Izraelská reformní rabínka a profesorka židovské liturgie Dalja Marx vydala letos nový sidur. Co ji k tomu vedlo, v čem je tato modlitební kniha tolik inovativní a jak vznikala?

Nemohu jinak, než se na úvod zeptat – proč jste si ze všech proudů judaismu vybrala právě ten reformní?

Vyrostla jsem v sekulární rodině v Izraeli, ale reformní judaismus odráží způsob, jakým já sama o židovství uvažuji. Judaismus se myslím nikdy nepřestal vyvíjet. Není to ale samozřejmě jen o „vývoji“ jde tady skutečně i o reformu – například v oblasti genderových otázek při vyvolávání k Tóře, počítání minjanu apod. Jsem přesvědčená, že být reformním židem vůbec neznamená být „méně“ židem, protože to vyžaduje, abyste se všechno učili a všechno znali sami a samostatně se rozhodovali v mnoha otázkách ohledně komunitního i osobního života. Reformní žid zpravidla nejde za rabínem a neptá se ho, zda je tohle košer nebo zda může toto jíst – ne, tak to nefunguje. Sama studuji a učím se, na čehož se rozhoduji, co mohu jíst a dělat, a co naopak ne.

Proč jste se rozhodla studovat rabínská studia a co Vás na tuto dráhu přivedlo?

Byla jsem hluboce ponořena do svých univerzitních studií a vedle toho podobně do všech záležitostí a otázek ohledně judaismu a víry. Takže jsem se prostě rozhodla tyto dvě věci zkombinovat. Zároveň si myslím, že judaismus prochází nyní velkým vývojem a proměnou a že žijeme ve velice vzrušující době, v níž je potřeba vůdčí osobnost – a to možná speciálně právě v Izraeli. V současné době jako profesorka na Hebrew Union College vlastně spojuji ve svém působení všechny tyto
aspekty – akademický, komunitní i náboženský.

Modlitba člověka

Pojďme teď konečně k Vašemu novému siduru, který nese název podle slov básně Chany Seneš Tfilat ha-adam (hebr. Modlitba člověka). Mám jednu základní otázku: Proč? Proč jste se do této práce pustila a proč myslíte, že je nový sidur potřeba?

Doposud jsme používali sidur vydaný v roce 1982. Byl skvělý, ale v něčem už jednoduše nevyhovoval. Říká se, že každý nový sidur je předstupněm pro ten následující. Cítili jsme, že ten dosavadní už prostě některé věci nereflektuje. Například zmíním Amidu, která začíná slovy: „Požehnán jsi Hospodine, Bože náš a Bože našich otců…“ na toto místo jsme přidali „a matek“ – protože máme nejen praotce Abrahama, Izáka a Jákoba, ale také pramatky – Sáru, Rebeku a Ráchel, které všechny v textu jmenujeme. A odlišnou barvou jsme ještě na okraj připsali poznámku s možností připojit i jména Zilpy a Bilhy – protože i ony jsou vlastně pramatkami izraelských kmenů.

Nový sidur reflektuje současnou izraelskou kreativitu – tedy nejen kánon, ale i židovskou poezii, hudbu a kulturu. Ale je především oproti předešlému zvláštní tím, jak je mnohovrstevnatý – černou základní barvou jsou tradiční texty a modrou vedle toho nabízíme alternativní texty, které můžete, ale nemusíte použít. Jsou to často texty současných básníků, zpěváků či spisovatelů, ale také mnohem starší tradiční pijuty nebo texty soudobých izraelských rabínů a rabínek. Tato modlitební kniha vám ale nic
nenutí – jen nabízí, že dané texty můžete použít, pokud vám to vyhovuje.

V čem konkrétním jste třeba cítili potřebu změny?

Liturgie reformního judaismu v zásadě vychází z aškenázské tradice. Nicméně tady v Izraeli se potýkáme s jedinečnou situací v tom, jak pestrá je naše komunita, jejíž členové pochází z celého světa. Chtěli jsme tedy do siduru zařadit i prvky sefardské liturgie a jiných tradic.

Zmínila jste alternativní texty v siduru, které zahrnují mimo jiné i soudobé izraelské autory a umělce. To je beze sporu asi největší inovace Vašeho siduru. Je něco (někdo) co Vás inspirovalo uchopit sidur tímto způsobem?

Některé soudobé americké reformní sidury pracují s něčím podobným, ale přímá inspirace tam není. V bohaté historii judaismu máte k dispozici prastaré texty z Kumránu, materiály z káhirské genízy, ale také současné umělce, a to vše nás může inspirovat. Obzvlášť v reformním judaismu není sidur jen modlitební kniha, ale jde zároveň o vzdělávací pomůcku. Sidur je vlastně to první a nejzákladnější, co můžete studovat (Talmud nebo dokonce kabalistické a chasidské texty jsou mnohem náročnější). Tohle jsme měli tedy na mysli a při tom jsme vytvořili mnohem tradičnější sidur, než jaké v posledních desetiletích vznikají v rámci reformního judaismu.

