Rabín Naftali Hirz Emden a amsterdamské dílo Mesilas ješarim
Židovské osídlení Teplic patří k jedněm k nejstarobylejším v Čechách. Židé jsou zmiňováni jako usedlá komunita ve městě, patřící v té době k teplickému klášteru benediktinské řehole, již k roku 1414. Doložené starší židovské osídlení tak najdeme v Čechách již snad jen v Praze a několika málo tehdy teprve se rodících sídlištích.
Židé přicházeli jako kupci a usazovali se v tehdejším středověkém městečku, kudy procházela významná obchodní stezka mezi Čechami a Saskem. Co činí teplickou kehilu výjimečnou však je, kromě jiného, také fakt, že Židé nebyli z města nikdy vypovězeni – až do roku 1938. Teplice tak mají nepřetržité židovské osídlení celých šest set let!
Nebudu se zde věnovat detailnímu popisu historie, bývalého ghetta či teplických synagog. K tomu laskavého čtenáře odkážu k dnes již poměrně dobře zpracovaným pracem, jako například knize „600 let Židů v Teplicích“. Chabým záměrem tohoto článku je totiž tak trochu (znovu) načnout bádání o teplických židovských hřbitovech. To bylo sice započato v duchu tehdejšího Wissenschaft des Judentums, kriticky vědeckého bádání o židovství, již v 19. století, tak jako všechno ho ale brutálně přervaly dvě totality. Nejen obrazně, ale doslova materiálně. My se tak dnes musíme smířit s tím, že drtivá většina hmotných památek na starší židovské dějiny lázeňského města nenávratně zmizela v ohni, popelu, vodě a pod rypadly bagrů, stejně jako těla našich mučedníků. Jsme tedy odkázání pouze na opisy.
Na území dnešního města se nacházela postupně minimálně tři známá židovská pohřebiště. Nejstarší židovský hřbitov neznámého staří, jistě však již existoval v 15. století, se nacházel (či možná stále nachází!) v Divadelní zahradě za Městským divadlem. Zanikl beze stopy během rozvoje města v 19. století. I když to „beze stopy“ zůstává dodnes otevřené a s velkým otazníkem. Druhý bejt olam je zmiňován již k r. 1669, kdy obec dostává do užívání nový pozemek za účelem zřízení hřbitova od tehdejšího majitele Teplic, knížete Hieronyma Claryho Aldringena. Ten je v té době zmiňován, že „se nalézá na širokém kopci“ (= „auf dem breiten Stein“). Znám byl spíše ale pod pozdějším označením „Judenberg“ neboli Židovský kopec. Ten byl používán až do roku 1862, kdy byl otevřen ten současný Nový, který naše obec využívá k pohřbům dodnes. Tehdy ovšem ještě pod německým názvem Neuer Jüdischer Friedhof. Pojďme se však vrátit k tzv. Starému hřbitovu („Alter Jüdischer Friedhof“) a k několika významným rabínským osobnostem zde odpočívajícím. Když byl uzavřen a přestalo se zde pohřbívat, byl precizně ohraničen a uzamčen. V té době čítal 929 náhrobků, mezi nimiž byla celá řada cenných barokních a renesančních stél, co však bylo ještě cennější, byly údaje na každém jednotlivém kameni…
Jedna z mnoha fotografií Starého hřbitova pořízených rb. Weishsem ve 30. letech 20. století
Zdroj:Wikimedia
Nepočítáme-li de facto naprostou lidskou zkázu teplické židovské obce během holokaustu a následnou destrukci obou teplických synagog, další nenahraditelnou ztrátou, o níž se dnes ví daleko méně, je právě zánik teplického Starého židovského hřbitova v období nacistické okupace. V jeho bezprostřední blízkosti vznikly v 19. století dvě zásadní teplické dominanty: evangelický kostel sv. Bartoloměje a právě již zmiňovaná Velká synagoga, nebo spíše tzv. „Nový Templ“. Starý židovský hřbitov byl však založen mnohem dříve, a to přenesením tří starších náhrobků z „rušeného“ (tj. Nejstaršího) středověkého židovského hřbitova právě v pobělohorském období roku 1669.
