… je židovská organizace, která se stará o člověka na jeho poslední cestě se vším, co k tomu patří. Již v 1. knize Mojžíšově je psáno: “V potu své tváře budeš jíst svůj chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se obrátíš.”
Talmud v traktátu Moed katan, popisuje pohřební zvyklosti té doby. Jiný traktát, Evel rabati ve čtrnácti kapitolách popisuje zvyky, které je nutno dodržovat vůči umírajícím, sebevrahům a popraveným.
Z doby středověku jsou známy texty jako například Nachmanidova Torat ha-Adam, ze 13. století či ty ze 17. století od Beriacha ben Mosese z Mondeny, Maavar Jabok, Elia ha Kohen z Izmiru zase sepsal 754 odstavců pod názvem Plášť dobročinnosti – Meil cedaka. Biblické texty nám představují první hrob takto: ‚‚Abraham nabyl (zakoupil) jeskyni v Makpele.‘‘ (Genesis 23,1-20). Jiný text říká: ‚‚Jaakov postavil nad hrobem Rachel sloup.‘‘ (Genesis 35,20).
Povězme si tedy něco o pohřebních zvycích našich prapředků.
V jeskyních byly vytesány police pro těla zemřelých. Byly to rodinné hrobky, kde se po čase kosti přeložily na jednu hromadu, aby se uvolnilo místo pro nové ostatky. Ostatky byly tedy ukládány do jeskyní, či pohřbívány do země. Známou výjimkou je král Saul a jeho synové, jejichž těla byla spálena v ohni. Ovšem jinak se spálení těl týká hříšníků, viz Genesis 38,24 nebo Leviticus 20,14. Talmud v traktátu Moed Katan praví: ‚‚A když někdo ostatky spatří, má vedle nich vystavět památník”. A v traktátu Šabat: ‚‚Potom bylo tělo umyto a vonnými mastmi natřeno a zabaleno do plátěných šatů”. V Egyptě se používaly rakve, v Izraeli nosítka či lůžko. Další svědectví židovských pohřebních zvyků, nalézáme v křesťanské Bibli: ‚‚Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s vonnými látkami do lněných pláten, jak je u Židů zvykem.” (Jan 19,40). V Markovi a Lukášovi, jsou také zmínky o odložení pohřbu kvůli šabatu.
Jeden z nejvýznamnějších židovských učenců, lékař a rabín 12. století Moše ben Maimon zvaný Maimonides, řešil pohřeb dítěte, které v době úmrtí nedosáhlo věku třicet dní života. Pohřbu se mají účastnit pouze dva muži a jedna žena. Zatímco dítě, které se již naučilo chodit, musí být pohřbeno jako dospělý jedinec – jad evel.
O vzniku společenství Chevra kadiša gomlej chasidim se vlastně mnoho neví. V dalším pokračování se tedy dozvíte o různých organizacích a společenstvích tohoto druhu napříč dějinami. Na závěr talmudistický traktát Moed Katan 27. folio B: “Když rabi Hamnuna šel do Daromoty, zpozoroval, že někteří lidé běžně pracovali na činnostech svých povolání. Chtěl je tedy exkomunikovat. Pak však zjistil, že je tam spolek, který takové služby vykonává.” Jedná se o 3. století o. l. ze kterého také pocházejí předpisy o zacházení s umírajícími, o návštěvě nemocných, o truchlení a stavbě hrobů.
Já sama jsem členkou společenství Chevra kadiša zhruba 10 let. Příště se s vámi tedy mimo historii podělím i o nějaké mé osobní zkušenosti.
Sylvie Wittmann