Mimochodem, zařadili jsme sem třeba i tzv. Šir šel jom – tedy žalmy, které podle Mišny zněly v Chrámu. Nesnažím se tím o obnovu Chrámu, ale prostě si myslím, že to patří k naší tradici a vzdělání.

Moje kolegyně a koeditorka Elona Lisica náš sidur ráda nazývá „kreativní“, já mám ale raději slovo „radikální“.

Mě osobně zaujala Vaše verze Amidy, která je výrazně zkrácena na dvojstranu. Co Vás k tomu konkrétně vedlo?

Původní Amida má v siduru mnoho stran textu… Jsou ale chvíle, kdy by se člověku hodilo něco jiného, víc soustředěného a úspornějšího, co vyjadřuje tytéž myšlenky a zachycuje esenci modlitby. Zvolili jsme tedy zkrácený text, který jsme našli ve středověkém italském manuskriptu. Obsahuje všech 19 požehnání ve velice zkrácené formě a současný reformní rabín Jehoram Mazor změnil citlivě jen několik detailů tohoto textu, které se týkaly třeba obnovy Chrámu apod.

Tato Amida je hezkým obrazným příkladem toho, o co nám v siduru šlo. Zkrátit, zpřístupnit, ale zachovat podstatu. Ve skutečnosti je to ale vlastně velice tradiční způsob úpravy.

Dovolím si malou odbočku – jak mnozí asi vědí, máme v historii judaismu dva právní
proudy – babylónský a jeruzalémský. To, že nyní drtivě převažuje v židovském světě ten babylónský, vyplývá z mnohých historických událostí. Nicméně, když se podíváme na téměř zapomenuté a málo využívané jeruzalémské právo, zjistíme, že je mnohem kreativnější a otevřenější vývoji a případným změnám. Mou motivací je pokračování v tradici a snaha udržet strukturu a význam – ale to ostatní se může měnit a vyvíjet.

Jak jste vybírala zmíněné alternativní texty k modlitbám v siduru? Napadá mě, že to musela být náročná, dlouhá práce, a že těch potenciálních textů mohlo být velké množství.

Vlastně se nakonec ukázalo, že vhodných textů je méně, než bych si myslela. Pro výběr jsem měla tři základní kritéria: 1) měly by být excelentní a krásné po literární stránce, 2) musí mít odpovídající teologické a ideologické poselství, 3) zvažovali jsme jaké místo daný text má, případně by mohl mít v rámci izraelské společnosti – a tedy vlastně otázku toho, jak vzniká kánon. Je tady třeba text současného slavného zpěváka Jišaje Ribo nebo báseň Avrahama Šlonskeho a vedle toho píseň kterou složila jedna z mých studentek rabi Rinat Cfania, kterou mnoho lidí nezná (i když je to škoda…).

Tradiční ale kreativní

Jak vlastně sidur vznikal a kdo byl součástí týmu?

Celý proces byl náročný. Před dvaceti lety jsem vytvořila modlitební knihu pro mládež. Byla jsem to jen já a moje klávesnice a zabralo mi to zhruba 2-3 týdny. Sestavit sidur Tfilat ha-adam trvalo 6 let.  Vznikal úplně jiným způsobem. Diskutovala jsem o mnoha otázkách s mnoha lidmi z množství kongregací, které se do vzniku zapojily, ale také s lidmi mimo reformní proud, a dokonce jsem měla spoustu podnětných rozhovorů třeba s protestantskými faráři, kteří mě v mnohém inspirovali.

V Izraeli je řekněme několik desítek reformních kongregací a samozřejmě každá z nich ví stoprocentně, o čem reformní judaismus je (a každá z nich říká samozřejmě něco jiného). Takže nakonec je jasné, že nemůžete zohlednit všechno. Ale takhle věci vznikají. Potřebujete znát různé názory a vidět, co lidi potřebují, a inspirovat se.

Na siduru jsem pracovala s koeditorkou rabínkou Elonou Lisica a sestavily jsme výbor, který se pravidelně scházel (pokud to dovolovala epidemiologická situace) a diskutoval spoustu otázek ohledně siduru. Neustále jsme zjišťovali také zpětnou vazbu z jednotlivých kongregací.

Ještě před tím, než sidur vyšel, využívala jste už sama osobně nebo během bohoslužby nějaký z uvedených alternativních textů?

Ano. Rozhodně. Třeba písně, které jsme vybrali jako alternativu ke kapitolám z knihy Píseň písní, které bývá zvykem předčítat na kabalat šabat.

Jak byl Váš nový sidur přijat veřejností?

