Co by nám asi vyprávěl svitek Tóry, který se v září vrátil do své původní vlasti, kdyby mohl mluvit? Jak se mu líbilo ve světě? Ten dlouhý výlet trval celou jednu lidskou generaci – od šedesátých let, kdy Československo prodalo do Anglie mnoho v tu chvíli nevyužitých svitků, které pocházely z po válce zrušených obcí. Tyto Tóry původně sloužily české židovské komunitě v různých krajích a mnoha městech, Židé se tam však po válce už nevrátili. Právě tenhle svitek původně pečlivě ukládali do aronu ha-kodeš v jedné brněnské synagoze členové tamní židovské obce.

Neobvyklou událost zažila Praha 27. září v prostorách historického Karolina. Zde, ve Vlasteneckém sále, kde vše po celou dobu z levé strany sledoval T. G. Masaryk z obrazu v nadživotní velikosti, proběhla za účasti asi stovky pozvaných hostů vesměs ze židovských kruhů malá slavnost velkého významu – předání autentického svitku české Tóry, který se v poválečné době ocitl v zahraničí. Po svém návratu bude svitek, který byl po léta součástí sbírky nadace The Memorial Scrolls Trust v Británii, sloužit progresivní židovské komunitě Ec chajim Praha, která vznikla zhruba před dvěma lety.

Svitek Tóry, který nese číslo 1052, však byl vytvořen už před 131 lety v brněnské židovské komunitě a nyní byl ve zrestaurované podobě zapůjčen k trvalému užívání synagoze Ec chajim Praha. A navíc dostal krásný nový pláštík na Tóru v barvě modré a bílé, kde je vyobrazen právě Strom života – hebrejsky Ec chajim. Tento svitek je již druhým ze sbírky Memorial Scroll Trust, který se vrátil do Česka. Ten první získala v roce 2017 Židovská obec Olomouc.

První svitek Tóry, kterého jsem se dotknul

Slavnost začala, promlouvá Jeffrey Ohrenstein, předseda The Memorial Scrolls Trust, který i přes přísná proticovidová opatření dorazil i se svitkem Tóry do Prahy, poté rabín David Maxa. Tóru si chvíli podrží v náručí i Anna Nosková, předsedkyně pražské židovské komunity Ec chajim a vnučka známého talmudisty a hebraisty docenta Bedřicha Noska. Část její rodiny pochází z ukrajinské Oděsy, tradičního židovského města. Pro Český rozhlas na téma prožívání židovství Anna Nosková nedávno řekla: „Mám nějakou identitu, což je velmi silný pojem, a to ve všem, co dělám. Je to vaše historie, historie vaší rodiny, je to způsob uvažování. Jsou tam i tradice předané předky, zvyky, ale i obavy.“

Zakladatelem nové progresivní komunity v České republice, která je součástí Evropské unie progresivního judaismu, je rabín David Maxa. Právě on při svém letním pobytu na táboře pro židovské teenagery Kutz Camp v USA objevil tuto Tóru. Ale až v roce 2019 mu řekli, že pochází z tehdejšího Československa. Byla tam zapůjčena z britského muzea a po více než čtyři desítky let zde sloužila svému původnímu účelu. „Byl to první svitek Tóry, kterého jsem se v životě dotknul. A dnes jsme ji přivítali v Praze!“ říká rabín Maxa. „Je to den, na který jsme se dlouho těšili. Je to opravdový svátek Simchat Tóra – radost z Tóry.“

Za zvuku rytmických židovských písní se vám chce tančit. Postupně se roztáčí sedm tanečníků, kteří si předávají Tóru a otáčejí se s ní špalírem mezi lavicemi na konec sálu a zase zpátky. Právě tak, jak je to zvykem o svátku Simchat Tóra, který připadá také na toto období. S Tórou v rukou postupně tančí muži, ženy, staří i mladí… Také v tom lze vidět symboliku předávání tradic.

Výjimečná slavnost v Karolinu končí. Zdá se, že nad progresivními komunitami a reformním judaismem v Česku svítá… Jejich prestiž by teď mohla stoupat.

Společnost vyráží do ulic a necelá polovina zúčastněných následuje rabína a muže, jenž hrdě svírá svitek Tóry v náručí – je to místopředseda Federace židovských obcí v ČR a předseda Židovské obce Liberec Michal Hron. Malý a neklidný průvod budí pozornost, když zahýbá směrem k Jindřišské věži a stoupá do patra. Zdá se, že někteří jsou v nové synagoze poprvé, ale u pochoutek židovské kuchyně ve vedlejší místnosti jsou pak první…

 Kde hledat muzeum českých Tór?

Za války, v roce 1942, byly židovské obce na příkaz německých okupantů vyzvány, aby odevzdaly své svitky Tóry do pražského židovského muzea. Řada obcí tehdy zanikala, jejich členové končili v táborech smrti. V muzeu svitky přečkaly válku. Ale pak už nebylo, kam je vrátit. Začaly chátrat.

Britská nadace The Memorial Scrolls Trust po čase svitky zakoupila, což bylo jejich štěstí. Do Londýna se dostaly v únoru roku 1964. Muzeum českých svitků je umístěno v západní části Londýna, ve třetím patře budovy Kent House na Rutland Gardens, a je možné ho navštívit. V budově sídlí také Westminsterská synagoga.

Svůj druhý život zde nalezlo neuvěřitelné množství svitků – celkem 1564! Všechny se dříve běžně používaly v českých a moravských synagogách. Nadace pak některé půjčovala obcím tam, kde Tóru neměli. Většina svitků však vyžadovala úpravu, vyčištění či přímo restaurování, aby se mohly dál používat k běžným náboženským účelům.

Mnohé z nich prošly rukama zkušeného sofera – písaře, který jednou zaklepal na dveře Westminsterské synagogy a zeptal se: „Nemáte pro mě nějakou práci?“ Zkušený sofer, kterých je málo, dokáže opravit poškozený svitek tak, že to nepoznáte. Toto nezvyklé, ale pro židovské komunity důležité povolání, při němž jde o jemnou a neobyčejně náročnou práci, se dědí z otce na syna. Není snadné podrobné informace a zkušenosti s opravou vzácných svitků získat. Tóra se dodnes píše – i opravuje – metodou starých písařů, tedy píše se na pergamen ručně a pomocí ptačího brku.

Tóra číslo 1052 se dnes už zabydlela v Jindřišské ulici v centru Prahy, kde má své sídlo a synagogu progresivní komunita Ec chajim. Už tam na ni v levém rohu bytelné skříně aronu čekala jiná Tóra, dočasně zapůjčená od Židovské liberální unie.

Nejde snad o krásný příklad návratu starých tradic, navazování přerušené kontinuity? O příklad, kdy byly zachráněné vzácné rukopisy navráceny ke svému původnímu účelu do své „rodné“ země?

Člověk si z té radosti, radosti z Tóry, až prorocky řekne: Věc můžeš zničit – sklo rozbít, dřevo spálit, kov roztavit… Ale slovo nezničíš!

LUBOR FALTEISEK

Foto Leona Kalvodová