Minule jsem psala, že počátky etablované Chevry kadiši, jsou historicky nejasné. Snad ji sem přenesli vyhnaní španělští a portugalští Židé.

Již v roce 1410 byl v Arles založen spolek Malbišej arumim (v překladu: Ti, kteří oblékají nahé) jejichž práce byla mířena pro chudé, nemocné, pořádali pohřební průvody a utěšovali pozůstalé. Ve stejné době ještě Střední Evropa takové spolky neznala.

O Chevře kadiše s pevnou organizací můžeme v oblasti Střední Evropy mluvit až někdy od 16. století.
Ve Feraře a Modeně vznikaly obdobné italské spolky pod vlivem španělských emigrantů.

Autor jedné z nejobsáhlejších a také nejrozšířenějších knih pohřebních rituálů byl Aaron z Modeny. Právě do tohoto období spadá také vynález knihtisku a rovněž příchod kabaly do Střední Evropy. K rozšíření tohoto nového způsobu židovského myšlení též přispěli právě španělští Židé.

Židovské spolky byly zakládány podle křesťanských německých cechů. Jejich hierarchie je stejná a podobný je i zvyk uspořádávání výroční hostiny.

Každý, kdo vstoupil do prestižní Chevry, musel nejprve složit vstupní poplatek a posléze každý rok platil pravidelný členský poplatek. Ten, kdo dva roky nezaplatil, byl pak vyloučen.

Když se člen společenství v rámci její hierarchie dostal výše, musel zaplatit další extra poplatek. Navíc se každý rok konala výroční Pidjon nefeš, která znamenala další dobrovolný příspěvek.

Nezapomeňme, že se Chevra kadiša nezabývala jen poslední službou mrtvým a organizací pohřbů. Tato úctyhodná organizace shromažďovala prostředky pro pozůstalé – vdovy a sirotky. Každému sirotkovi, bylo poskytnuto vzdělání, každé sirotě věno a vdovy dostávaly příspěvky až do další své případné svatby. A pokud se vdova nevdala, byla podporována až do konce svých dnů, kdy byla zcela zaopatřena Chevrou kadišou.

Movití členové Chevry zvali sirotky do svých domovů po čas šabatů a svátků a v neposlední řadě též Chevra zajišťovala potřebným léky a lékařskou péči.

Dnešní Chevra kadiša je samozřejmě moderní organizací, ale drží se starých zvyků. Rituálně očišťujeme a oblékáme zemřelé a následně je pohřbíváme. Vedle toho utěšujeme pozůstalé a navštěvujeme je, když sedí šivu.

Moje osobní zkušenost je v tomto velmi povznášející. Onen klid ve tvářích, vyrovnanost, někdy i úsměv mi dodávají sílu, kterou mohu předávat pozůstalým.

Sylvie Wittmann
(V příštím díle pokračování o významném lékaři Chevry kadiši v 18. století)