Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, králi všehomíra, jenž jsi mi dal vše, co potřebuji.

Toho pondělního večera byl u Herinků doma každý sám. Odpoledne se podařilo dohodnout, jak napravit újmu, kterou Jáchym Herink se svými spolužáky způsobil spolužačce Stoupové. Cestou domů si jeho máma Jitka začala uvědomovat, jakým způsobem se nechtěně podílela na tom, co Jáchym udělal, a začal se jí pomalu ale jistě rozpadat zářivý obraz jejího krásného prosluněného dětství. Jirkovi už bylo pár dní jasné, že v jeho vlastním dětství bylo něco dost těžce v nepořádku. Každý si po krůčcích začínal připouštět, jaké těžké břímě nosí na duši. Avšak jeden druhému nebyli dost dobře schopni poskytnout pomoc, protože jim v tom tato břemena bránila. Tak se každý uzavřeli sám do sebe, protože nic lepšího zatím neuměli.

Jirka zapnul televizi a díval se na utkání v košíkové. Sledoval, jak tam dva silné týmy soupeřily ve vyrovnaném zápase, takže hra byla čím dál napínavější. A on z toho měl čím dál slabší požitek. Víc a víc se propadal do sebe.

Jitka se pustila do dělání večeře, protože to byla jedna z mála věcí, kterou si v tu chvíli byla jistá, že je opravdu správná. Jíst přece budou chtít určitě všichni – žaludek je třeba něčím zaplnit. Doufala, že se díky tomu aspoň trochu sebere. Doufala marně. Spíš ze zoufalství než ze zájmu zavolala do obýváku:

„Jirko, co budeš chtít k jídlu?“

Žádná odpověď. Musela otázku třikrát opakovat. Pak se jí dostalo odpovědi, že je to úplně jedno. Že kdyby mu přistálo na talíři lejno, bude mu to nechutnat úplně stejně.

Pak už kromě televize nebylo slyšet žádný zvuk. Jirka bez zájmu čučel do bedny a zabíjel čas. Jitka bezcílně přecházela po kuchyni. Takhle to dál nejde. Něco udělat musí. Musí! Musí… Ale co? V hlavě měla tak velký zmatek, že to zároveň působilo dojmem pustoty a prázdna. Pomaloučku se tam ale začal hlásit ke slovu nápad. Nápad… Nebyl to jen další zoufalý pokus? Ne, to opravdu není to nejlepší, co bys mohla udělat, ozval se její vnitřní oponent. S bratrem jsi přece nemluvila přes dvacet let. Jak se mu můžeš po takové době ozvat? Tím spíš, že poslední setkání skončilo velkou rozepří a neshodou. Tehdy měli ostrou výměnu názorů ohledně rodičů. Ona cítila povinnost je stůj co stůj hájit, on cítil potřebu nenechat na nich nit suchou. Jenže dnes v podvečer se věci změnily. V jejím postoji k rodičům se objevila trhlina, která se zvolna zvětšovala. S kým lepším by si o tom měla zkusit popovídat než právě s bratrem? Její přecházení po kuchyni se stalo přecházením tygra v kleci. Stále váhala, stále si netroufala. Co když si mezitím změnil číslo? To by byla spása! Anebo taky ještě větší beznaděj…

Vtom zaslechla, jak zazvonil mobil Jirkovi. Ten se podíval na displej a nevěřícně zvedl obočí. Miloš? Ten blázen do jógy, který se párkrát rozhodl rozebírat Jirkův přístup k židovství, i když je sám gój? Naposledy se s ním viděl před půl rokem, když spolu hráli squash. Ve sportu to byl dobrý soupeř. Ale pak šli ještě chvíli posedět a v baru se spolu tak nepohodli, že Jirka odešel značně rozladěný. A teď má tu chucpe se znovu ozvat. Navíc v tak blbou chvíli. Ale co už – teď už na ničem nesejde. Tak se Jirka rozhodl hovor vzít.

Po úvodních frázích se Miloš omluvil, že to při posledním setkání vzal za špatný konec, a pozval Jirku na skleničku. Jirka byl mile překvapen. Miloš působil trochu jiným dojmem než naposledy. Zřejmě je nyní doba na napravování chyb, zřejmě je tohle to, co teď právě potřebuje. Pozvání přijal.

Po té, co si Jitka vše vyslechla, její váhavost se změnila v rozhodnutí. Vyťukala bratrovo číslo. Jeden oznamovací tón, další… Jitka nevěděla, jestli si přát, aby to bratr zvedl, nebo pravý opak. Napětí rostlo a úměrně tomu klesalo její odhodlání.

„Ahoj, Jitko,“ ozvalo se, když už to téměř nečekala.

Div jí nevyskočilo srdce z hrudi. Propána, co mu teď bude blekotat?

„Ahoj, Vláďo, já jsem teď v takovém divném období, vlastně nevím, co mě to popadlo se ti ozvat, když jsme spolu tak dlouho nemluvili, já nevím, kde začít, promiň, že jsem byla tak nepříjemná, když jsme spolu mluvili naposledy, já, já mám v hlavě úplný zmatek, teda co tu teď na tebe chrlím…“

„Jíťo, za nic se neomlouvej, prostě teď zase potřebuješ svého staršího bráchu.“

Kde je těch dvacet let, co spolu nebyli v kontaktu? Jako by se naposledy viděli včera. Tak to Jitka cítila. Jak mohl tak snadno odvalit jeden těžký balvan z jejího srdce? On se snad na ni nikdy nehněval? Zato ona na něj jo. A to bylo jádrem jejího ostychu.

„Mohla… mohla bych za tebou přijet o víkendu?“

„Nemusíš, pozítří mám náhodou cestu do Prahy. Jedu tam na třídenní školení. Třeba bychom spolu mohli zajít na večeři.“

Jitka se musela opřít o kuchyňskou linku. Nemohla tomu uvěřit. To bylo přesně to, co potřebovala. S návrhem souhlasila.

Ten samý večer, kdy se Jitka sešla s Vláďou, se Jirka sešel s Milošem. Jejich dcera Jana se šla učit ke kamarádce a Jáchym byl po dlouhé době večer doma úplně sám. Cítil, že z něj spadlo napětí, které zažíval v přítomnosti ostatních z rodiny. Taková úleva! Moci to takhle mít napořád… Tak moc to potřeboval.

Jan David Reitschläger