O šabatu, 19. června čteme v synagogách parašu Chukat (Nu 19,1–22,1). Počátek paraši nás seznamuje se zákony ohledně červené krávy – אדומה פרה, které patří do oblasti zákonů o rituální nečistotě a čistotě – טומאה וטהרה, kterými se Tóra zabývá.
V dobách existence Chrámu porazili červenou bezvadnou jalovici, na níž nebylo dosud nikdy vloženo jho, a pak ji spálili. Popel z červené krávy smísili s pramenitou vodou a tou pak kněží očišťovali ty, kteří byli rituálně nečistí tím, že se dotkli mrtvého nebo náhrobního kamene (mohyly) – טומאת מת. Takový člověk, dokud nebyl očištěn, nemohl vstoupit do Chrámu a nemohl přinášet oběti. Zákon o červené krávě nemůžeme racionálně vysvětlit, neboť spadá do skupiny zákonů (chukim) –חוקים, podobně jako například zákaz odívat se do oděvu z látky vyrobené z vlny a lnu, tzv. שעטנז (Dt 22,1) nebo zákaz smíšení masité a mléčné potravy – איסור בשר בחלב (Ex 23,19; 34,26 a Dt 14,21), který je zde uveden jako zákaz vařit kůzle v mléce jeho matky. O těchto Hospodinových zákonech se píše v talmudickém traktátu Joma 67b: „O zákonech, které jsem ti přikázal, není dovoleno přemýšlet.“ Talmudický text použil také komentátor Raši, který k úvodním slovům paraši Toto je zákonné ustanovení Učení – זאת חוקת התורה vysvětluje, že satan (zlý pud) a národy světa posměšně říkají Izraeli: „Co je to za micvu a v čem je její smysl?“ Proto je napsáno: „To je předurčení, ode mne pocházející zákon a nemáš právo o něm přemýšlet.“
Pro doplnění uveďme, že jsou v Tóře též zákony (mišpatim) – משפטים, které lze rozumově vysvětlit, proto se nazývají מצוות שכליות.
Devět červených jalovic
Během našich dějin bylo devět červených jalovic, jejichž popel očišťoval rituálně nečisté od nečistoty dotyku s mrtvým. O první červené jalovici se píše zde, v naší paraše, během působení našeho učitele Mojžíše a devátá byla za velekněžství Jišmaela, syna Fabiho, kterého ustanovil veleknězem prokurátor Valerius Gratus (15–26 o. l.). Desátá červená jalovice bude až v době příchodu Mesiáše a třetího Chrámu.
Jak důležité místo v židovském náboženském životě hrála červená jalovice, se můžeme dovědět ze starého midraše Tanchuma (מדרש תנחומא הקדום):
וְיִקְחוּ אֵלֶיךָ פָרָה אֲדֻמָּה תְּמִימָה אֲשֶׁר אֵין־בָּהּ מוּם אֲשֶׁר לֹא־עָלָה עָלֶיהָ עֹל- ...ať k tobě přivedou červenou krávu bez vady a bez poskvrny, na niž dosud nebylo vloženo jho.
Jednou Židé potřebovali červenou krávu a nikde ji nemohli nalézt. Nakonec ji přece našli u jednoho nevěřícího. Řekli mu: „Prodej nám svou jalovici.“ On jim odvětil: „Dobře, zaplaťte a vezměte si ji.“ Židé se ho zeptali: „Kolik za ní chceš?“ On jim odvětil, že čtyři zlaté. Židé odešli, aby mu zanedlouho přinesli peníze. Tu si onen gój uvědomil, na co vlastně Židé potřebují jeho jalovici. Když se vrátili, oznámil jim, že za čtyři zlaté ji neprodá. Židé mu navrhli, ať si řekne cenu, že mu ji zaplatí. Navrhli pět zlatých, ale nevěřící to odmítl. Tak se cena krávy neustále zvyšovala, až dospěla na rovných tisíc zlatých, tehdy gój s její cenou souhlasil a byl ochoten ji prodat. Gój se s nimi dohodl, že peníze přinesou na druhý den. Co však poté udělal ten lump? Řekl svému známému, že má v plánu Židy podvést. Svěřil se mu, že Židé jsou ochotni dát za jeho krávu tak obrovskou sumu, jen proto, že na ní ještě nebylo vloženo jho. Co udělal? Večer vložil na svou krávu jho a nechal ho na ní přes noc. (Dva důkazy, které svědčí o tom, že na jalovici nebylo vloženo jho: 1. Na šíji má dva chlupy, které jsou vzpřímené. Pokud bylo na ní jho vloženo, tyto dva chlupy se ohnou a ani poté, kdy bylo jho sejmuto, se nevzpřímí. 2. Pokud nebylo na ni dosud vloženo jho, pohled jejích očí je přímý. Pokud bylo na ni vloženo jho, má těkavý pohled, její oči jakoby stále hleděly na jho a to i poté, kdy bylo sejmuto). Druhého dne Židé přišli s dohodnutou částkou peněz a chtěli krávu od nevěřícího koupit. Když jim ji přivedl, okamžitě poznali, že je chtěl podvést. Její pohled nebyl přímý jako včera a měla na šíji dva ohnuté chlupy. Řekli mu: „Nech si ji. Nechceme ji ani kdybys nám ji chtěl dát zadarmo. Když si uvědomil, že svým jednáním přišel o obrovský výdělek, tak jeho ústa, která dříve řekla: „Podvedu ty Židy“, nyní pravila: „Požehnaný, který vyvolil tento národ.“ Nevěřící pak spáchal sebevraždu.
