Spisovatel a dramatik Ivan Klíma, jeden z nejuznávanějších současných českých autorů, oslavil 14. září své životní jubileum: devadesátiny! Rodilý Pražák, syn vynálezce v oboru silnoproudých motorů Viléma Klímy, však neměl cestu k dráze spisovatele zcela hladkou – od konce roku 1941 byl pro svůj židovský původ jako desetiletý chlapec po tři a půl roku internován v terezínském ghettu, tehdy ještě pod rodným jménem Ivan Kauders. Svou první povídku otiskl v Literárních novinách už v roce 1945.
Klíma vystudoval český jazyk a literární vědu, studia na Filosofické fakultě UK zakončil diplomovou prací o Karlu Čapkovi – a vztah k této velké postavě české literatury ho provází po celý život. Krátce pracoval jako redaktor týdeníku Květy, poté pomáhal na svět knížkám v redakci nakladatelství Československý spisovatel. Stal se pak zástupcem šéfredaktora Literárních novin a na ně ve zlomovém roce 1968 navazujících Literárních listů, po jejich zastavení i Listů. Aby unikl perzekucím, které mu hrozily v tehdejším Československu, odjel do USA a od podzimu 1969 byl půl roku hostujícím profesorem české literatury na Michiganské universitě v Ann Arbor.
Ve Spojených státech ani v jiné západní zemi však nezůstal, na rozdíl od některých svých kolegů – připomeňme třeba dlouholeté působení Josefa Škvoreckého v Kanadě, v jehož nakladatelství vycházela díla celé plejády doma zakazovaných autorů včetně Klímy. Za „odměnu“, že se zachoval vlastenecky a vrátil se do republiky, Klímu nový režim vyloučil ze všech možných organizací, počínaje KSČ a Svazem spisovatelů, a dlouhá léta nesměl publikovat své literární práce. Po další dvě desetiletí se živil, jak se dalo, většinou se jednalo o krátkodobá zaměstnání, často manuální. Byl sanitářem, figurantem u zeměměřičů atd. Z honorářů za knihy, které mu hojně vycházely v zahraničí, si posléze mohl dovolit být řadu let na volné noze a psát – proto je výčet jeho knih neobyčejně obsáhlý. Psal do exilových periodik, jako bylo Tigridovo Svědectví, i do samizdatových Lidových novin či Obsahu, spolupracoval na edici Petlice Ludvíka Vaculíka. Většina jeho knih i divadelních her vyšla poprvé v samizdatu. Kniha Milostné léto (1972) byla ve Švédsku dokonce zfilmována.
Ivan Klíma nepochyboval, že tvrdý prosovětský režim i u nás jednou skončí, a byl ochoten pro to i něco obětovat. Jeho krédem ostatně bylo, jak můžeme číst v jeho medailonku ve slovníku Kdo je kdo, heslo: ‚‚Lidstvo potřebuje více tolerance, solidarity a skromnosti – tedy sebeomezení.‘‘
V nové politické situaci stál od ledna 1990 v čele českého centra PEN klubu, prestižní mezinárodní spisovatelské organizace. A pořád psal – v tvorbě byl jeho vzorem Karel Čapek, vliv na Klímu mělo i dílo Franze Kafky – i u Klímy jsou časté pocity osamění, prvky absurdity a modelové prózy. Explicitně vyjádřenou židovskou tematiku najdeme v Klímově díle jen výjimečně, bavit bychom se však mohli o knihách či dramatech, kde je obsažena jaksi implicitně, skrytě, snad i podprahově.
K jeho nejvýznamnějším a čtenářsky nejoblíbenějším dílům patří společenský román s eticko-filosofickými prvky Hodina ticha, povídky Milenci na jednu noc či autobiograficky laděné povídkové cykly Má veselá jitra, Moje první lásky a Moje zlatá řemesla, často vtipně zachycující realitu předchozího režimu, dále román Milostné léto, kde stejně jako v knize Láska a smetí rozvíjí motivy lidského osamění. Klíčový se jeví Klímův přepracovaný román Soudce z milosti, jehož hlavní hrdina prožil část dětství v Terezíně, stejně jako autor. Psal i rozhlasové hry, některé pak přepracoval do podoby divadelních dramat.
Bohaté dílo završují dva díly pamětí Moje šílené století, které nyní vydala v reedici Academia jako literární „dárek“ jubilantovi v jednom svazku, doplněném o záznamy z poslední doby od jeho syna Michala Klímy.
Lubor Falteisek
Foto Miroslav Martinovský a Radek Dětinský