Za minimálního zájmu židovské pospolitosti si sotva pár jednotlivců vzpomnělo toto září mezi vysokými svátky na járcajt jedné z předních rabínských osobností spojených s Prahou, Čechami i Moravou: pražského, zemského a moravského vrchního rabína Davida ben Abrahama Oppenheima (1664-1736) – často též uváděného i jako Oppenheimer.
Ačkoliv se sice přímo v Praze nenarodil, svůj život i rabínskou kariéru spjal s Čechami i Moravou a ve své době platil za jednoho z nejváženějších a nejrespektovanějších rabínů celé Evropy. Jeho věhlas však sahá daleko za hranice našich historických korunních zemí: dokonce až za všemožná moře i průlivy. Jeruzalémští Židé jej roku 1701 poctili titulem nasí érec Jisra’el (נשיא ארץ ישראל),kníže země izraelské, byl mu tedy de facto přiznán status talmudického exilarchy, podobně jako tomu bývalo ve starověku u babylonských učenců. To hovoří samo za sebe.
Když se řekne Oxford, každý si vybaví prastaré anglosaské město na Temži, a nejstarší (i nejprestižnější) anglickojazyčnou univerzitu světa. Pramálo dotazovaných si ovšem vzpomene, že nezanedbatelnou část zdejší hebraistické a orientální knihovní sbírky tvoří právě pozůstalost po pražském rabínu Oppenheimovi, jenž odpočívá svůj věčný sen pár kroků od Vltavy, ve stínu josefovských synagog. Přes sedm tisíc svazků tištěných a asi tisíc manuskriptů všemožných hebrejských a jidiš knih, chumašů, sidurů, machzorů a zejména rukopisů, to vše je dodnes předmětem čilého bádání současné judaistiky, poněvadž mnoho titulů jsou jedinými dochovanými originály nedocenitelné hodnoty. Celá Oppenheimova sbírka se totiž v průběhu 19. století dostala z Hannoveru, kde byla uskladněna, na anglickou univerzitní půdu. Navzdory tomu je však o životě původního majitele sbírky a jeho vlastního intelektuálního přínosu pro židovskou vzdělanost známo poměrně málo.
Jak už je žel běžným (zlo)zvykem také našeho prostředí (z velké míry samozřejmě pramenícího z naprosté decimace v období holocaustu a komunismu), nepřeberné množství velikánů Tóry, Talmudu i halachy z českých zemí jsou v obecném povědomí zdejší Obce naprosto ignorováni; tisíciletý věhlas Prahy jakožto „města a matky v Izraeli“
(עיר והאמ בישראל) je zredukován na několik málo vybraných budov a jedinců ve formě zkratkovitých hesel či značek. Ovšem není mnoho jiných míst v Evropě, nejspíš i na světě, která by se mohla pochlubit a přímo čerpat z odkazu tolika a tolika zdejších učenců – jejichž náhrobky, i místa, kde působili, se navíc dodneška dochovaly. Je to velká škoda a nevědomost vlastní tradice, která je pomalu ale jistě plíživě nahrazována zdánlivě líbivějším exotickým reimportem, který zde ovšem nemá takřka žádné opodstatnění. Je totiž třicet let po pádu komunismu a chce se říci, že to už je dost času na to začít se vypořádávat s vlastní minulostí. Tento článek si neklade ambici být jakkoliv objevný či originální – chce pouze připomenout, že čas znovuobjevování velkých postav české židovské tradice s B‘ží pomocí ještě přijde. Nemůže tomu být jinak.
David Oppenheimer se narodil ve věhlasném porýnském Wormsu, jedné z nejvýznamnějších židovských obcí světa, působiště Rašiho a mnoha dalších, do zámožné a prastaré rodiny. Jeho otec Abraham byl ve Vermajze (ורמייזא), jak zní hebrejský název Wormsu (na rozdíl od sousední Mohuče a Špýru nemá český ekvivalent) parnasem; vedoucím představitelem židovské obce. To, že tu rodina žila, je doloženo již ve středověku. Otcovo celé jméno znělo „Abrahám od konve“ (zur Kanne) podle domovního znamení ve zdejší Judengasse. Rodina se ovšem, jak bylo tehdy obvyklé, často stěhovala, a odtud je i odvozen název rabínova příjmení. Davidova matka Bluml pocházela taktéž z vážené rodiny, z nedalekého Frankfurtu nad Mohanem, dalšího z hlavních center aškenázské vzdělanosti. Mnoho rabínových předků odpočívá na starobylém židovském hřbitově Heiliger Sand právě ve Wormsu, nejstarším dochovaném židovském hřbitově v Evropě, jiní na Starém židovském hřbitově na frankfurtském Börneplatzu, v blízkosti tehdejšího frankfurtského slavného ghetta, které potkal podobný osud jako kdysi pražský Josefov. Mimochodem, jak v té době vypadala města a krajina kolem Rýna, si můžeme prohlédnout na nadčasových rytinách Václava Hollara.