Protože, jak již bylo zmíněno, dnes nelze už nic prakticky ověřit, musíme vycházet pouze z dochovaných opisných, a dokonce fotografických pramenů. Nejkoherentnější zápis o hřbitově a životě a díle některých rabínských osobností zde odpočívajících budeme tedy čerpat z opisů náhrobních kamenů, pořízených teplickým rabínem dr. Friedrichem Weihsem zc“l ještě před druhou světovou válkou. Weihs je posléze uveřejnil v monografii teplické židovské obce v dosud nepřekonaném předválečném sborníku židovských obcí v Čechách a na Moravě Die Geschichte der Juden in Böhmen und Mähren vydaném roku 1934 Hugo Goldem v Brně. Tedy v době, kdy se Starý židovský hřbitov nacházel ještě stále v intaktním stavu.
Rabbi Weihs píše: „Ze seznamu Starého židovského hřbitova v Teplicích je znám nejstarší teplický rabín Šimon Spira, jenž byl zde pohřben r. 1655 [sic!]. (…) Rabín Spira (…) byl předchůdcem rabína Löbla Bauma, který r. 1654 – tedy krátce po Spirově smrti – se ujal rabínského úřadu.“ Weihs bohužel žádné další informace ani opisy nezmiňuje. Zda se jedná právě o dotyčné macevot, přenesené sem z Nejstaršího hřbitova, nevíme. Každopádně nástupcem r. Löbla Bauma byl další rabín, „pan rabbi Jákob, syn dajana rb. Mánese (Manise), který zemřel ve vysokém věku r. 1717. (…) Jeho žena Keile zemřela 1722,“ dodává Weihs.
K roku 1720 je nám známo další konkrétní jméno člověka, který zastával rabínský úřad v naší obci. Byl jím Nathan Utitz („nachvolger des rb. Jakob Mánes“). Jeho hrob se nedochoval (stav před válkou), naproti tomu pod ev. č. 303 je uvedena „Rivka, dcera rabína Nathana Utitze, předsedy rabínského soudu, jež zemřela 3. elulu 1785.“ Kolem r. 1746 zde byl pohřben r. Abrahám Poppers, žák jednoho z nejslavnějších rabínů úsvitu osvícenství, gaona Jonathana Eybeschütze, který zároveň patří mezi nejslavnější rabíny z Českých zemí.
Dalším rabínem, kterým výčet pokračuje, byl jmenovec předchozího Popperse – Simcha. Za zmínku stojí, že ten byl taktéž žákem slovutného rabína Eybeschütze z Prahy! O svém učiteli se prý zmiňoval vždy s největším respektem. Naskýtá se zde domněnka o spřízněnosti obou Poppersů. Mohli to být buď bratři, bratranci, strýc se synovcem – či prostě shoda jmen (ovšem velmi málo pravděpodobná). Bez dalšího, zjevně náročného bádání se budeme muset spokojit pouze s tímto konstatováním. V této době, tedy kolem r. 1738, měla obec už 73 zaregistrovaných rodin.
Rabbi Simcha Poppers zemřel kolem r. 1760. Na jeho náhrobku je psáno:
Rav Simcha ha-Kohen, ušlechtilý mezi batřími, přední mezi předními, rabín bejt din v Praze a av bejt-din v Teplicích i okolí, proslulý rabín, košík nosičů koření plničký vonných bylin. Dnem jeho smrti je den 25. švat
Následníkem Simchy Popperse byl rabín Naftali Hirz Emden. Opis jeho náhrobního kamene:
Sem uložili velkého orla, rabína a učence proslulého po všech krajinách, našeho učitele a rabbiho Neftali Herze Emdena z rodiny Heilpern, předsedu rabínského soudu naší obce a celého okolí, autora spisů Doreš Neftali a Šaar Neftali. Neftali byl sycen přízní Panovníka! Jeho duše vyšla v čistotě o Svatém Šabatu po modlitbě mincha 14. sivanu a pohřbili ho s velkými poctami následujícího dne, dne 15. sivanu roku *Ješarim tikanu („Bezelstní budou vykoupeni“ = rok 1796)
Osobnost zcela nepochybně patřící k těm nejváženejším. Podle jedné teorie by se mohlo jednat o vnuka rabbiho Jákova Emdena, přezdívaného Ja’avec – jednoho z nejvýznamnějších rabínských velikánů raného novověku, plodného autora a všeobecně uznávaného rabína – a také nejzavilejšího nepřítele již zmiňovaného Jonathana Eybenschütze, kterého v rámci vnitropolitických sporů v pražském rabinátu, tehdejším světovém centru židovství, označil za heretika a tajného vyznavače šabatiánství. Otcem Jávece byla další rabínská „česká superstar“ Cvi Aškenázi, známý též jako Chacham Cvi, jenž se vypracoval ze svého (nejspíš) rodného domu ve Velkém Meziříčí na Moravě až na světový post vrchního rabína Amsterdamu! A právě zde bylo vytištěno dílo Mesilas ješarim („Stezka spravedlivých“) dalšího velikána 18. století, rabbi Mošeho Chajima Luzzata, řečeného Ramchal. Tento musar, neboli etická literatura, je snad nejdůležitějším židovským etickým textem přelomu středověku a novověku a dodnes se studuje na ješivách. Vilenský Gaon údajně prohlásil, že v prvních jedenácti kapitolách díla nenašel „byť jedno nadbytečné slovo“, a jak sám napsal, pokud by autor spisu byl tehdy ještě živ, neváhal by ani chvíli a hned by se za tímto člověkem vydal.