Další příběh, v němž se hovoří o červené jalovici, ale i o úctě k rodičům, nalezneme v traktátech Kidušin 31a; Avoda zara 23b:
Řekl rabi Jehuda, řekl Šmuel – ptali se rabi Eliezera: „Jak velká může být úcta k otci a matce?“ Řekl jim: „Podívejte se, jak jeden nevěřící Dama ben Netina z Aškelonu ctil svého otce. Učenci chtěli od něj koupit drahokamy do náprsníku (velekněze) za šest set tisíc. Rav Kahana tvrdil, že za osm set tisíc. Avšak klíč od pokladnice s drahokamy ležel pod polštářem, na němž měl položenou hlavu spící otec Damy ben Netiny. Syn nechtěl kvůli tomu spícího otce budit, a tak přišel o výdělek z prodeje drahokamů. Za nějaký rok mu Hospodin dopřál výdělek, neboť se mu ve stádu narodila červená kráva. Přišli k němu židovští učenci a on jim řekl: „Vím, že bych si mohl říci o jakoukoli cenu na světě a vy mi ji dáte, já chci však pouze tolik, kolik jsem ztratil díky tomu, že jsem ctil svého otce.“
Vody sváru
Celá pospolitost synů Izraele přišla na poušť Sin, lid se usadil v Kádeši a tam zemřela Mojžíšova sestra Miriam. Dále čteme (20,2): וְלֹא־הָיָה מַיִם לָעֵדָה וַיִּקָּהֲלוּ עַל־מֹשֶׁה וְעַל־אַהֲרֹן – Pospolitost neměla vody. Proto se srotili proti Mojžíšovi a Áronovi.Nejednou museli Mojžíš s Áronem vyslechnout rozčilený hlas části národa, který zvláště Mojžíše činil zodpovědným za všechny těžkosti, které potkaly syny Izraele na poušti po východu z Egypta. Lidé neměli co jíst, neměli co pít, poté se jim nebeská potrava – mana – zprotivila a chtěli maso. V tomto případě se neuvádí, jako dříve, že by se část lidu chtěla vrátit zpět do Egypta, ale sama otázka „Proč jste nás vyvedli z Egypta?“ dává tušit, že pravděpodobně i tato hrozba zde byla.
Proč se národ osopil na Mojžíše? Protože na tom místě nebyla voda a lid začal žíznit. Bůh pak řekl Mojžíšovi a Áronovi, aby promluvili ke skalisku ať vydá vodu. Mojžíš však místo toho dvakrát udeřil holí do skály a z ní začala prýštit voda. Midraš Tanchuma, paraša Chukat 9 a Midraš Tanchuma kadum rozvádí slova Tóry a uvádí, že když se všichni dověděli, že na Boží pokyn se chystá Mojžíš vyvést vodu ze skály, začali ho zlí lidé vytáčet a říkali o něm: Cožpak nevíte, že kdysi byl pastýřem u Lábana? Pastýři jsou přece mistři v hledání vody. Mojžíš nejdříve najde pramen, potom nás k němu přivede a řekne: „Podívejte, já vám z téhle skály vyvedu vodu. Před námi je skalisko, vyveď nám z něj vodu, z téhle skály!“ Pak se po skupinách zastavovali u každého kamene či skály a vždy chtěli, aby jim Mojžíš odtud vyvedl vodu. Bůh mu také řekl, aby jim vyvedl z každé skály vodu. Mojžíš byl zcela nepříčetný hněvem, křikl na ně: „Pojďte za mnou!“ Zapřísáhl se, že jim dá vodu jenom z té skály, kterou sám vybere.
