Když cesta je zároveň cíl
Ameriku a o něco později i svět od 2. poloviny 50. let okouzlilo americké umělecké a literární hnutí „beat generation“ neboli generace beatniků. Název se překládá jako beatová generace, ale i zbitá generace – prostě beatnici. Opovrhovali konvencemi a radikálně změnili soudobou básnickou scénu – ruku v ruce s hudební revolucí ve prospěch jazzu. Jak nonkonformně psali, tak také žili. Odhodili tradice, místo usedlého rodinného života se toulali Amerikou a vedli nezřízený život, přičemž platilo, že samotná cesta je cíl.
Nejznámější z těchto bardů nového umění, Allen Ginsberg, pocházel z americké židovské rodiny. Letos uplyne čtvrtstoletí od jeho úmrtí. Na počátku revoluce kultury a životního stylu mladé generace té doby stála útlá knížečka neznámého, teprve třicetiletého autora Allena Ginsberga nazvaná Kvílení. Etablované umělce i politiky neskutečně provokovala, takže dosáhli dokonce toho, že její vydavatel ze San Francisca, pozdější legendární spisovatel Lawrence Ferlinghetti, šel za tento kulturní čin do vězení!
Ve slovníku najdeme, že IRWIN ALLEN GINSBERG (1926–1997) byl básníkem a jednou z vůdčích osobností americké beatnické generace. Jeho matkou ovšem byla ruská Židovka levicového smýšlení, Naomi Levi, učitelka, která trpěla paranoiou, což jejího syna údajně silně ovlivnilo. Otec Louis Ginsberg byl filologem, který pocházel ze Lvova. Slavná, opravdu mimořádná a na celém světě známá sbírka Kvílení a jiné básně (1956) má přitom jen šedesát stránek, a přesto ovlivnila světové básnictví – i to české. Knihu u nás geniálně přeložil Jan Zábrana.
Židovské téma rozvíjí Ginsberg v další sbírce Kadiš a jiné básně (1961), což je opět tenká knížečka vydaná ve slavném Ferlinghettiho nakladatelství City Lights Books v San Franciscu. Nejvýznamnějším textem je v ní volným veršem psaný žalozpěv Kadiš za Naomi Ginsbergovou (1894–1956). Ano, jedná se o básníkovu matku, která byla klíčovou osobou jeho dosavadního života. Narodila se v carském Rusku, a když jí bylo jedenáct, její rodiče ze strachu před pogromy emigrovali do Ameriky. Ona však po celý život trpěla stále horšími atakami paranoidní schizofrenie, léta proto strávila po psychiatrických ústavech. Ginsberg v Kadiši vzpomíná, jak ji musel za její pokusy o sebevraždu a paranoidní bludy odvézt do blázince…
Smutný paradox provázel i její smrt v červnu 1956. Allen zrovna odjížděl ze San Francisca na Aljašku lodí zásobující tamní radarové základny a nemohl přiletět na pohřeb. Ten měl proběhnout podle židovské tradice – ale přišlo na něj jen sedm mužů, takže se nesešel minjan a nemohl tak být odříkán kadiš, modlitba za zesnulé. Proto nosil Allen Ginsberg v hlavě myšlenku rozloučit se s matkou svým vlastním básnickým kadišem, kterou po pěti letech realizoval knižně.
Kniha, která postupně a dosti pracně vznikala, patří k vrcholům jeho tvorby. Téma modlitby za mrtvé zde autor využil tak, že jej rozvinul od vlastních traumatizujících zážitků z dětství, přes vzpomínky na svou matku až do poměrně komplexní reflexe osudů židovského národa, okořeněné o pár vyhraněných vlastních názorů.
Před rokem pak vyšla kniha, tentokrát pro změnu tlustá – má 400 stran, v níž se Allen Ginsberg, patřící k nejvýraznějším autorům světové literatury druhé poloviny 20. století, ohlíží za celou érou beat generation a jejími hlavními postavami. Nese název vytvořený podle první věty slavné sbírky Kvílení, která zní: „Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím.“ Knihu, kterou po smrti Ginsberga uspořádal autor jeho biografie Bill Morgan, vydalo Argo v překladu Martiny Neradové pod názvem Nejlepší hlavy mé generace a podtitul je ještě návodnější – Literární kronika beat generation. Kniha s tímto lákavým názvem vznikla s odstupem dvaceti let z přednášek, které Ginsberg pronesl na univerzitě a v nichž popisoval svá první setkání s dnes slavnými autory „své“ beat generation – Kerouacem, Corsem, Burroughsem, a dalšími. Vznikla tak autentická, nikým necenzurovaná literární kronika jedné generace, která pohnula literárním světem.
Zlato v hrdle, nebo v duši?
Druhým světově proslulým básníkem pocházejícím ze zámoří – a zároveň ze židovské rodiny – je legendární písničkář LEONARD COHEN. I tato kniha vyšla až po autorově smrti, on sám ji však předtím už delší dobu připravoval. Soubor nazvaný Plamen je jakýmsi testamentem tohoto oblíbeného autora a interpreta. V mnoha jeho básních či písňových textech, což lze od sebe pochopitelně jen těžko oddělit (v knize však jde o dva oddíly), přináší hlubší zamyšlení nad životem, než jsme u populární hudby zvyklí… Jeho hlas je jednou vzrušující, po chvíli zase uklidňující, ale když si budeme číst jeho texty my sami, poznáme, že nás text svými hlubšími významy vtáhne a sám si řekne o tu správnou interpretaci.
V objemné – a zároveň objevné – knize se nám představuje ve všech svých polohách, od humoru podávaného s nadhledem přes meditativní polohy až po měkčí lyrické texty a věrohodné smutnění. Texty kongeniálně přeložil, resp. přebásnil, nedávno zesnulý Miroslav Jindra, překladatelská legenda. Kniha, kterou vydalo Argo, přináší jedno překvapení – a to jsou Cohenovy vlastní ilustrace. Představil se nám jako zdatný karikaturista.
Leonard Cohen (1934–2016), po našem tedy Kohn, se narodil v kanadském Montrealu – v židovské rodině, pochopitelně. Jako spisovatel debutoval v roce 1956, stejně jako Ginsberg. Po básnických textech napsal dva romány, Oblíbená hra a Nádherní poražení, ale úspěch se nedostavil ani u čtenářů, ani u kritiků.
Zaměřil se tedy na zpěv a psaní písniček, kde dosáhl fenomenálního úspěchu. Literatury se však nezřekl, což dokazuje i tenhle posmrtně vydaný soubor.
Lubor Falteisek