Na prví straně díla Stezky spravedlivých je pak jako jeden z hlavních recenzentů zmiňován právě jistý Neftali Hirz Emden! Je možné, že se jedná právě o bývalého teplického rabína, jenž jednak díky své učenosti, hlavně ale konexemi přes svoje předky, byl v čilém písemném styku s okruhem amsterdamských rabínských učenců?! Pokud ano, pak by se jednalo o jeden z nejsenzačnějších objevů v dějinách teplické obce! Daniel Polakovič z Židovského muzea se naproti tomu jednoznačně kloní k názoru, že se jedná o pouhou shodu jmen a „náš“ Emden neměl s Ja’avecem nic společného. Ať tak či tak, pojďme se na osobnost rabína Emdena podívat blíže:
Nejstarší známý rukopis Mesilas ješarim byl napsán v roce 1738, o něco později i tamtéž vydán tiskem. Wiehsem opsaný náhrobní nápis uvádí, že Naftali Hirz Emden zemřel roku 1796. Tedy o celých šedesát let později. Datum narození pak neznáme. Z jiného pramene víme pouze to, že Emden k roku 1768 zastává rabínský úřad v Údlicích (Eidlitz) a r. 1783 je jmenován krajským rabínem se sídlem právě v Teplicích. Je tedy možné, že „náš“ Emden je oním uvedeným recenzentem? Pak by musel být v době tisku knihy (kolem roku 1740) minimálně již dospělým mužem, nejméně dvacetiletým. Dožil by se tedy poměrně úctyhodného věku, kolem osmdesáti let. Což není nemožné, ovšem nejspíš by to bylo nějakým způsobem naznačeno v jeho epitafu. Ale také nemuselo.
Nicméně je až úsměvné domnívat se, že neznámý dvacetiletý mladíček, zastávající jakýsi duchovní úřad někde v zapadlém česko-saském pohraničí, by byl zmiňován na první straně mnohostránkové etické literatury předního rabínského myslitele v kosmopolitní metropoli. Proti zároveň hovoří i fakt, že prvostrana Mesilas ješarim sice zmiňuje „Neftali Hirz Levi Rofe (Rafael?) … syna Aleksandra Ziskind miEmden,“ ale informace o příslušnosti k levitskému rodu by se zcela jistě vyskytla i na náhrobku. A opět tomu tak není. Teorii o tom, že Emden z Mesilas ješarim a Emden z Teplic jsou jedna a ta samá osoba, je tedy nutno ve světle těchto zjištění s definitivní platností zcela rezolutně odmítnout. Jedná se o dva rozdílné rabíny, žijící ve velmi odlišných kruzích – jeden v kosmopolitním a světově se rozpínajícím Amsterdamu, zatímco ten druhý v tehdy relativně provinčním městě v Podkrušnohoří, nicméně i ten ve velmi vzdělané a věhlasné obci. Společné mají pouze to, že předkové obou nejspíše přišli ze severoněmeckého Emdenu.
I takové mohou být kapitoly z hádanek bádání o naší obci. Starý hřbitov, ale i mnoho jiných památek a odkazů, si stále drží takových tajemství stovky, ba tisíce. K některým dalším se, s Boží Pomocí, vrátíme v budoucnu. A dá-li Bůh, snad se nám i časem konečně povede dopracovat se k pietní úpravě celého místa bývalého Starého hřbitova, odpovídající jeho důstojnosti a významu.
David Kraus
Za pomoc při tvorbě tohoto článečku děkuji nejmilejším přátelům Danu Polakovičovi, Achabu Haidlerovi a Tomáši Pulcovi.