Většina z Oppenheimových předků byli stejně jako on rabíny, mnoho z nich také významnými evropskými podnikateli úsvitu novověku. Nikdo z nich ale nedosáhl takového věhlasu, jako se Oppenheimovi podařilo už během života. Nejblíže k tomu, i k němu samému, měl snad jen jeho pohádkově bohatý strýček Samuel Oppenheim, vídeňský dvorní Žid a císařský dodavatel pro rakouskou armádu během rakousko-tureckých válek. A není náhoda, že osudy obou do určité míry působí jako spojené nádoby: strýc Davida podporoval materiálně a synovec jej zas politicky.
David již jako chlapec projevoval neobyčejné nadání v Tóře a Talmudu; v jinošských letech tak byl z rodného města „poslán na zkušenou“ do severofrancouzských Mét, kde několik let pobýval a studoval u rabbiho Geršona Ulifa Aškenáziho, předního halachisty své generace, bývalého vrchního rabína v Mikulově a ve Vídni, který se po vyhnání Židů z Vídně císařem Leopoldem I. roku 1670 usadil právě ve městě na Mosele.
On sám byl elitním žákem významných poskim, frankfurtského Maharama Schiffa, krakovského Joela Sirkise, zvaného Ba‘‘ch, ale hlavně jeho žáka, kroměřížského, mikulovského a moravského vrchního zemského rabína Menachema Mendla Krochmala. Ulif měl na Oppenheima evidentně zcela zásadní vliv. Byli si nejspíš nesmírně blízcí a on sám jej ve svém díle mnohokrát zmiňuje jakožto „učitele veškerého Izraele“. Vzápětí po Ulifově skonu roku 1693 dostává Oppenheim například halachický dotaz (שאלה), zda je během ročního období smutku přípustno zakázat hudbu a zpěv, jedná-li se o úmrtí významného učence Tóry (podle halachy se toto ustanovení vztahuje pouze na nejbližší členy rodiny). Oppenheim nejen že se vyjádřil tak, že se to smí, ale, že je to i „nanejvýše vhodné“. Nutno dodat, že jeho rozhodnutí pak respektovala celá široká židovská veřejnost.
David Oppenheim se poprvé oženil již ve svých 17 letech (v roce 1681). Nevěstou byla Gnendl, jediná dcera dvorního Žida a osobního bankéře hannoverských kurfiřtů Oberhofaktora Lefmanna Behrandta Kohena, zpočátku obyčejného židovského obchodníka, který závratně zbohatl na dodávce zbraní, kočárů a armád různým evropským dvorům. Zřejmě i díky tomu, že byl finančně zajištěn, se mohl David Oppenheim dále věnovat studiu: studoval na ješivě Izáka Benjamina Wolfa v Landsbergu (dnešní Gorzów Wielkopolski v západním Polsku), a taktéž nějakou dobu u rabbiho Já’akova Wilnera, otce Chachama Cviho – dědečka Já’akova Emdena, zvaného Já’avec. Již v této době, ve věku kolem dvaceti let byl v rabínských kruzích všeobecně uznáván a považován za vynikajícího znalce Tóry a Talmudu. Halachista Jair Chajim Bachrach, autor spisu Chavot Jair a Mekor Chajim ho v dopise, adresovaném právě do ješivy v Landsbergu, označuje jako „velkého učence“ (למדן גדול).
Oppenheimer se konečně roku 1686 stává rabínem a již o čtyři roky později, v roce 1690 je v pouhých 26 letech zvolen rovnou zemským rabínem (Landesrabbiner) moravským se sídlem v Mikulově. Toto moravské městečko, toho času doména relativně pokrokových pánů z Ditrichštejna, bylo jedním z nejdůležitějších rabínských pozic té doby, se světově proslulou ješivou. Není náhodou, že zde sídlili takoví velikáni jako samotný Maharal, Jom Tov Lipmann Heller, Šmuel Šmelke Horovic, již zmiňovaný Menachem Mendel Krochmal či později Samson Rafael Hirsch. Mikulov té doby byl díky své strategické poloze záchytným bodem vídeňským židovským vyhnancům a během turbulentního období kolem třicetileté války a
křesťansko-tureckých válek se postupně stal jednou z nejvýznamnějších židovských aglomerací v Evropě. Oppenheim zde setrval třináct let, a to až do doby, než mu byl nabídnut nejhvězdnější rabínský post té doby – Praha. Sem přichází, podle svých vlastních zápisků, na jaře roku 1702 – hebrejský zápis כ״ו באייר תס״ב by odpovídal 26. ijaru 5462, tj. středa 24. května 1702. Ale o tom už více příště…
DAVID KRAUS