Samozřejmě, že i v reformních kruzích se najdou tací, kteří pohoršeně říkají: ‚‚Jak můžete cokoliv měnit? Vždyť toto vše bylo s Tórou přijato na Sinaji!‘‘ Ale vesměs jsou ohlasy pozitivní. První náklad byl vyprodán překvapivě rychle. Jednotlivé kongregace se podílely už na přípravě, takže pro ně bylo přirozené sidur přijmout a začít používat. Je tu jedno společenství, které se rozhodlo zůstat u starého siduru a nepodílelo se nijak ani na vzniku Tfilat ha-adam. A teď, po vydání, se najednou ozývají s dotazy a námitkami… Nicméně poznámek a oprav mám už celou sbírku. Nějaké změny jsme stihli udělat už před druhým vydáním a připomínek na případné třetí vydání je mnoho.

Proč myslíte, že alternativa je v tomto směru důležitá?

Jednak je pro mě důležitá alternativa a možnost výběru, jednak ale také nutnost ukázat hierarchii – a proto vždy zahrnout i původní texty. Možná, že v příštím století bude tato část (ukazuje na modře tištěný alternativní text) součástí tradičního textu. Kdo ví…

To mě přivádí k další otázce. Myslíte, že to někde končí? A měla by tato kreativita mít hranice?

Doufám, že ne. Vím, co možná někoho napadá: „Teď změníte toto, zítra změníte toto… A co nakonec zůstane?“ Ale tady nejde vůbec o tento případ. Znovu opakuji, že Tfilat ha-adam je zdaleka nejtradičnější text, který kdy vzniknul v rámci reformního judaismu, ať už v Izraeli, Evropě nebo USA.

Dokud víte, co děláte, a jdete rovně, nemůžete sejít z cesty. Problém nastává tehdy, když lidé nejsou dostatečně vzděláni v dědictví judaismu, v jeho tradici a zvycích a pak vznikají opravdu bláznivé věci… Někdy jsem třeba zažila, že požehnání „Ahava“, které se pronáší před Šema bývá nahrazeno nějakou milostnou písní – ale to opravdu nedává žádný smysl.

Poté co jsem četla některé texty v siduru, musím se zeptat, jak podstatná je pro Vás otázka feministické teologie v judaismu?

Myslím, že je to důležitá otázka. Někdy se lidé diví, proč se tolik starám o to, v jakém rodě se pronáší modlitba nebo jak oslovujeme Boha – že to přece mohu vnímat neutrálně. Ale myslím, že to není tak jednoduché. Všechny tyto věci ovlivňují naše myšlení a vnímání.

V siduru tuto otázku reflektujeme na několika úrovních. V první řadě je to přítomnost ženského rodu v osobě mluvčího, který Boha oslovuje (to je ale mimochodem něco, co najdete i ve starších tradičních textech). Dále pak jde o zmínění židovských osobností a postav z dějin (jako třeba pramatky vedle praotců). Zároveň jsem měla potřebu reflektovat více ženský život a životní cyklus ženy. Také jsem považovala za důležité bohaté zastoupení ženských autorek textů – máme přece tolik zajímavých a nadaných umělkyň! A nakonec nejzávažnější věc, a sice oslovení Boha samotného. Bůh nemá fyzické tělo a nemůžeme ho genderově někam zařadit. Přesto o něm neustále mluvíme v mužských
atributech – jako o králi, soudci, pastýři. K těmto atributům jsme tedy navrhli třeba alternativu matka nebo duch (slovo ruach, tj. duch, má v hebrejštině ženský rod, pozn. red.). Pro někoho je to moc, pro někoho málo… Uvidíme. Jak říkám, každý nový sidur je předstupněm k tomu dalšímu.

V textu siduru je spousta izraelských soudobých autorů a umělců a odráží tak izraelskou kulturu. Sama jste zmínila, že sidur reflektuje potřeby místní reformní komunity. Chystáte přesto překlad Vašeho siduru třeba do angličtiny?

Nevím, jestli celý text, ale část pro svátky a šabaty se už překládá do angličtiny a připravuje pro vydání, které by mělo být dvojjazyčné – hebrejsko-anglické – což je další výzva. Já jsem tomu každopádně otevřená. Nebyl to sice můj záměr a při sestavování siduru jsem na to nemyslela, ale kdyby chtěl kdokoliv celou knihu nebo jen část přeložit do jakéhokoliv jazyka a používat ji, nabízím ráda své dílo jako zdroj.

PTALA SE RÁCHEL POLOHOVÁ
Foto autorka

Rabínka prof. Dalja Marx se narodila a vyrostla v Jeruzalémě, vystudovala Hebrejskou universitu a vedle toho také jeruzalémskou školu pro rabínská studia Hebrew Union College. Roku 2003 byla ordinována jako rabínka a od té doby aktivně působí v rámci reformního judaismu.
Od roku 2011 vyučuje rabínské studenty progresivního a reformního judaismu liturgii a midraš, a to jak v její domovské instituci Hebrew Union College, tak i v dalších vzdělávacích institucích v Evropě. Prof. Marx je autorkou několika publikací a textů s tematikou liturgie a modlitby v rámci reformního judaismu – mezi nimi např. Ba-zman (Jeruzalém, 2018). Dalja Marx je vdaná, má tři děti a žije v Jeruzalémě.