Několik postřehů na téma lékařské etiky pohledem rabínské tradice

Základním předpokladem, z kterého vychází židovský pohled na lidský život začíná příběhem stvoření člověka. Tóra několikrát opakuje a zdůrazňuje, že člověk je stvořen k obrazu Božímu.

Jedná se o základní premisu, z které vychází, že každý jeden život má svou nezpochybnitelnou hodnotu a lidská individualita, důstojnost a osobnost jsou zásadní. Člověk je navíc schopen rozlišovat mezi dobrým a zlým a nese tedy za svá rozhodnutí odpovědnost. Talmud tyto myšlenky vyjadřuje známým příměrem o tom, že ten, kdo zachrání jeden lidský život, jako by zachránil celý svět, a naopak kdo jeden život zničí, jako by zničil celý svět.

V židovské náboženské tradici lidské tělo patří Bohu a člověk má povinnost se o něj během svého života starat. Zdraví a život nemůžeme svévolně ohrozit a pokud nám hrozí nebezpečí, tak má záchrana života přednost před ostatními příkazy. Tomuto principu se říká pikuach nefeš a ja založen na pasuku (větě) z Tóry (Lev. 18:5): ‚‚Budete dbát na moje nařízení a na moje řády. Člověk, který podle nich bude jednat, bude z nich žít. Já jsem Hospodin.‘‘ Podle přikázání máme žít, a ne kvůli nim zemřít. Například člověk může porušit šabat, aby si zachránil život a mohl tak světit mnoho dalších šabatů.

Lidská bytost je v židovství celkem duše a těla. Tělo není pouhým chrámem duše nebo jejím nositelem. Společně vytváří člověka a tělo i duše mohou být zdrojem a podstatou služby Bohu. Talmud popisuje, že na vytvoření bytosti se podílejí otec a matka, kteří poskytují bílou, respektive červenou substanci, a Hospodin, jenž člověku dává dech a duši. Na konci dnů si potom Bůh bere svou část zpět k sobě a tělo zůstává a navrací se do země. Člověk se ve své komplexnosti může stát partnerem Boha ve stvoření a nacházet v každé činnosti rozměr svatosti. Člověk se ale také může rozhodnout pro špatné a zlé věci. Toto rozhodování se týká duše stejně jako těla a je spojeno s vzácným a závažným darem – se svobodnou vůlí.

Lidské tělo není v judaismu chápáno jako zdroj hříchu nebo špatných sklonů. Fyzické potěšení a tělesnost nejsou špatné a svatost se nenachází v askezi nebo trýznění se. Člověk má nacházet svatost právě i v neduchovních záležitostech. V oblasti stravování je to celý systém kašrutu a požehnání, kdy se člověk vědomě vztahuje k tomu, co jí a pije. Požehnání nad jídlem a po jídle pomáhají člověku uvědomit si, že strava nemusí mít pouze rozměr uspokojení hladu či touhy, ale může se stát skutečnou službou Bohu a svatým úkonem.

Možná nejlepším příkladem je kiduš nad pohárem vína. Na jednu stranu provádíme rituální úkon a posvěcujeme šabat. Na straně druhé pijeme víno a je dobře když nám chutná a přispěje k naší radosti z okamžiku. Opilost by ale už byla příliš, a to, co může být svaté, se může zvrhnout do nepřístojnosti. K tomu, aby takto mohl člověk žít, potřebuje, pokud možno zdravé tělo, protože nefunkční orgány nebo jiné části těla omezují možnost člověka na tomto světě fungovat. To je jeden z důvodů, proč po použití toalety žehnáme požehnání ašer jacar – poděkování Bohu za funkčnost těla, jeho mechanismy, otvory a záklopky.

Židé mají povinnost vyhledat lékařskou pomoc a nemohou se spolehnout pouze na Boží intervenci a zázračné uzdravení. V dějinách náboženského uvažování ale toto bylo často velkým problémem. Jestliže Bůh seslal na člověka chorobu, tak to je nejspíš z nějakého důvodu, a i v židovství existovaly tendence brát nemoc jen jako duchovní výzvu – především v podobě zpytování svých skutků – a v případě nemožnosti se sám uzdravit toto prostě přijmout. Nicméně Tóra mluví o uzdravování a léčebných postupech a nákladech, například v souvislosti s povinností uhradit léčebné náhrady, pokud někdo někomu způsobí poranění.

