlavně zaměřit, tak by měl spíš dát více peněžních darů chudým. Tyto dvě micvy jsou bezesporu určitým programem, jak má vypadat slušná společnost. Aktivně budujeme svá přátelství, myslíme na druhé a pracujeme na empatickém vnímání, že jsou zde lidé, kterým se nedaří a kterým je potřeba pomoci.

Nenápadné micvy Purimu jsou vlastně zhutněným programem židovství. Jasná mysl a uvažování o tom, co je správné a co špatné, neumožňuje duševní a hodnotovou lenost. Musíme se potýkat i s nepříjemnými otázkami a snažit se zaujmout co možná nejupřímnější stanovisko. Výsledek tohoto uvažování nemá zůstat v teoretické rovině, ale má se promítnout do našeho chování. Máme si být vědomi historických souvislostí a svá rozhodnutí dělat poučeně. Je důležité aktivně se snažit o dobré a přátelské vztahy se svými blízkými, přáteli, komunitou a společností, ve které žijeme. A to vše by se nám nemělo rozplývat v hodnotové mlze relativismu.

Pokud je někdo agresor a podobně jako Amálek útočí na lidi a zabíjí civilisty a ničí celé oblasti, vesnice a města, tak musíme jednoznačně a rozhodně stát na straně oběti a takto páchané násilí odsoudit a přispět k jeho ukončení. V současné situaci je to jasné odsouzení chování Ruské federace na Ukrajině.

Doufám, že Purim bude ve znamení míru a ukončení nepřijatelných násilností.

Rabín Štěpán Menaše Kliment