Všichni máme zkušenosti s tím, jak jinak, daleko skvěleji a upřímněji než dospěláci, reagují děti. U konkurence se dokonce ujalo pravidlo stanovené jedním galilejským židem: „Nebudete-li jako pacholátka, nevejdete…“ A ačkoli jsme dítka (Nejvyššího) vlastně všichni, a v poznávání jezera halachy také často teprve dětmi daleko před bar micva, přeci jen bychom si s narůstajícím věkem měli začít uvědomovat i souvislosti hlubší. Abychom si uchovali to dětské, ale zbavili se toho dětinského.

Možná jste se už také na své cestě setkali s určitou barvotiskovostí. Dovolím si podtrhnout – nebezpečnou barvotiskovostí. Chanuka je židovská svým (totálně nežidovským) drejdlem, koblihy, potažmo bramboráky se pečou a jedí, protože chanuka je o zázraku s olejem a o vítězství Makabejců. Pesach je pak především o úklidu, o chamecu, afikomanu a o jednom max. dvou sederech, kde více dbáme na rozložení ingrediencí na stole než na zákruty hagady. Je o jednom týdnu bez piva, protože prostě chamec a exodus. Nic proti tomu, pokud to takto prezentujeme pacholátkům vpravdě maličkým. V té chvíli jsou všechna tato zjednodušení a zároveň znaky, symboly a příběhy poctivým naplněním Šema Jisroel (a budeš to vštěpovat svým dětem).

Ale dospělec už s barvotiskem nevystačí, protože i pacholátko se někdy mezi šestým, sedmým rokem prostě a jednoduše zeptá: „A proč Sladký požehnaný zatvrdil faraonovo srdce? A faraon se taky utopil? A kdy vlastně byla ustanovena sobota?“ A očekává, že dospělý vysvětlí.

Podobný barvotisk se rád objevuje také v souvislosti se “třemi týdny“. Tedy v období mezi 17. tamuzem a 9. avem. Ruku na srdce, všimli jste si ve svém okolí, jak snadno tendujeme k tomu namluvit si, že toto období smutku (navíc s doporučenou abstinencí od radovánek, koupání a rozpustilosti ausgerechnet v letních parnech!!) na sebe přijímáme proto, protože „nám“ nejrůznější Hamani od Nabucca až po Tita zbourali dva kostelíky? A protože podle tradice došlo v těchto dnech k dalším pohromám a formám útlaku. Sedmnáctého rozbil Moše první desky, během prvního obléhání došel všechen jateční dobytek, takže bylo možné plnit svaté služby, do Druhého chrámu byla vnesena pohanská modloslužba, podvakrát byly prolomeny hradby Jerušalajmu apod. Tolik nepříjemného se „nám“ stalo. Zatruchleme, fňukněme si.

Jenomže celé to naše třítýdenní truchlení by mělo čerpat z docela jiných zdrojů. Jednak z Tóry a jednak z pocitu hanby třeba právě pro tu barvotiskovost. Nám se to nestalo! Stalo se to světu a světům. Protože do Chrámu (přinejmenším na první nádvoří) mohl přicházet celý svět.

A co je průšvih – stalo se jim to kvůli nám. Od toho tu totiž jsme. To je naše poslání. Zůstat lidmi na místě, kde lidé nezbyli. Tikun ha-olamim, náprava světů. Proto se Tóra ve slavné osmadvacáté kapitole Deuteronomia od patnáctého verše dál zmiňuje: Jestliže nebudeš dbát a konat, přijdou a postihnou tě různá zlořečenství… A říká to dost nekompromisně.

Moše přeci nerozbil desky jen tak z plezíru, a také obléhání a zásah cizí moci byly předpovězeny. Jenže tady pozor na barvotisk na druhou. Destrukce obou Chrámů není ani obyčejný trest za neposlušnost. To by Sladký požehnaný nebyl B-hem ale bůžkem, který zlobivým dětem bere korunu vznešenosti a oblíbenou hračku. Churban, tedy zničení Chrámu je do jisté míry manifestace Jeho vznešenosti. On je kadoš, a basta. Nikdy se nespojí a nepošpiní s čímsi nečistým. Víme dobře, že jedním z přívlastků Chrámu je po hebrejsku nejen miškan a mikdaš, ale také bejt bechira – dům volby. Dům, který sobě Vznešený vyvolí, aby v něm přebývalo jeho Jméno (fluidum).  Žádné konkrétní  věderce many, truhla a kožená rulička za oponou, ale princip těch skutečností. Jaké principy to jsou, nehodlám nikomu předepisovat, ale Tóra je všechny do posledního pojmenovává, abychom ten tikun realizovat mohli a ostatním k jeho realizaci pomohli. Je-li Vznešený Echad (jediný, jednotící a jedinečný), promlouvá také Jeho Naučení ke každému jedinečným způsobem, ale vedoucím k jednotě a sjednocení.

Tři týdny, to rozhodně není lehčí půst na začátku a přísnější na konci plus nějaká ta připomínka churbanu v rámci tradice. Tři týdny jsou cosi hodně podobného počítání omeru. Období poskytnuté nám Nebesy a tradicí k přemýšlení. O tom, zda se spokojím s barvotiskem nebo půjdu hlouběji k objevování pravidel tikunu. A tak jako žádný půst není nikdy projevem sebemrskačství anebo askeze, ale jakýmsi uzlíkem na kapesníku, který nám určitým svým omezením pomáhá soustředit se na tešuvu, stejně tak je tomu i s obdobím tří týdnů. Ostatně to dokonale vidíme ve všech pijutech, které naši Moudří za ta staletí k příležitosti Tiša-be-av zkomponovali. Vždy se v nich dočteme: k průšvihu došlo skrze naše selhávání, ale ad mataj (jak dlouho ještě)? Ty skvostné modlitební texty se ve skutečnosti neptají, jak dlouho ještě budeš otálet Panovníče? Ony nám naznačují, jak dlouho ještě bude Vznešený (kvůli nám) muset otálet. Protože, nebude-li Hospodin stavěti domu, marně se namáhají stavitelé jeho. Každého domu, včetně toho bejt-mikdaše, včetně bejt-bechira. Ne kvůli nám byl postaven, a ne nám byl zbořen. Byl tu zbudován světu a světům, a kvůli nám byl zbořen.

A k poznání toho, co dělat, abychom se především my sami (i se všemi přešlapy a selháními – vždyť i spravedlivý sedmkrát denně klopýtne) opět stali místem, které sobě Vznešený a Kadoš vyvolí, jsou ty tři týdny vlastně zatraceně málo.

Achab Haidler