Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, králi všehomíra, jenž věnčíš Izrael krásou.

Když se Jáchym probudil po oné noci, kdy ve svém pokoji namaloval obraz tančícího páru a dítěte, kteří se na sebe navzájem dívají, zprvu si nebyl jistý, zda se mu o malování jen zdálo, či zda to byla skutečnost. Pak se však jeho zrak obrátil ke stěně, na níž bylo jeho čerstvé dílo a kterou začaly nasvěcovat první paprsky vycházejícího slunce. Jáchym podrobil obraz zkoumavému pohledu a zdálo se, že nemá šanci před ním obstát. Chvíli před ním bezradně přecházel, zkoušel se na něj dívat z různých úhlů, ale ať se díval, jak se díval, ničím nedokázal zkrotit své pochybnosti. Nakonec ho vyfotil na mobil a poslal své třídní učitelce Vlčkové. Jejímu úsudku věřil nejvíc.

Pak si šel udělat snídani. Cestou prošel kolem otevřených dveří do obýváku a tam se zarazil. Spatřil oba své rodiče, jak v sedě spí, jak otec objímá matku a ona má hlavu opřenou o jeho rameno. Chvíli tam stál, koukal na ně a byl z toho dost v rozpacích. Takhle je v životě ještě neviděl. Jedné části jeho bytosti se to líbilo, avšak ta druhá měla pocit, že si jeho rodiče jenom na něco hrají. Ta první část si přála, aby to byla pravda, ta druhá tomu odmítala uvěřit. Nakonec zvítězila ta druhá, a když se nasnídal, vydal se Jáchym rozladěn do školy.

Jirka a Jitka se probrali ze spánku asi hodinu po jeho odchodu. Nejdřív ani jeden z nich nechápal, jak se spolu ocitli v obýváku a jak se stalo, že se k sobě těsně přimkli. Pak se zděsili toho, kolik je hodin, protože oběma už začala pracovní doba.

„Myslím, že si oba vezmeme indispoziční volno,“ rozsekl Jirka lenivým tónem naléhavý problém. „Oběma nám to prospěje.“

Oba si postupně začali vybavovat události minulé noci. A pak se zašli společně podívat do Jáchymova pokoje. Obraz na stěně tam na ně čekal zalitý v záři dopoledního slunce. Oba se před ním do sebe bezděky zavěsili.

„Jsme to opravdu my?“ zeptala se Jitka s údivem v hlase, ve kterém šlo zaslechnout pobavený podtón.

„Záleží na tom, jak se budeme definovat. Jestli jako lidi, kterými jsme byli doposud, nebo jako lidi, kterými máme šanci být.“

„Teď tě poznávám! Starý racionalisticko-analytický Jiří!“ Jitčin prst se zabodl do Jirkovy hrudi.

„Ten se taky určitě někdy hodí.“

„Ale ne tady a ne teď po té noci, kterou jsme spolu strávili v objetí.“

Dopřáli si den volna – bylo to snad poprvé v jejich životech, kdy spontánně vybočili ze zaběhlých pořádků. A opět byli rozpačití, jak se cítili nejistě na nové neznámé půdě vzájemného citového a intimního otevírání. Chvílemi byli ve svých slovech a ve svých snahách o tělesnou blízkost dost nemotorní. Čím dál snáze se ale v takových okamžicích rozesmáli. Jejich tváře se během dopoledne pozvolna rozjasňovaly. Znovu začínali vnímat krásu jeden druhého a tím se sami stávali krásnějšími.

Naproti tomu Jáchymova tvář byla po celé dopoledne zachmuřená. Stále musel myslet na své objímající se rodiče a nebylo mu z toho dobře. Navíc netrpělivě čekal na to, jak učitelka Vlčková zareaguje na jeho obraz, avšak stále kde nic tu nic.

Teprve, když se vydal do školní jídelny na oběd, potkal ji na chodbě. Omluvila se mu, že je od rána v jednom kole, ale že si na něj ráda udělá chvíli čas po obědě. To ho aspoň trochu uklidnilo.

Po obědě si spolu v klidu sedli v jejím kabinetu.

„Jáchyme, ten obraz je to nejlepší, co jsem zatím od tebe viděla!“

„Opravdu? Nechlácholíte mě jenom?“

„Jáchyme… Jak dlouho už mě znáš? Předstírala jsem snad před tebou někdy něco?“

„To ne, když já si pořád nejsem jistej sám sebou a nakolik je dobrý to, co dělám…“

„Jaké to bylo, když jsi to maloval?“

„Já nevím… byl jsem v takovým divným rozpoložení, skoro jako by něco malovalo skrze mě…“

„To něco – to je to nejlepší a zároveň to nejzranitelnější, co v sobě máš. Je to to, co tě nejspolehlivěji činí krásnou lidskou bytostí. Řiď se tím a sotva kdy uděláš chybu. V tom obraze je tvoje hluboká pravda. Pravda o tom, v jaké rodině chceš žít. A jestli tví rodiče už ten obraz viděli, pak, kdo ví, je třeba možné, že se dočkáš splnění svého přání.“

„To je ono! Určitě ho viděli! A proto se spolu začali muckat! Do háje – takový trapný divadýlko!!! Proto se kvůli tomu cejtím tak nějak divně.“

Na učitelčinu otázku jí Jáchym vylíčil, čeho byl svědkem ráno, a jak ho to zarazilo.

„Jáchyme, nevidím do hlavy tvým rodičům. Ale zkus aspoň trochu připustit, že se začali o něco snažit. Možná se teď mýlím, ale já bych jim dala šanci. Já vím, že po těch letech, jak jsi je zažil nějakým způsobem, je těžké věřit tomu, když se začnou chovat jinak. Taky bych asi na tvém místě byla podezíravá. Ale já věřím tomu, že lidé se můžou změnit k lepšímu. Kdybych tomu nevěřila, musela bych své učitelské povolání pověsit na hřebík.“

„Když já nevím… Doteď to byli dva studení čumáci, který se řídili heslama: efektivita, výkonnost, účelnost. Muckání by pro ně nikdy nebylo účelný, ani efektivní. Ale hrát divadýlko před synem – to by bylo účelný a efektivní, aby jim jejich synáček nepokazil image nějakým dalším průserem!“

Jan David Reitschläger