Mojžíš pak pozdvihl ruku s holí a udeřil dvakrát do skály. Po prvním úderu začala ze skaliska vytékat voda velmi pomalu, po kapkách. Kolem něj zazněly hlasy: „Amramův synu, voda tak vystačí jen pro kojence nebo v krajním případě pro batolata!“ Jejich posměšná slova jej tak rozčílila, že udeřil do skály ještě jednou – podruhé, a tehdy začala vytékat ze skály voda proudem. Toto místo, kde se synové Izraele přeli s Bohem dostalo jméno מֵי מְרִיבָה – Vody sváru.
To, že Mojžíš dvakrát do skaliska udeřil, místo aby k němu promluvil, bylo v Hospodinových očích projevem malověrnosti. Proto Bůh rozhodl, že Mojžíš s Áronem neuvedou národ synů Izraele do zaslíbené země. Tak se i stalo. Áron umírá na hoře Hóru (Nu 20,23–29) a Mojžíš až ve čtyřicátém roce po vyjití z Egypta na východním břehu Jordánu.
Nechuštan
Zanedlouho měl Mojžíš s lidem Izraele podobný problém jako nedávno u Vod sváru. Na cestě k Rákosovému moři, když synové Izraele obcházeli edómskou zemi, lid propadl malomyslnosti a opět se postavil proti Mojžíšovi. Tu poslal Všemohoucí na hříšný lid ohnivé hady a ti uštkli mnoho lidí, kteří pak zemřeli. Lid se začal kát ze svých hříchů a Mojžíš se modlil k Bohu a na jeho radu nechal poté udělat měděného hada a připevnit jej vysoko na žerď. Každý uštknutý, kdo se na hada podíval, zůstal naživu (Nu 21,4–9). Samozřejmě, že měděný had neměl žádnou magickou sílu, ale jak píšou naši učenci v Mišně, Roš hašana 3:8:
וְכִי נָחָשׁ מֵמִית, אוֹ נָחָשׁ מְחַיֶּה? אֶלָּא, בִּזְמַן שֶׁיִּשְׂרָאֵל מִסְתַּכְּלִין כְּלַפֵּי מַעְלָה וּמְשַׁעְבְּדִין אֶת לִבָּם לַאֲבִיהֶן שֶׁבַּשָּׁמַיִם, הָיוּ מִתְרַפְּאִים ;וְאִם לָאו, הָיוּ נִמּוֹקִים.
Cožpak (tento měděný) had usmrcuje a oživuje? Jistě že ne, avšak v okamžiku, kdy Izraelci hledí směrem k výšinám a podrobují svá srdce svému Otci na nebesích, tak se uzdravovali, když ne, tak hynuli.
Tento měděný had, kterého nechal Mojžíš zhotovit, lidmi později zvaný Nechuštan, byl v Jeruzalémě až do vlády přísně monoteistického krále Chizkijáše (716–687 př. o. l.), který jej spolu s posvátným kůlem, posvátnými sloupy a návršími nechal zničit. Nechuštan se totiž během pokolení změnil pro syny Izraele ze znamení pohledu směrem k nebesům, k Všemohoucímu v modlu, pro niž pálili kadidlo (2. Kr 18,3–4).
Příklady s vyvedením vody ze skaliska Mojžíšem a zhotovením měděného hada nám ukazují nutnost každého z nás „upřít své pohledy k nebesům“ a důvěřovat v pomoc Všemohoucího. Jistě, nelze vše, co nás potká, pasivně přijímat a říkat: ה‘ יעזור – Bůh pomůže. Naopak, naší povinností je snažit se aktivně řešit problémy svými silami či za přispění našich přátel a bližních. Musíme si však uvědomit, že jsme jen lidé a naše síly a možnosti jsou více či méně omezené, proto je vždy na místě důvěra v Boží pomoc. Jinak řečeno – upřít naše zraky k nebesům, k nebeskému Otci s prosbou o pomoc v srdci a s modlitbou či chválou na rtech.
rabín Daniel Mayer