Šulchan Aruch, základní kodex židovského náboženského práva halachy, zcela jasně říká, že léčení je micva, náboženský příkaz, a ne pouhá možnost. Nejedná se pouze o to, že se člověk má starat o své vlastní uzdravování, ale také o aktivní povinnost v rámci židovského společenství se starat o druhé. Židovská komunita nemůže být netečná a musí zajistit, co nejlepší a nejkvalifikovanější zdravotní péči.

Zdraví člověka je nejen záležitostí medicínskou, ale také duchovní. V případě nemoci, zranění nebo jiné zdravotní komplikace vyžadující péči a ošetření se má člověk obrátit na lékaře a udržet si svou víru v Boha.

Židovská komunita, společenství zodpovědných individuálních jedinců, má za povinnost se postarat o to, aby zajistila kvalitní vzdělání a vše, co komunita potřebuje ke svému duchovnímu životu a židovskému vzdělání. Stejně tak ale komunita musí zajistit co nejlepší fyzické životní podmínky, od stravy až po lékařskou péči.

Otázka poskytnutí adekvátní a vhodné péče se prolíná s etickým náboženským konceptem kiduš ha-Šem – posvěcení Božího jména. Podle halachy je povinností každého žida chovat se tak, aby nejen naplnil literu zákona, ale aby jeho/její chování přispělo k lepšímu a svatějšímu světu. Opak takového chování je chilul ha-Šem – znesvěcení Božího jména.

Modernita již od doby osvícenství je spojena s rostoucí individualitou člověka a jeho stále menší provázanosti se společenstvím. Halacha se baví o zdraví spíše z pohledu náboženského příkazu, a tudíž tuto otázku vnímá v rámci společenství. Člověk se musí léčit, a tím pádem společenství musí zajistit lékařskou péči.

Moderní medicínský pohled stále více vnímá individuální právo člověka rozhodovat o svém zdraví, a dokonce i v krajním případě o své smrti. Práva někoho ale nutně vedou k povinnostem někoho dalšího. Podobně jako v mnoha jiných oblastech se židovství a halacha dostává do dynamické diskuse dvou principů, které mohou působit výlučně. Konkrétně zde jde o napětí mezi micvou, společenskou povinností, a základním principem, na kterém stojí celý judaismus – individualitě, nedělitelnosti lidské důstojnosti a svobodě rozhodování. Rozhodnutí je proto v judaismu v podstatě vždy spojeno s konkrétní situací a jejími lékařskými a etickými aspekty.

Ve světle výše napsaného je myslím možné chápat i rozhodování rabínských autorit během současné pandemie koronaviru. Oba vrchní rabíni Izraele opakovaně vydali halachická rozhodnutí, že židé se mají očkovat. Samozřejmě i v Izraeli, a dokonce často v náboženských a ortodoxních kruzích, existují skupiny lidí, kteří se očkovat odmítají nebo to odmítali. Vrchní izraelský rabinát se proti těmto názorům během pandemie velmi silně stavěl a nabádal, aby se lidé nechali očkovat. Někteří namítají, že není úkolem rabínů vyslovovat se k lékařským otázkám, a zvláště tak specifickým jako je pandemie. Rabíni ale vnímají povinnost společenství postarat se o nemocné, zamezit šíření infekčních nemocí a nejedná se podle nich o pouhé vyslovení názoru, ale přímo o micvu, náboženskou povinnost. Současnou situaci na základě informací, které mají, jednoznačně vyhodnotili tak, že očkování je způsob, jak šíření nemoci bránit a tím pádem se pro ně stalo samozřejmé se za očkování postavit.

Na závěr této krátké úvahy bych rád poděkoval své ženě. Diskuse s ní na dané téma a materiály, které studovala, mě vedly k napsání tohoto textu.

Rabín Štěpán Menaše Kliment